Čeho příchod čekáme?

Ivan Štampach

Advent je dobou očekávání, že se změní poměr světla a tmy, jak z hlediska přírodního, tak z hlediska duchovního a společenského.

Doba, kdy je málo světla a tepla a hodně zimy a tmy, je pravidelně opakovanou součástí obměny ročních dob ve středních pásmech severní a jižní polokoule. Přesto pokládáme konec astronomického podzimu za jakési provizorium a vyhlížíme nové světlo, jako by nemělo znovu být kombinací různých pravidelných pohybů Země poraženo.

Naše noviny stojí v první linii boje za svobodnou novinařinu a lidská práva. Podpořte nás a přidejte se k nám!
×

Podobně snad čekáme příchod světlejších a hřejivějších poměrů v těchto dnech, kdy zažíváme mráz přicházející možná znovu (jako už v exilové knize Zdeňka Mlynáře z roku 1978) z Kremlu a kdy konstatujeme chmury nad občanským společenstvím, které je možná spíš sumou jedinců, jež se občanským společenstvím může stát.

Toto očekávání, alespoň pokud jde o změny poměru světla a tmy a změny počasí, většině z nás šťastnějších usnadňuje jistota střechy nad hlavou a víceméně fungující technika, která naše domovy, pracoviště a veřejná prostranství osvětluje, nebo i vytápí, aniž bychom pro to museli dělat o moc víc než zaplatit a stisknout tlačítko.

Pro předky byl závěr podzimu a následující zima dramatem a přežití nebylo natolik garantováno jako dnes. Snad proto antičtí Římané umístili do této doby saturnálie, původně slavené jen 17. prosince, rozšířené na týden až dva. Očekávání světla snad bylo i tehdy sociální, protože otroci se stávali rovnými se svými pány, nebo si dokonce role vyměnili a byli od svých pánů obsluhováni. Během svátečních dní byly zavřeny úřady a školy. Lidé si dávali dárky.

V antickém Římě se v této době slavily saturnálie. Všichni si byli rovni, nepracovali a dávali si dárky. Repro DR

Ve třetím či čtvrtém století naší éry saturnálie oficiálně nahradil a prakticky doplnil dies natalis Solis invicti, den narození neporaženého Slunce. Tento svátek vítězného světla uprostřed hluboké temnoty byl snad víc než jen připomínkou pravidelného přírodního rytmu. Byl to pohled do budoucnosti, snad v tom byla naděje na světlejší poměry v osobním a společném životě.

Židé umístili do tohoto období, které se podle jejich lunárního kalendáře pohybuje od závěru listopadu do doby kolem slunovratu, osmidenní svátek, snad až dodatečně (jako jiné svátky) historizovaný. V tomto případě jde o příběh obnovy kultu v dříve znesvěceném jeruzalémském Chrámě, kdy množství oleje ve svícnu umístěném ve svatyni určené na jeden den zázračně vystačilo na osm dní, než byl připraven olej nový. V domácnostech a někdy i na veřejnosti se postupně rozsvěcuje od jednoho do osmi světel, pokud možno živených olejem.

O adventu se každou neděli rozsvěcuje o jednu svíci víc na adventním věnci. Letos připadá čtvrtá svíce na Štědrý den, který je čtvrtou nedělí adventní a letos jediným dnem čtvrtého adventního týdne (v tradičním pojetí týden začíná nedělí). Uprostřed adventu, na den 13. prosince, v zeměpisných šířkách, kde žila většina křesťanstva, zapadá slunce poprvé o nějaké půl minuty později (i když ráno ještě světla ubývá), byl umístěn svátek Lucie, Světlany, jejíž legenda vypráví o tom, jak se vzdala pozemského světla pro Světlo božské, nebeské.

Krach a zmar, nebo naděje?

Je naděje na světlejší poměry v osobním životě oprávněná? Nekončí snad život pádem do propasti smrti? Není snad osobní budoucností krach a zmar? A před ním období trapného úbytku sil a schopností? Nepotvrzuje historie, že revoluční nadšení pro spravedlivější společnost končí jakobínským či bolševickým a stalinistickým terorem? Neskončila naše sametová revoluce ve zmaru? Nesvěřili voliči ve svobodných volbách do Sněmovny nejvyšší funkci agentovi StB a podíl na moci a kontrole příslušníkovi Veřejné bezpečnosti, který s obuškem v ruce pomáhal potlačovat demonstrace proti tyranskému režimu?

Nezvítězila snad po slavném listopadu 1989 na celé čáře lež propagandy a reklamy a roztříštění společenství do nenávistných fragmentů nad pravdou a láskou? Nepomohli tomu vydatně ti, kdo na často připomínané havlovské heslo dodnes přísahají? Nejsou důstojné demokratické a liberální hodnoty zástěrkou mohutné kontroly nad občany? Není naděje naplnění demokratických struktur a procedur demokratickým obsahem marná? Demokracie, která mohla být také sociální a ekologická, se stává stále více demokracií formální a bezobsažnou.

