Primárek v pražské sociální demokracii se podle informací na stranickém webu zúčastnilo čtyřicet procent členů a jako lídr byl zvolen Petr Dolínek. Obdržel prý jednapadesát procent z platných 735 hlasů; informace, které po skončení těchto primárek pronikly do zpráv elektronických médií veřejné služby, hovořily o rozdílu čtrnácti, respektive sedmnácti hlasů, kterých dosáhl nad svým konkurentem, ministrem zdravotnictví Miloslavem Ludvíkem. Byl-li tedy mezi oběma rozdíl dvou procent, těžko mohl tento rozdíl překročit řád patnácti hlasů.

Bohužel tyto zprávy postrádaly ještě jednu podstatnou informaci: že vedle 735 hlasů bylo odevzdáno ještě 348 dalších hlasů, které však příslušná volební komise neuznala za platné. Plná třetina hlasů tedy propadla. Kolikrát víc mezi nimi mohlo být hlasů pro Dolínkova konkurenta, se už bohužel nedovíme.

Usuzuji tak z faktu, že Dolínkovi po vzoru šéfa bandy, ke které patří, někdejšího předsedy pražské sociální demokracie Hulínského, nestačí mnohem delší roky ve funkcích, aby dosahoval aspoň slušné znalosti, ale také sympatií veřejnosti. Naproti tomu právník a ekonom Ludvík si získal poměrně slušné renomé, když řadu let šéfoval — a s poměrně dobrým ohlasem — takový kolos, jakým je motolská nemocnice.

Není to ostatně jediný případ, kdy pro všechna hlasování v ČSSD platí mnohem složitější pravidla, než jsou například pravidla vlastních voleb, ať už do zastupitelstev obcí, krajů nebo Poslanecké sněmovny. Tatáž pravidla platí i ve volbách delegátů konferencí okresů (obvodů) nebo krajů, ale i samotného sjezdu.

Chcete-li například dát větší váhu člověku na kandidátce této strany, stačí, když zakroužkujete číslo před jeho jménem. Ve vnitrostranické volbě však musíte ještě všechna ostatní jména přeškrtat. Neučiníte-li tak, je váš hlas neplatný. Tento složitý a pracný systém vymyslel kdysi doktor Kobes, vykonavatel vůle prvních architektů organizace v zájmu knížátek, králíků a jiných vládců jednotlivých regionů. Navíc je doplněn ještě ustanovením: nesejde-li se většina pro změny kandidátky, platí to, co předložili ti, kdo se zabydleli ve funkcích, které rozhodují o příslušném regionu.

Martin Starec, který později vystřídal svého někdejšího šéfa v řízení strany jako organizace, odmítal cokoliv na této praxi měnit. Koneckonců, měl v tom podporu většiny regionů, protože tato praxe vyhovuje těm, kdo spoléhají na svou příští moc.

Neočekávejte tedy, že primárky podle vyzkoušených volebních i hlasovacích řádů vnesou do strany, v jejíchž iniciálkách znamená poslední litera „demokratická“, skutečnou demokracii. Nedočkáte se toho, dokud zůstanou řády i stanovy v současné podobě. Nepovšimli jste si, že k jejich změnám dochází opravdu jen výjimečně? „Zákony a ústava“ partajního života je osvědčená, tak proč ji měnit.

Připočtete-li k tomu fakt, že pro pražské primárky zvolil její krajský výkonný výbor sociální demokracie tytéž dva půldny, jaké si určila republika pro všechny volby (a diskuse nad jejich nevhodností provázejí pokaždé diskuse o nízké volební účasti), výsledkem je součet nízkého podílů jednotlivých členů.

Určil jej totiž orgán, který má zájem, aby skutečně demokratická vůle příliš neurčovala, kdo bude mít kompetence reprezentovat zájem těch, kteří by po sociální demokracii jako tradiční ochránkyni principů solidarity chtěli, aby hájila zájmy obyčejných lidí. Naproti tomu její „knížátka“, „králičci“ a jiní držitelé funkcí, hájí zájmy svoje.