Vloni v červenci tiše doma zesnul protagonista bláznivé moudrosti, přírodní filosof Zdeněk Neubauer. Již před listopadovým obratem byl známý jako Sidonius (latinská verze českého Zdeněk) okruhu zájemců a příznivců. Hned od začátku let devadesátých se statečně, i když s donkichotskou marností staví vedle reprezentantů nové ideologie, filosofických obhájců konzervativní revoluce, kteří pěstovali a někteří dodnes pěstují moralistickou filosofii v duchu konzervativní revoluce. Někteří se spokojí s fenomenologií v interpretaci Jana Patočky, jiní se vracejí ještě dál zpět až k pozdně starověkému platonismu.

Neubauerovým filosofickým tématem je život. Ale není to statický, neživotný popis života, jak by se slušelo na badatele v mykologii a pak mikrobiologii, jímž také byl. Je to živá filosofie života. Sám způsob jeho filosofování připomíná život. Jeden z moudrých průvodců intelektuálním a duchovním životem Prahy v posledních dvou desetiletích minulého režimu Jiří Reinsberg rád rozlišoval přístup organizační a organický.

A Neubauerovo myšlení bylo právě organické, košaté, nepravidelné. I způsob jeho života připomínal pravoslavné jurodivé. V překypujícím bohatství životních útvarů se sice prosazují formy, ale přitom žádný útvar není stejný jako jiné, všechny se vinou kolem dokonalé platonské formy. Příroda má rytmus, ale je to rytmus rubato. Tak právě Neubauer přírodu interpretuje.