Nedávno dostal ve zdejší neformální diskusi prostor text Manifest nové pravice, za nímž stojí francouzský autor Alain de Benoist, laureát ceny tak řečených čtyřiceti nesmrtelných, tedy Francouzské akademie. Je to velmi dobře odůvodněná kritika liberalismu, globalizace, masové imigrace a míšení ras a kultur.

Jeho odpor k migraci je však odůvodněn ztrátou jedinečné kultury přistěhovalců, již je třeba chránit, a vnucením bezhodnotové a bezduché masové identity těmto běžencům. Manifest je silně ekologický. Benoist je stoupencem eurofederalismu a je proti Evropské unii jako pouze ekonomické kooperaci jinak suverénních národních států. Podporuje spíše různé doposud potlačené lokální komunity a společný evropský program. Manifest říká o kapitalismu, že principiální rovností ospravedlňoval nejostudnější ekonomické a sociální nerovnosti. Mluví o zvrácenosti moderního kapitalismu. Mluví o regionálních zhrouceních a globálních otřesech způsobených všudypřítomností kapitálu a jeho reálnou mocí nad politikou.

Manifest nové pravice vysoko ční nad ideologizujícími žvásty současné české a východoevropské moci. Naši současní papaláši, jak se v posledních dnech po právu rozšířilo, se více než diktátu Bruselu bojí diktátu z češtiny. Primitivní hospodský nacionalismus a šovinismus klanů spoluurčujících budoucnost české politiky patří ve srovnání s Benoistem a jeho manifestem do, jak se říkávalo, čtvrté cenové skupiny.

Přesto však je Manifest nové pravice výzvou a měl by být formulován Manifest nového humanismu. Tak jako Benoistův text opírá své politické úvahy o antropologii, o filosofické promyšlení lidství, měla by obhajoba liberálního a sociálního humanismu v praxi být opřena o filosofické, kulturní a duchovní základy. Měla by nabídnout princip naděje, přes hranice bezmoci a smrti a osvobozující naděje společenské.

Myšlenky, imaginace, vize a programy nejsou pouhým produktem ekonomických zájmů, nejsou jejich falešným vědomím. Člověk je bytostí duchovně-fyzickou. Duch jakožto princip svobody a tvorby se ujímá iniciativy. Uznat a přiznat to, zakotvit humanismus nejen ekonomicky a politicko-strategicky, ale i duchovně, to se mi jeví jako záruka jeho síly a jeho možného (i když vždy časoprostorově nedokonalého) vítězství.

Advent je očekáváním toho, jehož jeho následovníci chápou jako Světlo světa. Bohužel s jeho jménem na rtech a s jeho symboly v rukou zavedli za uplynulá téměř celá dvě tisíciletí kruté a temné poměry. Přesto je možné i bez spektakulárního náboženského obratu přistoupit na humanismus založený duchovně. Ježíš, očekávané světlo, jež už neporazí síly tmy, zimy a smrti, může být svobodně přijatým symbolem tohoto úsilí.

Takto pojatá, humanisticky aplikovaná křesťanskost nemusí sdílet osudy náboženství, o nichž můžeme s Benoistem uznat, že chřadnou. Může vstřebat ono spojení správného a dobrého s krásným, které Manifest zmiňuje, a nevadí, že to označuje výslovně jako pohanství nové pravice. Jeho deklarovaný polyteismus hodnot (v německé verzi manifestu) může a musí být novým humanismem integrován v prostoru přicházejícího Světla.

    Diskuse
    JP
    December 18, 2017 v 15.11
    Člověk jako bytost duchovně-fyzická
    Namísto předvánočního odpočinutí na nás Ivan Štampach nakládá - byť i snad ne zcela záměrně - velice obtížný náklad, až přímo balvan těch nejzákladnějších filozofických, existenciálních a etických otázek a problémů, kterými bude nutno (a zároveň velice obtížno) se krok po kroku propracovávat.

    Co je v myšlenkách autora textu dozajista zcela nezpochybnitelné, to je jeho výrok, že "měla by obhajoba liberálního a sociálního humanismu v praxi být opřena o filosofické, kulturní a duchovní základy". Ano, tomu tak dozajista je; a je možno právem prohlásit, že dokud si takovéto "filozofické, kulturní a duchovní" základy nevytvoříme, nebudeme schopni iniciovat žádnou skutečně pozitivní a komplexní proměnu tohoto světa, směrem k onomu "liberálnímu a sociálnímu humanismu".

