Karel Marx a bohyně Pravdy

Josef Poláček

Josef Poláček polemizuje s textem Milana Znoje Kdo nahradí sociální demokracii a poukazuje na nutnost jít při hledání příčin sociálních problémů hluboko pod povrch běžného zdání.

Ve svém článku Kdo nahradí sociální demokracii se Milan Znoj cítil být povinován atakovat frontálním útokem politického komentátora Martina Hekrdlu pro jeho text Nultá hodina ČSSD. Co pak vlastně vzbudilo takové pobouření u jinak spíše uvážlivého Milana Znoje?

Martin Hekrdla spáchal jednu neodpustitelnou herezi: současnou krizi české sociální demokracie označil za krizi nikoli pouze dočasnou a podmíněnou, nýbrž za krizi principiální. Anebo snad přesněji právě naopak: za krizi zapříčiněnou vzdáním se všech principů.

Vzdáním se všech původních ideálů sociální demokracie, z jejích dřívějších lepších, slavnějších, snad až přímo heroických časů, kdy sociální demokracie ještě bojovala za lepší svět. Kdy ještě bojovala proti světu kapitálu, na straně těch, kteří jsou tímto kapitálem utlačováni, kteří jsou dominantními strukturami kapitálu a živelného trhu vláčeni a manipulováni a vystaveni jeho slepým zvratům a propadům.

Hekrdla vidí a podrobuje sžíravé kritice, že současná česká sociální demokracie už naprosto ztratila z očí a vzdala tento boj proti kapitálu, tento boj za zásadní zlepšení společenských poměrů; namísto toho se utápí v efemérních pseudozápasech každodenních politických půtek. Namísto proti systému jako takovému bojuje proti jedné jediné osobě (Babiš), jako by s vítězstvím nad touto jednou jedinou symbolickou figurkou snad mohl být nějakým zásadním způsobem poražen, nebo alespoň zhumanizován kapitalismus jako takový.

Hekrdlova rozhodující věta v dané souvislosti zní: „Na tom (tj. na kritice Babiše) levý radikalismus zcela jistě skončí, neboť Zaorálek neuvažuje v marxistických kategoriích společensko-ekonomických formací.“

Zdálo by se, že tím je vše vysvětleno: že Zaorálek neuvažuje v oněch marxistických kategoriích společensko-ekonomických formací, se jeví zcela evidentním (ačkoli, jak Hekrdla poukazuje, se svého času při svých studiích s tímto marxistickým výkladem setkal). A že od této absence marxistických myšlenkových kategorií vede přímá cesta k tomu, že současná sociální demokracie nejen vzdala svůj dřívější boj proti světu kapitalismu, ale dokonce s ním víceméně bez větších vnitřních výhrad koexistuje, respektive — podle toho — přímo kolaboruje, bude asi také sotva sporné.

Přesto, že se jak řečeno věc sama zdá být zcela jasnou, a ačkoli jsem sám její souvislosti v rámci diskuse pod oním textem M. Znoje ještě jednou osvětlil, byl tento výklad z prostředí sociálně demokratické — dejme tomu „středové“ — názorové frakce znovu podrážděně odmítnut s tím, že se jedná o „marxisticko-leninský dogmatismus“.

Tady se ovšem nutně klade otázka, proč — nejsou-li předloženy žádné další argumenty ve věci samé — má být jako „dogmatický“ diskvalifikován právě a pouze ten náhled ve smyslu marxistických analytických kategorií, a proč by jako dogmatické nemělo platit právě to úporné setrvávání na konzervativních pozicích vůči panujícímu systému konformní sociální demokracie.

Takže asi nebude zbytí než si poněkud blíže objasnit, v čem vlastně spočívají a jaký zcela specifický výkladový modus poskytují ony marxistické „kategorie společensko-ekonomických formací“.

Kopernikovský obrat

Řecký předsokratický filosof Parmenidés, považovaný za zakladatele dialektiky, ale i exaktního pojmového myšlení vůbec, ve svém dochovaném spisku či snad fragmentu líčí, jak byl bohyní Pravdy jménem Alétheia zasvěcován do tajemství cesty k pravému poznání; na rozdíl od oné cesty, po které kráčejí obyčejní lidé, se svým běžným, přirozeným, filozofickou reflexí neprošlým a necvičeným nazíráním („mínění smrtelníků, v nichž není žádné spolehnutí na pravdu“).

