Poznámky k románu, který nás dokonale zahanbil

Román Davida Zábranského Za Alpami vyvolal kvanta odmítavých reakcí. Spolupracovník DR s nimi polemizuje, aniž by přitom nutně bral v ochranu autora. Příkré odsudky jsou podle něj ale formulovány v šoku, který brání přemýšlet o podstatě.

Jakub3

Jakub Vaníček

25.02.2018 11:49

Davidzabransky

Na hysterické argumentace ad hitlerum jsme si už dávno zvykli. Foto ČT

Jednou jsem na nějaké přednášce, spojené s autorským čtením, prohlásil, že David Zábranský svým způsobem patří mezi autory angažované literatury. Nemohl jsem tehdy tušit, že právě tento autor jednou napíše angažovaný román sui generis a s jistou potměšilostí založí v našich jinak vcelku lineárních trajektoriích uvažování o současné literatuře mezník, před nímž se bude znovu zvažovat směr a možná také nová, zcela nečekaná utilitární spojenectví literárních kritiků. Jak jinak v dnešní době takového okamžiku dosáhnout než vzájemným spojením politična s jazykem literatury?

Podobně jako se Jakuba Katalpa formovala na pornografickém experimentu, aby později svou představivost zúročila v brilantně vyprávěných Němcích, i Zábranský potřeboval vystavět svět v průrvě času, ohmatat si imaginární lidské tělo, aby je později rozložil v obrazech rozkoší a perverzit. Jeho poslednímu románu nazvanému Za Alpami předcházel experiment, v němž byla zrušena smysluplná Historie a zaveden princip řetězení nahodilých a vpravdě bezvýznamných událostí.

Byl jsem z toho textu u vytržení a dodnes jsem Zábranskému vděčný za to, že s brutalitou barbara zaútočil na stokrát ohrané schéma Velká historie vs. člověk jí vláčený. Jako vedlejší produkt jím provedené destrukce vzniklo něco, co bychom mohli popsat jako chladný postoj k životu a jeho primitivním potřebám, vyvedený v sáhodlouhých deskripcích ničím nelimitovaného porna. Historický rámec byl zjednodušen na práci se základními fakty, sloužící jedinému účelu: vyvolávání nových sérií bizarní epické stavby.

Takový byl Juhás a takový je do jisté míry i příběh Clemense, Kathariny a Mathiase. Co se změnilo, je situace: zatímco Juhás byl ještě zkouškou únosnosti, postavenou tak trochu mimo současný časový rámec, Za Alpami se pokouší uchopit události velmi časové, dosud živé, a to včetně jejich politických interpretací.

Zábranský si v Juhásovi osvojil metodu a styl; svými posledními prózami zakotvil někde na pomezí postmoderního fragmentarizovaného narativu, vyprázdněného obscenitami a nekončícími úvahami, přesto však plynoucímu a otevřenému. Volný proud, tak jak ho známe z Juháse, se v novém románu má podřídit vnitřně soudržnému obrazu společnosti.

Do pornovidea pronikají společensko-politické vize západního světa – takového, který se rozkládá, který je zcela upsán hédonismu a konzumnímu třeštění po značkách a dokonalých produktech. Mathias zde stojí na konci pomyslného řetězce úpadku a ukazuje, jak banální je svět, do nějž jsme dospěli.

Tam, kde bychom čekali hodnoty, zůstává trčet jen ryzí technologie, která má pomoci snášet návaly existenční tísně; všechny ty pomůcky k dosažení umělých rájů, vábničky rajských stavů, řízené povelem k věčnému užívání života. Tam, kde by měli být vedeni zájmem o prospěch celku, se jejich myšlení řídí mizernou vypočítavostí, snahou udržet si především svůj sociální status, své rozmařilé pohodlí, nepřijatelné a tak odpudivé, že je lze při četbě jen stěží snášet.

Historický horizont románu se rozpíná do dlouhých desetiletí počínajících druhou světovou válkou. Odsud se odpočítává jednak život Clemense, zakladatele úspěšné firmy, a Kathariny, jeho pozdější manželky, emigrovavší do svobodného ráje z prostoru socialistického Československa. Postavy jsou napsány tak, aby za každých okolností vyvolávaly konflikt.

V neustálé konfrontaci se také zakládá první princip Zábranského psaní: Katharina se musí utkat se svým německým mužem, její češství musí být poníženo německou dominancí, tak aby mohl vzniknout významný stereotyp, jenž bude později multiplikován v mnoha variacích i u ostatních postav. Konfliktní jsou zde lidé a stejně konfliktně působí i ideje, jichž jsou některé postavy vehikulem – snad právě proto jsme se v nedávné době mohli dočíst, že Zábranského román je fašistickým dílem, prvním v postmileniálních časech.