    Potud tedy dobře. Co se pak ale způsobu a cest týče, jak I. Štampach tuto svou centrální tézi konkretizuje, pak je sice možno na jedné straně konstatovat, že jeho argumentace je jako vždycky velice promyšlená a přesvědčivá - ale že na straně druhé určité momenty budou asi přece jen mnohem problematičtější, než by se na první pohled mohlo zdát. A opět jednou platí, že napohled zdánlivě zcela nepatrné nuance, pokud se na ně hned od jejich počátku nedá velký pozor, mohou ve svých důsledcích vést k dalekosáhlým odchylkám.

    ------------------------------------

    Ivan Štampach svůj postulát o nezbytnosti humánně duchovní renesance lidstva opírá o tyto téze: "Myšlenky, imaginace, vize a programy nejsou pouhým produktem ekonomických zájmů, nejsou jejich falešným vědomím. Člověk je bytostí duchovně-fyzickou. Duch jakožto princip svobody a tvorby se ujímá iniciativy."

    Tento náhled je zjevnou - byť i implicitní, nevyslovenou - reakcí na Marxe, s jeho centrální tézí o prioritě sféry ekonomické nad sférou duchovní. Včetně tedy i toho, že produkty ducha - to jest určité politické, filozofické, náboženské atd. modely a názory - jsou nakonec jenom odrazem určitých materiálních poměrů, a tedy jenom "falešným vědomím".

    Tady musíme učinit první poněkud podrobnější zastávku. Marx sám totiž svůj model o prioritě "materiální základny" nikdy neformuloval natolik přímočaře lineárním způsobem, že by v pozadí oněch produktů lidského ducha, lidského vědomí stály jenom ony zcela konkrétní "ekonomické zájmy". (Vzpomínám na svá studentská léta na mnichovské univerzitě, kdy příslušníci tehdy velice aktivní, levičácko-fundamentalistické "Marxistische Gruppe" všechno redukovali právě jenom na takovéto "handfeste Interessen", bezprostřední ekonomické zájmy, jmenovitě vládnoucích elit.)

    Takto zjednodušeně to Marx sám opravdu nikdy neviděl. Za prvé, ty produkty lidského ducha nemusí být vždy jenom "falešným vědomím" - mohou být stejně tak i s p r á v n ý m vědomím. A za druhé: jak řečeno, Marx nezužuje to působení té "materiální základny" jenom a pouze na lineární, mechanické působení ekonomických zájmů, nýbrž on tuto "materiální základnu" chápe důsledně jako c e l o u sféru r e á l n é činnosti člověka jakožto tvůrčí, produktivní bytosti. Přičemž nejvlastnějším jádrem této produktivní činnosti člověka je ovšem ekonomika jako taková; ale ani tu nelze zkrátit jenom na ty pouhé "zájmy".

    Asi vůbec nebude na škodu, když si připomeneme, proč a z jakých důvodů se Marx vůbec přiklonil k tomuto modelu, k tomuto výkladu vzájemné souvislosti a determinovanosti společenských jevů.

    On se totiž jako zcela první krok musel doslova osvobodit od přetrvávajícího dominantního působení hegelianismu v německém prostředí. Tento hegelianismus (v dané souvislosti lhostejno zda jeho konzervativní či levicová větev) totiž i v čase revolučního kvasu v německých zemích stále setrvával u přesvědčení, že naprosto postačí zavést jenom určité r o z u m n é institucionální změny v politice, ve státě, a že už jenom tím se tento svět stane humánním. "Co je rozumné, je skutečné" - toto heslo stále strašilo v německých - revolučních - hlavách.

    Oproti tomu Marx těmto hegeliáncům vmetl do tváře: Vy si ve svých myšlenkách konstruujete napohled rozumný, svobodný svět - ale k čemu všemu jsou tyto vaše ryze intelektuální výplody, když r e á l n ý člověk zůstává i nadále otrokem svých zcela reálných m a t e r i á l n í c h poměrů?!...

    A nejen to, že tento reálný (tj. produkující, pracující) člověk zůstává otrokem v bezprostředním smyslu, tj. je závislý na libovůli svého zaměstnavatele; nýbrž on je nesvobodný fakticky i duchovně. Neboť jakou pak duchovní svobodu by bylo možno očekávat od člověka, který je po šest dnů v týdnu deset, dvanáct i více hodin pohlcen bezduchou dřinou v manufaktuře?

    Bylo by ovšem možno namítnout, že dnes už je situace jiná; že dnešní člověk má mnohem více volného času, který může věnovat i ušlechtilejším myšlenkám.

    To je sice pravda - ale zase jenom ve zcela bezprostřední, mechanicky-lineární rovině.

