Ještě neznámý Friedrich Wilhelm Nietzsche vydal v Lipsku v roce 1883 epos s filosofickým podtextem „Also sprach Zarathustra“. Autor už v té době vycítil příznaky krize ducha a kultury tehdejší společnosti a formuloval ve svém díle nazrávající otázky dekadence a nihilismu. Vycházel z přesvědčení, že liberální demokracie není schopna odvrátit rozklad společnosti. A nabídl svou osobitou vizi ducha buřičství života proti panujícímu dekadentnímu establishmentu.

Za života nebyl o Nietzschovo dílo velký zájem. V 20. století se ale tato kniha stala proslulou, zejména v Německu. Pro mnohé intelektuály se stal autor svým odmítnutím dobových mravů apologetem osvobození člověka. Vymezoval se vůči pokrytecké mravnosti církevních kruhů, vzdělanému šosáctví, politikaření i úpadkové kramářské psychologii. Měšťácká politika mu byla demokratickou žumpou. Nepřipomíná nám to v mnohém i některé současné diskuse?

Nietzschova patetická negace poměrů měla metafyzický charakter a nahrazovala racionální soudy mlhavou poetickou symbolikou. Německý historik Franz Mehring o jeho díle psal, že je plné fantastických výmyslů a intelektuálních halucinací. Myšlenková linie mytologizace člověka byla plná paradoxních soudů a ponorů do hlubin vyšinuté „metalogiky“ jako ukázky lehké a údajně osvobozené mysli. Stal se do značné míry mluvčím mnohých zakomplexovaných.

Nietzsche vnáší do reflexe úpadku civilizace svým poetickým obrazem staroperského proroka Zarathuštry (6. století před Kristem) étos návratu k jakési čisté přirozenosti a ideu nadčlověka. Ironizuje přitom konkurenční vizi nivelizovaného bratrství lidí, které obtěžkáno tradicemi a nečpavým soucitem zbavuje tvůrčích sil a vede k dekadenci. Mesianismus Zarathuštry tkví v značně esoterickém příslibu, že starý historický člověk má být překročen po provaze vývoje. Máme žít život „poslušnosti a války“ pro očekávání zemětřesení, které má v evolučním skoku rozlomit vše zpuchřelé.

Této metafyzické předtuše „nového velikého poledne“ lidstva se otevřela cesta až po smrti autora. V 30. letech minulého století sestoupila postava proroka Zarathuštry na zem znovu, tentokrát v Německu a s hákovým křížem na rukávu. Mystika ohně a ledu nacisty okouzlila. Esesáčtí katani se nazývali syny Zarathuštrovými a hlásali přitom zvrácenou poetizaci „plavé bestie“. Kultura tradičního humanismu byla nahrazena mytizovaným barbarstvím, hrajícím si na nadřazenou vůli po nevšedním a obnoveném pravém bytí.

Fascinace Nietzschovým Zarathuštrou souvisela a souvisí se soumrakem rozumu. Nietzsche upletl nad osudem člověka iracionální dějinnou smyčku, protože člověk podle něj zabloudil a musí se obrátit zpátky. Nietzscheánství tak činí z krizí vyšinutého člověka nakonec uhranutou oběť reakce. Pojí se neodmyslitelně i s odporem k povrchní a slabé „hře na demokracii“. Jeho vůle k moci se nemusí na nic ohlížet. A dnes se v novém převlečení vrací tento odkaz proroka nemocné doby a poetizace politiky síly znovu mezi nás.

Kdo chce odkaz Nietzsche hájit, měl by si znovu přečíst jeho nenávistné výpady vůči slabým. Stoupat k výšinám nového člověka pro Zarathuštru znamená dbát toho, aby cizopasník nestoupal s ním. Takový „lůzr“ je pro něj jen červ tučnící z mírnosti a slabosti, a tak radí rodícím se nadlidem, jak se s takovými parazity vypořádat. Co padá, ještě postrčte, co se nenaučí létat, ať ještě rychleji padá. Staňte se tvrdými, co je kolébavé a slabé, musí odpadnout. Paradoxně přitom autor nadčlověka byl sám tělesně slabý a musel se vypořádávat s mnohými vlastními komplexy.

Z podobné monstrózní vzpoury zakomplexovaných utlačených je cítit perverzní touha po represivní odvetě. A mravní defétismus, doporučující „raději už páchat zlo než myslet přikrčeně“. A tak může vznikat nietzscheánský postfašismus, ve kterém staré represivní prostředky světí představa, že co se dosud nazývalo zlem, tají v sobě novou velikost. „Nejsme jako oni“ je zapomenuto ve jménu slibovaného ráje, kde ale ožívá v novém převtělení staré autoritářství a plíživé přivykání na xenofobní populismus a dvojí etalon lidských práv.