Deník Referendum Domov

Nevypadá to dobře. Sociální demokracie padá k desítce. Komunisté se sice drží na čtrnátce, ale pořád hrají svoji starou malou domů. Zelení ne a ne překročit dvojku. A Piráti v rauši nasadili desítku, jenomže ta se jim rozpadá před očima na prvočinitele.

Zanevřeli čeští voliči na levici? Nic jim neříká? Sotva nás uklidní zjištění, že ve střední Evropě může být i hůře. V Polsku i Maďarsku už mají nové politické režimy, které se distancují od tranzitních přechodů k demokracii z přelomu tisíciletí. Čeká nás něco podobného, anebo je zde příležitost pro novou levici?

Příležitost dělá zloděje, říká se, a kdo by nechtěl být zlodějem takové příležitosti, zvláště když se jedná o to, kdo nahradí sociální demokracii. Šance pro levici? Kde jste kdo? Zatím se objevují spíše věrozvěstové. Když ve volbách v Británii po brexitu překvapivě uspěl Jeremy Corbyn a pozvedl unavenou Labour Party málem k vítězství, často se psalo, že my také chceme Corbyna, jenomže u nás takový není.

Bohuslav Sobotka, tehdy ještě předseda sociální demokracie, se pokusil povzbudit rozladěnou sociální demokracii poukazem na to, že labouristé půl roku před volbami také zaostávali za toryovci o 20 procent, ale dokázali to do voleb zvrátit. Zřejmě si moc dovolil.

Jakub Patočka to v článku Český Corbyn viděl jasně: v sociální demokracii nikdo takový není. Kdyby hledali, museli by se poohlédnout mimo své řady. Corbynem se totiž nelze stát, musí jím člověk být „pevným postojem, třeba na okraji, ale vždy v poznané pravdě“. Takový pevný postoj musí být ovšem také předvídavý, neboť pravda je to, co se v budoucnu skutečně stane.

U Jakuba Patočky je to zelený socialismus a Corbyn jest dokladem, že dějiny tomu dají za pravdu, chce to jen vytrvat. U nás to znamená „hlasitě se stavět za uprchlíky, proti prolomení limitů těžby, proti vojenským intervencím NATO, za evropskou bezpečnostní spolupráci, za Romy a jiné vylučované menšiny, za zrušení exekutorů, ale také třeba proti jaderným elektrárnám“.

Jaké jsou dnes vůbec levicové vyhlídky v globálním kapitalismu? To jsou otázky, které je nutno zodpovědět bez toho, že bychom vydávali přání za skutečnost. Foto AndyRobertsPhotos

Postoje jsou to úctyhodné, socialisticky zelené, ale vidět v tom příležitost pro sociální demokracii tady a teď vyžaduje opravdu silnou filosofii dějin. Nicméně, volby jsou za rohem a politika ve střední Evropě na filosofii dějin z vysoka kašle. Takže příště…

Sociální demokracii jako zrádce proletářské věci dlouhodobě vykresluje Martin Hekrdla, další věrozvěst, ovšem docela dystopický. Svůj nedávný článek nazval Nultá hodina ČSSD, ale psal spíše o umíráčku.

V kostce: Sociální demokracie je v ruinách, KSČM je atrapou sociální demokracie a tak zvaná nová levice alternativců „se balí do duhových identit, až i slepcům přechází zrak.“ Zbývá už jenom ono heideggerovské: když je nouze nejvyšší, tak je spása nejbližší. Proto závěr: to je příležitost pro „levici, jakou jsme v Česku dosud nepoznali“.

Příležitost pro levici. Jenže jakou?
Jenomže jakou levici? Martin Hekrdla vkládal občasné naděje do levicového populismu. Oceňoval řeckou Syrizu, když bořila stranický systém, ale když Tsipras šel na dohodu doma i venku, tak jej odepsal. V Čechách se mu zprvu zamlouval prezident Zeman. Byl přece správně nekorektní a tak nějak blízko lidu. Nakonec bylo ale jeho paktování s krajní pravicí, velkým byznysem a Babišovým firemním populismem na Hekrdlu moc.

Nyní už o Miloši Zemanovi mluví jako zdivočelém kočím na Hradě. Neopomene to ale připsat na vrub sociální demokracii, té špidlovsko- sobotkovské, která v roce 2003 nepustila Zemana na Hrad a poslala jej sžírat se vzteky na Vysočinu. Kdyby tehdy „nezradili“, mohlo být zřejmě všechno jinak. Že by zrovna to byla ona zázračná levice, kterou bychom mohli mít na Hradě?

Zdá se, že Martin Hekrdla přes veškerou svou dystopii zůstává nenapravitelným snílkem. Jako by neviděl, že sociální demokracie nepustila v roce 2003 Miloše Zemana na Hrad z pudu sebezáchovy. Bohuslav Sobotka nyní odstoupil z pozice předsedy strany, protože ztrácel voliče, ale k jeho zásluhám se vždycky bude počítat dvojí.

Jednak že jako předseda sociální demokracie ubránil stranu před zemanovci, kteří vyrostli z regionálních podnikatelských struktur a nějaká nová levice jim vždy byla ukradená, a jednak že jako premiér dovedně bránil tomu, aby se vlády zmocnil prezident Zeman, který je rovněž nástrojem podnikatelských struktur jenom širšího geopolitického rámce, a to hned nemyslím na Rusko.

Zápas o sociální demokracii ještě neskončil. Vyhlídky sice nejsou valné, ale sociální demokracie má svou tradici, místo ve společnosti a patří do širší rodiny evropské reformní levice. Pořád je o co bojovat.

Jaká je v České republice příležitost pro levici, jaká ve střední Evropě a jaké jsou vůbec levicové vyhlídky v globálním kapitalismu? To jsou otázky, které zůstávají, ale nemůžeme přání vydávat za skutečnost. Bez znalosti hlavních konfliktů v jednotlivých společnostech a způsobech jejich politické formulace se ani zodpovědět nedají.