Kostel je možné zavřít a svět se nezboří. To nasvědčuje tomu, že Ježíšovo společenství se koneckonců obejde bez specializovaných prostor. Ekklésia jakožto kostel, jak ukazuje řečtina Nového zákona a jak to převzala i latina, je prostě tam, kde je shromáždění Božího lidu, rovněž ekklésia, i kdyby to byla obyčejná chatrč, garáž nebo kousek prostoru někde venku.

České slovo „kostel“ zavádí. V podstatě znamená menší pevnost. V latině je příslušné slovo castellum zdrobnělinou slova castrum, což je vojenské ležení. Vypadá to, že křesťanství je u nás od počátku bojovným útvarem. V polštině se dokonce i církev jmenuje kościoł. Je tam církev obleženou pevností vzdorující skutečným nebo imaginárním nepřátelům?

Povážlivé je, když se kostel zavře na protest. To se v posledních dnech stalo s jeruzalémským chrámem Božího hrobu. Je to mohutný starobylý a v různých dobách dostavovaný architektonický komplex složený z dílčích svatyň různých křesťanských vyznání. Jan Neruda ve svých Obrazech z ciziny (první vydání 1872) pobaveně popisuje potyčky jednotlivých křesťanských vyznání, která si na chrám činí nárok.

Někomu by mohlo připadat divné, že Bůh byl pohřben. Že by církve chtěly tímto názvem naznačit, že Nietzsche (ve spisu Tak pravil Zarathuštra z roku 1883) má přece jen pravdu, když křesťanům vytýká: Bůh je mrtev. Vy jste ho zabili? Tak daleko většina křesťanů nedospěla. Jde o to, že vtělený Bůh, Ježíš Kristus zemřel na kříži co do své lidské přirozenosti. O místě, kde je chrám, se má za to, že tam také vstal mrtvých.

Škrt přes rozpočet

Když se všechna znesvářená vyznání v protestním uzavření chrámu shodnou, musí jít o něco mimořádně závažného. Čekali bychom, že někdo ohrožuje svobodu vyznání nebo že se někde kolem děje mimořádné sociální příkoří.

Instituce podílející se na správě tohoto chrámu v arabské části Jeruzaléma společným dopisem vysvětlily uzavření chrámu a tím škrt přes rozpočet stovkám cestovních kanceláří teď zhruba měsíc před Velikonocemi, kdy je turistický byznys kolem místa křesťanského mysterijního dramatu nejintenzivnější.

Vysvětlení je překvapující. Představitelé jeruzalémského pravoslavného patriarchátu, arménské apoštolské církve a římskokatolické kustodie Svaté země odůvodnili okázalé gesto překvapivě. Protestují proti návrhu zákona, který má umožnit vyvlastnění pozemků, ale pozor, ne pozemků patřících církvím, nýbrž těch, které církve v minulých letech prodaly podnikatelským subjektům. Konkrétně církve namítají, že zákon by ztížil hledání dalších zájemců o koupi pozemků.

Dalším důvodem ostrého protestu je to, že jeruzalémská radnice zrušila daňové osvobození pro komerční nemovitosti, například hotely, které církve vlastní a provozují. Začala se prostě vyžadovat standardní daň z přidané hodnoty.

Církve ohrozily nebo znemožnily tradiční po dlouhá staletí konané poutě tisíců křesťanů do Jeruzaléma v zájmu obhajoby svých obchodů. Nejde nakonec ani tolik o chrám, jako o to, že jeho uzavření, pokud bude dlouhodobé, postihne též izraelské firmy těžící z turismu.

Zúčastněné subjekty označují připravovaný zákon za diskriminační, a dokonce rasistický. Je to asi podobně chytré, jako když v opačném směru izraelské úřady označují standardní kritiku pravicové a nacionalistické politiky za antisemitskou. Je to ukázka brutality současných diskusních metod.

Holý byznys

Možná stojí za to připomenout, že před půlstoletím ve Vatikánu probíhal koncil a na programu měl i prohlášení o vztahu církve k mimokřesťanským náboženstvím. Po těžkých diskusích bylo nakonec 28. 10. 1965 přijato. Biskupové z Izraele a Palestiny tehdy vynakládali úsilí, aby v této deklaraci pod názvem Nostra aetate nebylo, nebo aby jinak vyznívalo nakonec osm odstavců věnovaných Židům.

Sněm vyznal, že má na paměti svazek, kterým je lid Nového zákona (čímž se míní církev) duchovně spojen s Abrahámovým potomstvem. Církev prostřednictvím svého vedení na sněmu výslovně zavrhuje veškeré pronásledování, ať jde o kohokoli, protože má na paměti společné dědictví se Židy a je vedena nikoli politickými pohnutkami, nýbrž náboženskou evangelijní láskou, želí nenávisti, pronásledování a projevů antisemitismu, jimiž se kdykoli a kdokoli obrátil proti Židům.

Je těžko představitelné, že i dnes by biskupové římské církve z dotčeného regionu byli tak naladění proti Židům. O náboženských představitelích Řeků, Arabů a Arménů už to tak jisté není. Pak ovšem jde doopravdy jen o holý byznys.

Téma je dobře známo z našeho prostředí. S takzvaným vyrovnáním mezi státem a církvemi schváleným (asi na oslavu jejich vítězství na Bílé hoře) dne 8. 11. 2012 v přestávce parlamentního jednání o jeden hlas jsou spojeny stále intenzivnější posuny církví směrem k pozici podnikatelských subjektů.

Již v roce 2002 zdejší církve napadly v diskusi v parlamentu přes své poslanecké a senátorské prostředníky, že by měly mít podle zákona aspoň přibližně podobné podmínky jako podnikání všech ostatních subjektů. Podařilo se jim nakonec přes několik stupňů protestů privilegium pro svůj byznys prosadit. A to dodnes platí. Český stát je vůči náboženským subjektům výrazně laskavější a velkorysejší než Izrael.