K tomu lze nepochybně namítnout: na hysterické argumentace ad hitlerum jsme si už dávno zvykli. Jejich účinnost se snižuje s každým novým výskytem slova fašismus v takových kontextech, kde zastupuje úplně jiná myšlenková schémata. Co ovšem naopak zaráží, je posun, v jehož rámci se fikční svět přímočaře srovnává se skutečností; právě tak, jako by postavy poměrně okleštěného světa románu musely nutně odpovídat na otázky pokládané v daleko složitější realitě, takové, která není ohraničena knižními deskami.

Tato jednoduchá záměna, v minulosti mnohokrát odhalená jako nepřípustné slučování rozdílných skutečností, pak nejspíš vede k tomu, že román podřizujeme vlastním obavám ze světa – přesně tak se to přihodilo Janu Čulíkovi, autorovi statě „Opravdový rekord: První otevřeně fašistický český román, jehož přečtení ve vás vyvolá pocit špíny a studu“.

Že je takové čtení předkládaného díla neadekvátní? Zkusme si představit, jak čtenář Zábranského, onen kritický liberální intelektuál, bude do žité reality překlápět výroky pronášené postavami románu. Nejspíš by musel přijít o rozum, anebo by se – asi jako Čulík – chopil románu jen proto, aby sám sebe ujistil o názorech, které zaujímá.

Zda by ovšem jeho hodnoty obstály pod náporem perverze, která očividně není nijak politicky motivovaná, tím si jist doopravdy nejsem. Zábranského text totiž rozhodně nefunguje jako ozvučnice obsáhlých myšlenkových soustav; v toku textu se jakýkoli světonázor v silném slova smyslu nesnesitelně štěpí do mozaiky úvah, jejichž funkčnost je omezena zejména k pouhé provokaci čtenáře.

Schválně píšu „nesnesitelně“ – a kladu důraz na fakt, že tu máme co dělat s ostře formulovanými stereotypy, které mají útočit na nás, co jsme si zakázali určitý způsob zjednodušování světa a pro jistotu vytěsnili i ty, kteří si s banalitami vystačí. V případě Zábranského světa zpohodlnělých boháčů najdeme celou škálu takových tvrzení: „Německé televize a spolu s nimi i všichni Němci se na lidi tam u vás dívají jako na lidi z dolin a nížin (…) Jako na skřítky a víly. Jejich relevance lidí z nížin je v tom, že se snaží být stejní či aspoň co nejvíc podobní lidem z náhorní plošiny.“ Anebo ještě lépe: „Tohle byl vrchol inteligence, který byl Africe a Afričanům schopný přiznat: byli rychlí a věděli, kam si zaběhnout pro peníze a jak zas rychle beze slova vypadnout.“

Co tu vadí, není ani tak přímočarý rasismus anebo na ruby obrácená „kulturní“ figura vysmívající se Němcům, ostatně v určitých vrstvách naší společnosti dosud pevně ukotvená, daleko spíše tu irituje samotná existence žvástu a stejně tak i vypravěčova ignorance kontextu, v němž mají být podobné úvahy uzavřeny.

Co když vedle úpadku dneška obnažil i konzervativní tendence české kritiky?
V recenzích věnovaných knize Za Alpami – v době, kdy píšu svůj článek, mám k dispozici devět textů – bylo předloženo mnoho důvodů, proč román odmítnout kvůli jeho povrchní plytkosti, případně proč jej například za román vůbec nepovažovat. Recenzentky Eva Klíčová a Marta Ljubková upozornily na řadu určujících, pro Zábranského tvorbu podstatných jevů; a pochopitelně také nepominuly téma pornografie nebo konzumace značek, výrobků a designu.

Zatímco Eva Klíčová v textu „Playgirls druhé generace“ píše, že „směs macho sexu a buranského konzumu maskujícího kulturní nejistotu ztělesňuje staré dobré světáctví vekslácko-diskotékového typu vyztužené devadesátkami a nově převlečené do cool kabátku produktů dneška“, a odkazuje přitom k jakési tradici české prózy malých poměrů, Marta Ljubková v Souvislostech (článek se jmenuje „Porno a design“) své pojednání otevírá úvahou, v níž se dokonce vylučuje i sama literárnost textu: „Zdráhám se dokonce mluvit o románu, protože Zábranského próza mnohem spíš připomíná časopisecký článek nebo knihu non-fiction, jakousi sérii případových studií, které mají sloužit jako ilustrace pro autorovy nonkonformní teze.“

Obě hodnocení zarazí svojí razancí. Jako by nás takto postavený text stavěl před fundamentální otázku: skutečně se ještě jedná o literaturu?

Domnívám se, že tato hodnocení jsou ve všech ohledech podmíněna zcela jinými pohnutkami, než by mohly být úvahy o literárních hodnotách. Zábranský se v jejich perspektivě spokojil opravdu jen s málem; sestavil text z banalit, neprohloubil dostatečně esejistickou vrstvu textu, neseznámil se s problematikou, o níž se rozhodl „referovat“, ani v minimální šíři, zkrátka udělal vše proto, aby předložený román v žádném ohledu neobstál.