Ponechme teď stranou Parmenidův vlastní, extrémně zhuštěný a napohled sotva obecně srozumitelný text a pokusme se z něj vyjmout ten zcela základní rozdíl, kterým se ona cesta k pravé Pravdě liší od cesty, po které kráčejí „smrtelníci, na něž není spolehnutí“.

Tím zcela základním kritériem je toto: tito smrtelníci hodnotí věci tohoto světa jenom podle jejich bezprostřední, nahodilé, jednotlivé existence. Proto se jim tyto věcí jeví jednou tak a podruhé zase onak, podle zcela momentální a náhodné souvislosti a úhlu pohledu.

Pravá pravda postihuje věci v jejich vlastní identitě — v jejich úplnosti, v totalitě jejich podstatné existence. A naprosto není jenom nějakým náhodným koloritem, když bránu do oné říše pravé pravdy Parmenidovi otevírá Diké, bohyně spravedlnosti; ale zároveň s tím i řádu jako takového, nutnosti. Nutnosti ve vyšším, filosofickém, respektive ontologickém smyslu.

Takže už od dob Parmenida zde máme dvě zcela základní kritéria pro poznání pravé podstaty, pravdy věcí: dané fenomény musí být uchopeny v jejich úplnosti, v jejich totalitě; a za druhé v jejich vnitřní nutnosti, zákonitosti.

K tomu budiž připojeno, že o dvě tisíciletí později taktéž dialekticky uvažující německý filosof Hegel vyznával přesně tu samou maximu pravého poznání: věci uchopovat v jejich totalitě a v jejich vnitřní nutnosti. A ačkoli Marx poté tuto Hegelovu dialektickou metodu myšlení „zmaterializoval“, výrazným způsobem modifikoval a do nemalé míry i zúžil, i u něj zůstává ještě zachován tento prapůvodní základ cesty k pravému a podstatnému poznání všech věcí a procesů.

Tento způsob pojímání skutečnosti je možno označit za skutečný „kopernikánský obrat“: nadále už neplatí přesvědčení přirozeného vědomí, že celý svět se otáčí kolem člověka a jeho vlastního konání. Člověk sám se tu stává součástí mnohem většího celku, který má své vlastní zákony pohybu, svou vlastní vývojovou dynamiku.

A člověk sám ve své individuální existenci je touto dynamikou celku uchopen a je jí strháván; a nic mu nepomůže, když před touto skutečností zavírá oči a stále si namlouvá, že právě on je tím středem, kolem kterého se otáčí všechno ostatní.

Sisyfovský úděl

S tímto vědomím rozdílu mezi poznáním pravým a mezi poznáním zdánlivým se vraťme ke kontroverzi Hekrdla versus sociální demokracie. Hekrdla trvá na tom, že společenské fenomény musí být poznávány v jejich komplexitě a v jejich vnitřní nutnosti. Sociální demokracie ale ani jedno z toho nepovažuje za potřebné.

Sociální demokracie se podobá Sisyfovi. Věří, že stačí jen zabrat a balvan boje za sociální spravedlnost konečně dokulí na vrchol hory. Ten se však vždy svalí na původní místo. Repro WMC

Sociální demokracie nevidí a ani nehledá nějaký objektivní chod dějinného vývoje. Proto u ní mizí jakýkoli vyšší smysl dějin a zároveň se sama dostává na jejich vedlejší kolej. Sociální demokracie nehledá vnitřní zákonitosti společenských procesů; a tak se domnívá že si vystačí jenom s jedním jediným tématem, totiž se snahou o prosazení vyšší sociální rovnosti.

Sociální demokracie naříká, že v dosažení tohoto bohulibého cíle jí brání zlovolná pravice; přitom vůbec není schopna si uvědomit, že ona pravice je tady jenom a jedině proto, že ji znovu a znovu produkuje samotný systém kapitalismu. Namísto objektivních daností a objektivních procesů sociální demokracie veškeré dění pouze subjektivizuje, vykládá jenom jako jednání těch či oněch osob, politických aktérů. A protože není schopna vidět objektivní hranice možností daného systému, znovu a znovu do nich naráží hlavou.