    Ve skutečnosti je ten člověk (pracovník) současnosti vystaven působení těch materiálně-ekonomických poměrů a tlaků nejen těch dejme tomu osm hodin své pracovní doby; nýbrž celý ten moloch zábavního průmyslu, který ho ve svých důsledcích duševně otupuje a ohlupuje stejně jako ta práce v manufaktuře, je ve skutečnosti jenom prodlouženou pákou onoho bezprostředního polapení současného pracovníka v jeho pracovní době.

    Vidíme tedy snadno, že ta Marxova základní téze o reálné prioritě oné "materiální základny" nad tím, co si o svém světě myslí a představují sami lidé, má i dnes svou nezměněnou platnost.

    A je sotva možno vyhnout se závěru, že i kdyby se nakrásně našel někdo kdo by vytvořil nějaký takový nový, liberálně-sociálně-humánní projekt čistě na základě duchovních principů, jak to žádá Ivan Štampach - že by takovýto projekt sice možná získal potlesk a přízeň u skupinek liberálně orientované levicové inteligence, ale fakticky by se rozbil na realitách právě té celé reálné materiální sféry nabalené kolem současného kapitalismu, a s ním nerozlučně spojeného povrchního konzumismu.

    Tolik tedy k tomu bodu vztahu materiální základny a - svobodného - lidského ducha; k dalším bodům zase příště.


    December 19, 2017 v 10.19
    Co vlastně znamená "polyteismus hodnot"? Má to snad být pluralita hodnot?
    JP
    December 19, 2017 v 12.17
    Člověk jako bytost duchovně-fyzická II.
    Poté co jsme si minule osvětlili, že Marxovo pojetí člověka jako bytosti principiálně zakotvené v materiální sféře jeho bytí je podstatně širší a komplexnější, nežli jak je to reflektováno v obecném povědomí (a to i bohužel velice často ze strany samotných vyznavačů Marxova učení), vraťme se teď ještě zpět k tomu pojetí člověka, které předkládá a s kterým operuje Ivan Štampach.

    On tedy člověka definuje jakožto bytost "duchovně-fyzickou".

    To je napřed ovšem principiálně progresivní počin. Neboť zcela běžně je člověk chápán (a sám sebe chápe) jako bytost víceméně výlučně duchovní (ovšem v obecném, nikoli specificky spirituálním) smyslu, tedy jako bytost víceméně nedotčenou tou sférou fyzicko-materiální. Jestliže tedy I. Štampach člověka pojímá v jeho podvojnosti, jakožto bytost duchovně-fyzickou, pak tímto aktem dozajista překračuje tu obvyklou omezenou perspektivu, a jeví se to tak, že touto podvojností dokáže člověka pojmout v úplné a nezkrácené komplexitě jeho existence.

    Ovšem - je tomu tak skutečně doopravdy? - Podívejme se na celou záležitost poněkud blíže.

    Připomeňme si opět jednou Hegela: pravdivé poznání je takové, které zahrnuje celou danou věc, se všemi jejími součástmi - a to sice tak, že tyto součásti jsou navzájem v j e d n é j e d i n é provázané, navzájem vyvážené souvztažnosti, takže je možno volně přecházet od jednoho konce ke druhému.

    A teď tedy zpět tézi Ivana Štampacha: Člověk je bytost duchovně-fyzická.

    Pokud by tento výrok měl dostát Hegelovým kritériím pro úplnou pravdivost, pak by bylo možno stejně tak pronést výrok opačný: Člověk je bytost fyzicko-duchovní.

    A - tady cítíme hned, že tu něco drhne. Že takovouto verzi onoho výroku Ivan Štampach - v rámci svého pojetí člověka - sotva vyslovit může.

    Ten rozdíl je v tomto: pokud člověka definujeme jako bytost "duchovně-fyzickou" - pak tím sice do jisté míry uznáváme a respektujeme fakt jeho relativní podmíněnosti určitými materiálními faktory; nicméně člověk jako takový zůstává principiálně bytostí n e p o d m í n ě n o u. Jenom a jedině na základě takovéhoto pojetí také I. Štampach pak může vyslovit svůj apel, aby člověk vytvořil - čistě silou svého vlastního ducha - nějaký nový humánní projekt světa.

    Zatímco pokud onen výrok obrátíme, pokud tedy člověka definujeme jako bytost f y z i c k o-duchovní - pak tu máme okamžitě výsledek zcela jiný, člověk se nám tu náhle ukazuje jako bytost principiálně p o d m í n ě n á, formovaná objektivními podmínkami jeho existence. Zatímco ta duchovní stránka se tu pak jeví jako jenom relativní, jako určitá možnost lidské bytosti vytvářet své vlastní projekty svého bytí, nicméně realizovatelné jenom a pouze v těch hranicích, které jsou dány tím ryze materiálním bytím.