A co víc, právě kvůli těmto nedostatečnostem vystavil své recenzenty pokušení poměřovat fikci otevřenými hrozbami reálného života. Klíčová hledá oporu v neblahých tendencích 90. let a Ljubková upozorňuje, že „nezvládneme-li oddělovat banalitu života od literatury, nejsme-li ochotni konstruovat umělé světy a stejně ochotni se do nich nořit, dešifrovat je (...), dobře nám tak. Máme takovou literaturu, jací jsme my sami.“

Takto ostré soudy jsou podle mě formulovány především v šoku. Usiloval-li Zábranský právě o tento efekt, pak by mohl být spokojen. Povedlo se. Syntézou prázdného, nekonečného proudu obscenit a tvrdé angažované rétoriky nejenže zachytil podstatné „kulturní“ fenomény dneška, nádavkem se mu podařilo odhalit i skryté konzervativní tendence v současné literární kritice, její obavy vykročit mimo zónu souhlasu se schváleným typem estetiky a politického úsudku osvojeného v kruzích proevropských intelektuálů. Své recenzenty dostal do pozice, kterou kdysi Antonio Gramsci v Základech politiky přisoudil „starým intelektuálům“, když popisoval protikladný stav člověka individuálního a člověka z davu.

Ten jako něco cizorodého měl být překonán už v době, kdy Gramsci seděl ve vězení a trefoval se do těch, kteří šmahem odsoudili jakýkoli projev konformismu. A zatímco usilují o posílení člověka reprezentativního, jak říká Gramsci hrdinům-individualitám, opakovaně se děje cosi, co programově chceme chápat jako regres na úroveň primitivní hordy s jejími sklony ke kolektivnímu násilí.

„Staří intelektuálové a morální vůdcové cítí,“ tvrdí Gramsci, „že ztrácejí půdu pod nohama, pozorují, že jejich kázání se stala právě jen kázáními čili věcmi stojícími mimo realitu (...) Odtud jejich beznaděj a jejich zpátečnické a konzervativní tendence, neboť osobitá forma civilizace, kultury a morálky, kterou představovali, se rozkládá.“

Z logiky Gramsciho výroku ovšem nevyplývá ani to, že by Zábranský stál na nějaké pevnější, bezpečnější straně. Jak správně vytušila Ljubková, když jeho dílo převedla na obecnou tendenci, i on je „představitel řádu spějícího k porodu“, který „rozšiřuje utopie a vymudrované plány“ – prorocký duch zde hovoří příliš archaickým jazykem, ale budiž. Ovšem označit jeho dílo za nehodno čtení, jak ve svém textu učinila Klíčová, znamená jediné: odvrátit pohled. Krize, jejíž symptomy nám Zábranský podal jako na talíři, může za ostentativního nezájmu kulturní fronty bujet dál a vrhat proti nám další a další nečekané nálože.

Bylo by daleko užitečnější, kdyby si brněnská kritička odpustila efektní moralizující figury, které se očividně opírají o srovnání disparátních společenských jevů, a namísto toho si zkusila – alespoň experimentálně – připustit, že tu konečně máme autora, který se vysmekl imperativu budování individuality, člověka reprezentativního, a své vypravěčské nadání je ochoten formovat mimo jiné i podle souřadných, sociálních energií, ať už jsou formulovány na Facebooku anebo ve stereotypech myšlení některých našich politiků.

Jistě, možná jsme v románu Za Alpami teprve na začátku, možná že se Zábranského metoda stále ještě podobá obnažené armatuře – některé prostředky se prostě musí vyvíjet postupně. Tak jako vnímáme jistý posun mezi posledním románem a imaginativně volnějším Juhásem, i forma politické angažovanosti doznala podstatných změn. Teprve nyní pociťuje autor potřebu vnutit svým postavám jasně formulovaný „názor“. Přistoupit na tuto pozici je o to složitější, že některé postavy doslova přežvýkávají oblíbená, snad by se dalo říct zlidovělá klišé.

Jenže: jak jinak zacházet s dílem, které svou vnitřní koherenci odvozuje právě od kombinace primitivního politického postoje a lidového klepu? Troufám si tvrdit, že pokud sestoupili někteří historici umění k výzkumu pokleslých uměleckých forem, nezbude nic jiného ani nám: ano, právě v jeho matricích se zachovává to, co je v našich kulturních okruzích nejpevnější.

Nevím, zda si to uvědomuje i Zábranský, případně zda kalkuluje s úspěchem – a popravdě řečeno je mi to úplně jedno. To, o co tu jde, není jeho PR strategie, ale text, který silně zarezonoval hned u několika čtenářských skupin.


A co si myslíte vy? Diskuse (2 příspěvky)

Helena Zemanová - dálný východ od Prahy

Pondělí, 26.Února 2018, 09:22:46

Třeba je autorovým problémem okolnost, že skupina, v níž by jeho angažovaný text mohl zarezonovat nejsilněji, neztrácí čas četbou románů.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Pondělí, 26.Února 2018, 15:55:21

;-)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.