Sociální demokracie — abychom zůstali u řecké mytologie — se podobá Sisyfovi. Chová železnou víru, že přece postačí jenom pořádně zabrat a ten balvan boje za sociální spravedlnost jednou konečně dokulí na vrchol hory. A vůbec si nedokáže připustit ani uvědomit, že je zde nějaký zákon zemské tíže (potažmo zákony kapitalistické ekonomicko-společenské formace), který — jakmile je překročena kritická mez — to všechno zase svrhne dolů.

Sociální demokracie, namísto aby jednou na ten balvan usedla a začala v klidu rozmýšlet, čím to, že se ten balvan sociální nerovnosti vždy znovu svalí na původní místo a jestli za tím nebude vězet nějaká objektivní zákonitost, jej namísto toho s plným vnitřním přesvědčením uchopí a v potu tváře ho valí opět vzhůru. Jednou to přece už konečně musí vyjít! Da capo!!

A půvabná bohyně Pravdy Alétheia jenom potřásá hlavou nad tím, jak za dvě a půl tisíciletí lidé stále ještě nepochopili naprosto nic. A jak se „smrtelníci, na které není spolehnutí“, stále ještě utápějí jenom v izolovaném, fragmentárním chápání skutečnosti; a nemají žádné pochopení, naopak se ještě posmívají těm nemnohým, kteří se dokážou vysvobodit z tohoto světa povrchností a spatřovat ho v jeho úplnosti a v jeho vnitřních zákonitostech. A tedy — kromě jiného — myslet i v „ekonomicko-společenských kategoriích“.

    Diskuse (77 příspěvků)
    Jiří Kubička, psycholog
    July 30, 2017 v 11.19
    Sociální demokracii možná nenahradí nikdo
    a levice z našeho politického spektra jako relevantní síla zmizí, KSČM nám ovšem zůstane.

    Nevidím ale, jak by důsledný antikapitalismus mohl ČSSD či jiné levicové straně pomoci. Do programu si dá pár vět o tom, jak je proti kapitalismu, ale co dál, co z toho plyne? Měla by tam třeba mít znárodňování?
    JP
    Josef Poláček, Invalidní důchodce a student
    July 30, 2017 v 12.49
    Program a realita
    Pro začátek by naprosto postačilo, pane Kubičko, kdyby si sociální demokracie osvojila právě tu schopnost "myšlení v kategoriích ekonomicko-sociálních formací". Toto a právě toto je počátek a předpoklad všeho.

    "Program" - to je až samotný konec.

    Právě v tom spočívá celá ta převrácenost současného pojetí politiky: že se sepíše takový či onaký "program", přistřižený na momentální preference své vlastní politické klientely - a vůbec se neuvažuje v jakýchkoli dalších, širších a hlubších souvislostech.

    Abychom se vrátili k použitému obrazu: sociální demokracie znovu a znovu sepisuje "program" valení balvanu sociální (ne)rovnosti do kopce; aniž by pociťovala jakoukoli potřebu analyzovat, nejsou-li přítomny nějaké přírodní zákony, které jí ten balvan v pravidelných periodách vždy znovu vytrhnou z rukou a svalí ho zpět na výchozí místo.

    JP
    Josef Poláček, Invalidní důchodce a student
    July 30, 2017 v 13.8
    Da capo!
    Ve svém textu jsem pro charakteristiku současné strategie sociální demokracie použil výrok respektive výzvu: "Da capo"!

    Tento poukaz nebyl nikterak náhodný. Svého času natočil italský režisér Fellini krátkometrážní film "Zkouška orchestru". Byla to paralela bezprostředně italské politické scény, kdy se u moci neustále střídaly různé vlády, bez schopnosti účelně řídit vlastní stát.

    V centru všeho dění stojí ovšem samotný dirigent; ten na jedné straně vystupuje jako jenom jakási víceméně bezvýznamná figurka v pozadí, která jenom slouží společnému dílu - ale nakonec se ukáže, že je to právě on, kdo v tom nepřetržitém koloběhu těch či oněch vlád drží páky moci pevně ve svých rukou. Vlády se střídají; ale nakonec je to Dirigent, který vždy znovu zavelí: "Da capo!" A jede se dál. Jede se dál, nic nemá skutečný smysl, to všechno je bez směru a bez cíle; ale v tom všem bezcílném chaosu je to Dírigent, který ovládá všechno a všechny.

    Jak řečeno, tento Felliniho film byl bezprostředně reflexí specifických italských politických poměrů, znemožňujících vytvoření stabilní vlády.