    ------------------------------------

    Jak už jsem v minulém vstupu poukázal, je nutno zapotřebí dávat největší pozor i na ty zdánlivě zcela nepatrné nuance, neboť ty pak mohou vytvářet zcela jiný obraz skutečnosti. Navzdory obecné představě o filozofii jako jenom jakémusi volnému uvažování je pravá filozoficky fundovaná analýza záležitostí v jistém smyslu stejně tak exaktní jako třeba matematika. A jako v matematice není možno libovolně zaměňovat různé členy rovnice, tak i v našem případě se ukázalo, že jenom pouhá záměna pořadí používaných pojmů nakonec vede ke zcela rozdílným výsledkům.

    Takže: ačkoli je nutno s uznáním konstatovat že I. Štampach dokáže člověka chápat v obou základních stránkách jeho existence - duchovní i fyzické - přesto by bylo jen stěží možno vycházet z toho, že by poměr obou těchto komponent uvedl do stavu naprostá vzájemné vyváženosti. (Ovšem, bylo by to skutečně až přílišnou troufalostí očekávat, že ten základní problém mystéria podstaty lidské bytosti, kolem které stále znovu krouží filozofické myšlení už dva a půl tisíce let, bude definitivně rozřešen v jednom jediném předvánočním zamyšlení.)

    Nezbývá tedy nežli v tuto chvíli konstatovat, že - abychom zůstali u té paralely s matematikou - že tu stále ještě máme prakticky rovnici o dvou neznámých: ani nám není zcela jasné, jakým způsobem vlastně pojímat tu "fyzickou" stránku člověka, to jest jeho materiální podmíněnost - ale stejně tak ani ve skutečnosti nevíme (ačkoli si to velice rádi namlouváme), co je to vlastně vůbec lidská svoboda, kde se bere, jaký je její základ a jaké jsou její limity.

    Zase někdy příště se můžeme pokusit v řešení této rovnice o dvou neznámých pokročit alespoň o kousek dál - a naznačit si, kde by asi mohlo spočívat řešení toho stále přetrvávajícího protikladu mezi duchovně-svobodnou, a mezi materiálně-determinovanou stránkou existence člověka.
    JP
    December 20, 2017 v 9.58
    Polyteismus hodnot
    Polyteismus hodnot - paní Hájková, to bude asi spíše přesný opak toho, co je známo jako "pluralita hodnot". Ještě jsem ten "Manifest" nestačil přečíst celý, takže mohu jenom uhadovat; ale "pluralita hodnot" vede vždy k jejich relativismu, a tedy k jejich znehodnocení - zatímco ten "polyteismus hodnot" má zřejmě znamenat právě to, že tyto hodnoty si mají udržet tu nejvyšší platnost, závaznost, nejvyšší "hodnotu"; jenom prostě ne v monoteistickém, nýbrž v polyteistickém smyslu. Tedy že nemá platit jedna jediná, závazná - a tedy dogmatická - hodnota, nýbrž hodnot více, podle toho jak je přináší a vytváří samotný život.
    December 20, 2017 v 10.26
    Podle mě jsou hodnoty to, čeho si vážíme, popřípadě za čím jdeme, k čemu směřujeme. Vašemu výkladu stejně nerozumím, takže se budu se tak jako tak i nadále řídit svými hodnotami.
    JP
    December 20, 2017 v 11.3
    Nové světlo - odkud?
    Ivan Štampach ve své adventní úvaze apeluje na připravenost, ochotu a schopnost člověka nenechat se pohltit právě jsoucími, velice "nesvětlými" poměry, a nechat vzejít - kreativním počinem svobodného lidského ducha - novou naději, nové světlo.

    Sotva by bylo možno oprávněnost takovéhoto apelu v současné době jakkoli závažně zpochybňovat. Zásadním problémem ale - jako vlastně vždy v obdobných případech - zůstává otázka, z jakého reálného zdroje je možno toto nové světlo, tuto novou naději čerpat.

    I. Štampach se odvolává na manifest nové pravice, který takovýto zásadní kulturní, duchovní a společenský přechod také požaduje. S tím, že tento manifest pravice je opřený o filozoficky velice dobře fundovaný antropologismus.

    Jenže - aniž bychom ještě byli plně seznámeni s oním "Manifestem", už předem je možno konstatovat, že jestliže by zdrojem oné zásadní společenské a duchovní proměny měl být pouhý antropologismus, pak celá tato "nová naděje" stojí na vodě. Antropologismus zcela principiálně není schopen jít k samotným kořenům věcí, ani jsoucího světa a ani samotného člověka, a zůstává nakonec stát jenom u pouhé holé evidence existence lidského druhu.

    Z takovéhoto zdroje bychom ovšem mnoho světla, a tedy ani mnoho nových nadějí nenačerpali. Pro ten účel se tedy musíme sami pokusit dospět někam dále.

