Tento týden zemřel jeden z klasických vzdělanců, kteří patřili k pilířům antických studií u nás, Milan Mráz. Jeho těžištěm byla specializovaná témata jako Aristotelova logika a překládání řeckých filosofických textů (Aristotelés, Porfyrios…). Ale to vše se zvláštní pozorností k současné době. Zabýval se třeba shodami mezi kulturou pozdní antiky a postmodernismem.

Stojí za povšimnutí, jak se v souvislosti s neoliberálními reformami mění vnímání „čisté vědy“. Stále častěji se mluví o tom, o čem psal už Nietzsche nebo také Masaryk: odborná disciplína se zapouzdří sama do sebe a propadne tomu, čemu Nietzsche říká filistrovství, tj. mrtvolná závislost na autoritách, která však vytváří pocit důležitosti.

Ve Voltairově Candidovi se líčí setkání filistrovsky vychovaného Candida se svobodným duchem, benátským velmožem Pococurantem. Candide nevěří svým uším, když někdo otevřeně kritizuje takové autority jako je Homér, Cicero, Milton. Pococurante mu o Homérově Iliadě říká, že „bohové se v ní neustále snaží, aby neučinili nic rozhodného, a ta Helena, kvůli níž to bojování vzešlo, hraje jen úložku herečky. Nebo Trója! Neustále ji dobývají, a nikdy ji nedobudou. To mě smrtelně nudí“.

Filistrovství se dnes projevuje tím, že se píšou odborné články, které už ani neinterpretují autory jako je Aristotelés nebo Kant, ale interpretují jejich interprety nebo interprety interpretů. Tedy nekonečné řetězce interpretací.

K tomu se přidává další námitka proti čisté vědě: přerušení vazby mezi vlastním oborem a vnějším světem. Já se věnuji svému speciálnímu tématu a nic jiného mě nezajímá. U nás se to občas říká tak, že problémy světa nepatří do filosofie, a ti, kdo se jimi zabývají, nejsou filosofy. A tak někteří přemítají o tom, zdali Marx, Žižek nebo Milan Machovec náleží do filosofie.

Ale co se stane, když je čistá věda postavena do situace, v níž musí zdůvodnit svou existenci, rozuměj nárok na své financování? Pak musí hledat nějaké argumenty, jimiž by přesvědčila veřejnost a politiky. Jenže ty vymýšlí ad hoc a čistě pragmaticky, protože dříve žila s tím, že tyto otázky se jí netýkají. Čistá věda začíná přemýšlet o světě kolem sebe většinou až tehdy, když je k tomu donucena kvůli své sebezáchově. Pozoruhodné. Pud sebezáchovy vyvádí čistou vědu z věže ze slonoviny.

Ale to není všechno. Podívejme se dobře, jak Nietzsche obhajuje čistou vědu, tedy její nezávislost na požadavcích doby. Už v druhé polovině devatenáctého století ji hájí proti tzv. modernizaci. Ve své stati O užitku a škodlivosti historie pro život píše, že když věda přijme hesla jako „továrna, pracovní trh, nabídka, zužitkování“ a snaží se o „popularizaci“, pak se průměrnost stává ještě průměrnější. Vědci připomínají vyčerpané slepice nucené snášet vejce příliš rychle. Vejce jsou sice čím dál menší, ale knihy čím dál tlustší. Dnes by se řeklo čím dál více článků, sborníků, knih, ale ne kvůli tomu, že je více myšlenek a objevů, ale proto, že bodů je třeba, financí pro pracoviště.

Vypadá to jako velký rozpor. Na jedné straně izolace od společnosti, která vědu umrtvuje, na druhé straně požadavek zapojení do společnosti, který vědu zbavuje tvůrčího potenciálu. Takže když někdo volá po tom, aby si věda zachovala svou nezávislost, namítne se mu, že nezávislost vede k nicnedělání a že společnost od vědy žádá výsledky. A vznese-li někdo požadavek, aby se věda více angažovala ve světě kolem nás, odpoví se mu, že tím chce vědu připravit o její nezávislost. Oba tyto směry myšlení jsou vzájemně zablokované.

Jak z toho ven? Snad tím, že nově pochopíme samotnou nezávislost. Už to není tak, že nezávislost vědy je neproblematická. Dnešní pokusy udělat z vědy „továrnu“ přesvědčivě ukazují, že její nezávislost je něco jako nepoznaná závislost. Ale jenom s tím daleko nedojdeme. Jaký postoj zaujmout? Proč ne takový, že navzdory všem těmto tlakům dále trváme na své nezávislosti. Tak to dělal i Milan Mráz. Ač se dnes překlady, byť překlady Aristotela, hodnotí jako nula bodů, dál pokračoval ve svém překládání. Asi není náhoda, že své poslední roky věnoval překladu Aristotelovy Politiky. Jak věděl Adorno, nezávislost je to, čím společnosti prospějeme nejvíce.