    Ve skutečnosti je ale dosah této umělecké paralely mnohem širší, vystihuje samotné jádro stávajícího systému politické demokracie. V tomto smyslu ovšem přesahuje jenom oblast působení sociální demokracie, nýbrž týká se všech politických subjektů: každá frakce se snaží prosadit sama sebe, svůj vlastní partikulární program, aniž si jsou schopny uvědomit že se jim to nikdy definitivně nemůže podařit. A v této nekonečné patové situaci, kdy jedna frakce paralyzuje tu opačnou, je to Dirigent, který znovu a znovu uchopí taktovku a zavelí: "Da capo!" A Sisyfos znovu valí svůj kámen do kopce.
    Eva Hájková, penzistka
    July 30, 2017 v 15.37
    Já jsem rozhodně pro demokracii a navíc pro územní i jinou samosprávu. Včetně ekonomické. Jenom celky, v nichž se o něčem hlasuje a rozhoduje, by měly být menší.
    Totiž, čím větší celky, tím menší demokracie, protože většina (nota bene, pouze ta relativně aktivní většina, která aspoň přijde k volbám!) přehlasuje menšinu a menšiny mají pak smůlu. Ono se sice v demokracii na menšiny většinou hledí, ale jenom na ty menšiny, které už se nějak deklarovaly a všichni je jako menšiny jakž takž uznávají. Na jiné se zřetel nebere.
    JP
    Josef Poláček, Invalidní důchodce a student
    July 31, 2017 v 13.19
    Institucionalizované a neinstitucionalizované menšiny
    To je docela zajímavá poznámka, i když by věcně patřila spíš k té diskusi o demokracii.

    Je to tak: v demokracii jsou vůbec "viditelné" jenom ty menšiny, které se dokázaly nějakým způsobem organizovat, institucionalizovat.

    Demokracie se sama chválí za to, že v ní - na rozdíl od totalitních diktatur - je kdykoli možný vznik nových myšlenek, nových myšlenkových směrů, nových hnutí.

    To je sice do jisté míry pravda; jenže na straně druhé je skutečností, že v této demokracii se reálně může uplatnit jenom to, co se dokáže přizpůsobit jejím zavedeným mechanismům. Opačně řečeno: co se do těchto mechanismů nevejde, nemá šanci.

    Naprosto typický byl svého času příklad s V. Klausem: když ještě v relativně raně popřevratových dobách (když už ovšem opadla první euforie) začaly povstávat první kritické hlasy s tím, že celý ten polistopadový vývoj je nějak špatný, že tu zase dochází k odcizení občana a státu, tak V. Klaus na tyto hlasy z podhoubí společnosti reagoval vždy takto: "Nelíbí se vám náš způsob vládnutí? - Tak si založte s t a n d a r d n í politickou stranu a prosazujte ten váš program standardním politickým způsobem!"

    A on si snad opravdu sám vůbec nebyl schopen uvědomit, že právě tyhle protestní hlasy není možno v žádném případě vměstnat do nějaké "standardní" politické partaje. Protože jejich základem bylo jenom nějaké neurčité, niterné cítění, že tu něco nesouhlasí; a že by ne snad to či ono mělo být děláno jinak, ale že by se mělo zcela zásadně změnit celé pojetí vztahu občana a státu, respektive státu a společnosti. (Anebo to naopak Klaus velice dobře věděl, a právě proto chtěl aby se tato hnutí zpolitizovala - a tím se sama zničila.)

    Tak jako tak, v každém případě platí: politický systém parlamentní demokracie sice skutečně formálně povoluje a připouští (téměř) všechno; ale ve skutečnosti se v něm může uplatnit jenom to, co se dokáže přizpůsobit jeho strukturám a mechanismům.

    Čili opačně řečeno: v tomto systému se nemůže uplatnit konec konců nic, co by nějakým způsobem překračovalo jeho rámec.
    Eva Hájková, penzistka
    July 31, 2017 v 13.37
    Ano, dokonalý systém neumožňuje vznik ničeho nového.
    Je-li něco dokonalé, pane Poláčku, už to nemá šanci se vyvíjet. Pokud se to nemá vyvíjet k horšímu.
    Je-li dokonalý nějaký člověk, už nejen nemá možnost se vyvíjet, ale navíc ani nikoho nepotřebuje. Nikoho nepotřebovat - to není dobrý základ pro vznik dobré společnosti.
    JP
    Josef Poláček, Invalidní důchodce a student
    August 1, 2017 v 13.20
    Dokonalost zdánlivá a dokonalost skutečná
    Já bych především systém občansko-parlamentní demokracie v žádném případě neoznačoval jako "dokonalý". Jenom za takový, který se sám za "dokonalý" považuje.