    Bylo už řečeno, že pokud máme mít k dispozici celou pravdu o člověku (a tedy celou skutečnost jeho bytí), pak musíme být schopni ho uchopit v obou základních sférách jeho existence: ve sféře duchovní, stejně jako tak ve sféře materiální. V jeho podmíněnosti jsoucími poměry, stejně tak jako v - relativní - nepodmíněnosti jeho ducha. A řekli jsme si také, že tyto obě sféry lidského bytí musí být navzájem dokonale provázané, aby bylo možno volně přecházet z jedné do druhé, a žádná neměla jednoznačnou prioritu vůči té druhé.

    Pokud bychom začali tím "svobodným duchem", který má sám ze sebe vytvořit nějaký ten humánní projekt nové naděje, pak nevyhnutelně okamžitě narazíme na fakt, že tento "svobodný duch" nikdy skutečně svobodný není. Že je vždycky - a to apriori - podmíněný reálným světem, ve kterém působí, a ve kterém vůbec vznikl.

    Pokud však zkusíme věci vykládat pouze a jenom z té druhé strany, tedy ze strany objektivní (materiální) podmíněnosti člověka, jak je to klasicky formulováno v marxismu, pak - pokud tuto linii sledujeme jen trochu důsledně k jejím předpokladům - nevyhnutelně narazíme na zjištění, že i toto pojetí má své limity.

    Marx totiž dokázal velice přesvědčivě uchopit a popsat člověka v jeho přírodně-materiální jsoucnosti (která v našich úvahách zde vystupuje pod označením jeho "fyzické" stránky) - jenže Marx nedokáže postoupit ani o krok před právě pouze toto ryze p ř í r o d n í určení člověka.

    Stejně tedy jako antropologické nedokáží pokročit před pouhé - o sobě naprosto banální - faktum antropologické existence člověka, pak Marx nedokáže pokročit před jeho existenci pouze přírodní. Marx velmi přesvědčivě ukazuje, že pojímat člověka jako tvora ryze svobodného a (materiálně) nepodmíněného je iluze, a že člověk je vždy vpleten do přediva přírodních (a později materiálně-produkčních) procesů a zákonitostí. Jenže Marx pak nedokáže žádným způsobem přesvědčivě odůvodnit, kde by se v takto přírodně podmíněném člověku vlastně ještě vůbec mohla vzít schopnost k autenticky svobodnému konání.

    Tady se znovu a znovu ukazuje, k jakým až devastujícím důsledkům vede to, jak je v současné době fakticky naprosto zapomenuta a ztracena někdejší schopnost autenticky metafyzického filozofického myšlení. Neboť je to právě a pouze tato metafyzika, která dokáže vyjít jak za tuto bezprostředně přírodní podmíněnost člověka, ale stejně tak i za stejně tak bezprostřední iluzi jeho principiální duchovní nepodmíněnosti. Je to pouze toto metafyzické myšlení, které může dokázat spojit v jeden celek tu přírodní, objektivně podmíněnou stránku existence člověka, a stejně tak i svobodu jeho ducha. Spojit obojí tak, že ta svoboda už není něčím - zdánlivě zcela autonomním - m i m o reálnou, objektivní jsoucnost a tedy i podmíněnost člověka, nýbrž naopak je její integrální součástí, je jejím vlastním aspektem, a jejím dovršením.

    Tady není místo pro to, podrobněji rozebírat toto téma. Tady postačí spokojit se s konstatováním: pokud máme mít opravdu reálnou naději na zásadní proměnu současné - povrchní a materialisticky orientované - společnosti, pak toto "nové světlo" nemůžeme opírat o iluze nějakého zcela nepodmíněného, volného kreativního projektu lidského ducha, který by nám sice mohl vykreslit nějaký krásný nový svět, ale zůstal by zcela mimo realitu světa jsoucího.

    Pokud chceme mít nějaké "nové světlo" - pak pro něj musíme nalézt zdroj v samotné realitě lidského bytí, a ne v chimérických představách o lepším světě, který si vytváří naše netrpělivá mysl.

    JP
    December 20, 2017 v 16.50
    Manifest Nové pravice
    Podívejme se teď blíže na ten Manifest Nové pravice, který Ivan Štampach ve své úvaze zmiňuje - a to sice se zřejmým uznáním, jakožto v každé případě intelektuální výzvu, na kterou by (levice) měla odpovědět svým vlastním projektem. Připomeňme si Štampachovu klíčovou myšlenku:

    "Manifest nové pravice (je) výzvou a měl by být formulován Manifest nového humanismu. Tak jako Benoistův text opírá své politické úvahy o antropologii, o filosofické promyšlení lidství, měla by obhajoba liberálního a sociálního humanismu v praxi být opřena o filosofické, kulturní a duchovní základy."