    Právě tohle je ten zásadní rozdíl. Cokoli by opravdu bylo dokonalé - to by v sobě samém mělo zakódováno právě to překračování sebe sama, neustálý pohyb.

    Hérakleitos - zřejmě první skutečně důsledný dialektik - sice na jedné straně postuluje, že samotné bytí je v sobě dokonalé tím, že - ono jediné - v sobě dokáže propojit, zharmonizovat všechny protiklady jevového, předmětného světa. (Mimochodem, což se Vám jako křesťance bude dozajista zamlouvat, tou silou která sjednocuje a spojuje všechny tyto protiklady je - Láska!)

    Tento model by ovšem ve svých důsledcích vedl k tomu, že jednou - když už by tedy prostřednictvím oné Lásky byly spojeny a sjednoceny všechny protiklady v jedné jediné vševesmírné harmonii - že by zde došlo ke k o n e č n é m u stavu naprosté dokonalosti; tím ovšem zároveň k naprosté stagnaci! S touto dokonalou harmonizací všech protikladů by zároveň ustal veškerý pohyb - a absence pohybu, to je smrt.

    Hérakleitos tedy tento - zdánlivě definitivně uzavřený - proces vede ještě dále. Ta Láska, ta všespojující síla - ta působí ještě i dál, takže nakonec probíjí i hranice této zdánlivé dokonalosti.

    Jde o to: v této zdánlivě dokonalé harmonii jsou totiž v jedno spojeny věci, které jsou samy o sobě skutečně nespojitelné. A tak když je dosažena - a překročena - ta mez jejich v daném okamžiku maximální možné spojitosti a harmonie, pak se tyto protiklady opět osamostatňují - působením Sváru.

    Ten "Svár" - ten tady ovšem plní nejenom funkci destruktivní, nýbrž touto destrukcí zároveň i naprosto p o z i t i v n í: on totiž umožňuje, aby - působností Lásky - tyto protikladné elementy byly spojeny a zharmonizovány znovu - ale teď na v y š š í m stupni syntézy a harmonie!

    Takže, tato Hérakleitova "Dokonalost" je právě proto skutečně dokonalá, že má v sobě samé zabudován moment své vlastní negace, tedy svého vlastního rozvoje k ještě vyšším, vyspělejším formám dokonalosti.

    Zatímco to, co samo sebe p o v a ž u j e za dokonalé (jako je tomu například formální občanská demokracie) - tak to ve skutečnosti vede ke stagnaci, protože v sobě tento moment své vlastní negace, svého vlastního sebepřekonání a zdokonalení neobsahuje.
    Eva Hájková, penzistka
    August 1, 2017 v 14.4
    Co je dokonalé, to nakonec závisí na názoru toho kterého člověka či filosofa. Jeden považuje za dokonalost dovršení, druhý otevřenost změně.
    Já se domnívám, pokud jde o liberální demokracii, že je třeba především formulovat problémy, proč to přestává fungovat.
    Podle mého mínění je jedním z problémů to, že liberální demokracie není schopna účinně omezovat množství majetku, který jednotlivec může pro sebe získat, přičemž víme, že majetek znamená moc. Neumí ho omezovat zejména z toho důvodu, že se k moci postupně dostávají jedinci, kteří nechtějí, aby výše jejich majetku byla omezována.
    Čili v demokracii musí člověk neustále dobrovolně omezovat své ego. Pokud někdo na to nepřistoupí, pak je tu problém. Je tu sice zákon, aby ta ega omezoval, jenže zákon se dá změnit těmi, kdo mají moc. Zabránit tomu může jen účinný odpor těch, co jsou bez politické moci. A aby vyvinuli účinný odpor, musí být schopni se zorganizovat.
    Eva Hájková, penzistka
    August 1, 2017 v 14.49
    Když něco nefunguje, není hned nutné hledat náhradu. Taky je možné postarat se, aby to fungovalo.
    Milan Znoj, univerzitní učitel
    August 1, 2017 v 15.15
    Souhlasím s paní Hájkovou.
    + Další komentáře