    Nevím, kolik čtenářů DR si dalo tu námahu pročíst onen Manifest; je to text nemálo dlouhý, a některé jeho pasáže jsou na čtení až přímo úmorné. A přece: pokud se u jeho četby vydrží, ukáže se že se jedná o záležitost v každém případě velmi informativní, a dokonce nemálo zajímavou.

    V každém případě i pro každého příslušníka či vyznavače levice by bylo velmi užitečným přečíst si alespoň několik prvních stran textu: je to svým způsobem opravdu dokonalá, velice fundovaná a přesvědčivá kritická analýza současného (neo)liberalisticko-kapitalistického světa, pod jejíž kritické téze by se bez dalšího mohl podepsat i každý zastánce levicových názorů!

    Tato "nová pravice" vidí naprosto přesně, jak je tento průmyslově-kapitalistický, liberalistický svět vzdálený autentickému člověku - jak tohoto člověka odcizuje jeho přirozenému světu, jak ho podřizuje svým neosobním mechanismům, jak mu vnucuje povrchní a bezobsažné formy existence.

    Ještě jednou: tato kritika současného (kapitalistického) světa ze strany Nové pravice je dokonalá, precizní, intelektuálně fundovaná a do hloubky jdoucí; a přinejmenším s 90 procenty všech v onom Manifestu vyslovených tézí je možno bez dalšího souhlasit.

    Přičemž ten pojem "nová pravice" je poněkud zavádějící, sám čelný představitel tohoto směru A. de Benoist říká, že s tímto označením není nijak příliš spokojený. Tento směr je jedinečný právě tím, že se - pozitivně - odlišuje od všech dosavadních klasických ideologických klišé a dogmat.

    Ty hodnoty v tom Manifestu zastávané do značné míry korelují s tradičními hodnotami konzervativními; ale na straně druhé, v následném rozhovoru sám Benoist se od konzervatismu jako takového zásadně distancuje. Zřejmě se mu jedná o to, vymezit se proti konzervatismu zpátečnického typu, který jenom konzervuje vše, co je staré; ale stejně tak i od konzervativismu "moderního", který se identifikoval s kapitalismem a jeho komerčním myšlením, a jenom mu chce přidat určitý tradicionalistický nátěr.

    Takže, jak řečeno, tuto "novou pravici" je jen velice obtížné nějak jednoznačně zařadit do té či oné klasické názorové či ideologické škatulky. Jejím profilujícím cílem je zřejmě - jak už zmíněno - obnovení autentického způsobu existence jedinečné lidské bytosti. Osvobodit člověka od všech těch dehumanizujících, odosobňujících vlivů a tlaků současného světa.

    Potud je možno s tímto náhledem a postojem plně souhlasit. Potíž ovšem nastává tam, kde by bylo zapotřebí tento program nějak konkrétně, pozitivně vymezit. Tady - kromě několika málo bodů jako je propagace deliberativní demokracie - téměř naprosto chybí všechno, co by tomuto směru mohlo propůjčit nějaký jasný, pozitivní výraz a tvar.

    Kdyby se to chtělo vyjádřit ironicky, mohlo by se téměř říci, že veškerý "program" tohoto hnutí je obsažen v jedné jediné větě: "Lidé jsou všichni různí - a tak podporujme všemi prostředky jejich různost!"

    Tečka; to je vlastně všechno.

    Ovšem, bylo by nemálo nespravedlivé, celý tento o sobě opravdu intelektuálně velmi kvalitní názorový směr redukovat jenom na takto triviální moment; ale faktem je, že celé to pojetí světa a místa člověka v něm je velice mlhavé, takže právě jenom to volání po té různorodosti lidí (respektive jejich komunit) je fakticky opravdu téměř to jediné, co má nějaký konkrétní, pozitivní charakter.

    A tato mlhavost tohoto projektu má své zcela konkrétní důvody. Jak řečeno tato Nová pravice je velice silná tam, kde kritizuje dehumanizační působení nové doby; jenže: ona s vaničkou vylévá i dítě.

    Nová pravice vidí negativní působení odcizených struktur na člověka - ale spolu s tím paušálně zavrhuje jakýkoli s t r u k t u r o v a n ý pohled na realitu vůbec! V důsledku toho ztrácí schopnost skutečné strukturální analýzy současného světa a jeho reálných procesů - ale zároveň ztrácí i základní nástroj pro reálnou změnu tohoto světa!

    Její naléhavé apely na změnu, na opětný návrat samotného člověka do středu veškerého dění nabývají pak nevyhnutelně charakteru pouhého m o r a l i z o v á n í. Respektive je zde vzýván jakýsi novo-mystický pohled na člověka a jeho jedinečnost.

    Jsoucí, reálný svět přece není možno účinně proměnit jenom tím, že se uprostřed něho náhle zastavíme a prohlásíme: "Nám se takový svět nelíbí, a my chceme svět jiný, antropocentrický!" Takto podložená snaha o změnu reálného světa nakonec není ničím jiným, nežli ryzím voluntarismem: iluzí že svět změním jenom tím, že budu mít silné přání ho změnit!

    Zkrátka, nová pravice se svou - až přímo fundamentalistickou - averzí vůči jakýmkoli strukturálním analýzám společenských procesů ocitá mimo vlastní realitu; a tak se zbavuje schopnosti tuto realitu účinně ovlivňovat.

    Ale, od toho odhlédnouc, je nutno bezvýhradně přisvědčit Ivanu Štampachovi: i tak zůstává tento Manifest nové pravice velice hodnotnou intelektuální, ale i existenciální výzvou, na kterou by levice měla reagovat svým vlastním, stejně tak k autentickému člověku směřujícím, ale na reálné dynamice společenských procesů založeným projektem.
    December 20, 2017 v 18.34
    On přece nechce antropocentrický svět, pane Poláčku. Naopak, je proti antropocentrismu. Jinak je tam jistě hodně zajímavých myšlenek.
    No, podle mého názoru, pokud chce nová pravice stavět na novopohanství, pak by levice logicky měla stavět na nějakém "novokřesťanství". Jehož podstatu by samozřejmě bylo zapotřebí promyslet.
    JP
    December 21, 2017 v 14.0
    Novopohanství kontra novokřesťanství
    Zajímavá myšlenka, paní Hájková. ;-)

    Něco na tom doopravdy je.

    Jen tak mimochodem: nějak si nevzpomínám, že bych tvrdil, že Benoist žádá "antropocentrický svět". To opravdu nechce; jak sám výslovně uvádí, on má holistické vidění světa. Možná, že by ten jeho pohled na člověka měl dost blízko k antropo s o f i s t i c k é m u směru.

    To novopohanství: jak jsem napsal, na jeho názorech je velmi mnoho, s čím je možno souhlasit. A podle mého přesvědčení: dokonce a právě s tím "novopohanstvím".

    On má jednu pravdu v tom, že křesťanství svým působením nakonec člověka až příliš svázalo svými kánony, příliš dalece "ochočilo". Takže člověk ztratil velmi mnoho ze své prapůvodní síly. On se zcela evidentně snaží vrátit člověka zpátky, k té jeho dřívější (i když zčásti asi pouze mytologické) prapůvodnosti. K jeho bezprostřednímu spojení se světem, s univerzem.

    Jak řečeno, on tedy má určitou část pravdy. Problém je ale právě v tom, že jenom jednu část. A že není schopen si uvědomit respektive přiznat tu druhou stránku křesťanství - jeho historickou roli v procesu kultivování, umravňování, zduchovnění lidské bytosti.

    Takže pokud tu je řeč o protikladu či konkurenci mezi "novopohanstvím" a "novokřesťanstvím" - pak se nutně staví otázka, jestli ve skutečnosti není zapotřebí nějaké novodobé syntézy obojího.

    Anebo jestli to "novokřesťanství" - jakožto vývojově vyšší a zralejší - se nemá konstituovat právě tím, že do sebe pojmy ty pozitivní prvky té prapůvodní, autentické jsoucnosti člověka, spojené s tehdejším "pohanstvím".
    December 21, 2017 v 14.45
    Možná jsem špatně pochopila to, jak píšete "Nám se takový svět nelíbí, a my chceme svět jiný, antropocentrický!" Kdo to tedy vlastně prohlašuje?
    Mimochodem, Michael Hauser napsal před časem takový článek, v němž vyložil, že kosmos vlastně vůbec nikdy nebyl harmonický (to je iluze), a proto s ním těžko mohl být v harmonii člověk ("V kosmu neustále dochází k vykolejení toho, co vnímáme jako harmonii"), To jenom člověk touží po (vnější) harmonii (tedy, možná ne všichni).
    Článek je zde - https://sok.bz/clanky/2009/michael-hauser-disharmonie-a-politika-kosmickeho-radu-vaclava-havla?format=pdf
    Jinak jsem pochopila, že Ivan Štampach předpokládá, že to levicové "nové", tedy ten nový humanismus, jak on to nazývá, by mělo ty představy nové pravice absorbovat, pojmout do sebe.
    Píšete, že "člověk ztratil na síle" vlivem křesťanství. To je možná pravda. Na druhé straně, možná dnes existují lidé, kteří by se třeba ani nenarodili, kdyby člověk neztratil na síle vlivem jakýchsi civilizačních zákazů a příkazů.
    + Další komentáře