Tak to u nás chodí - nikdo nikomu nikdy nic neodpustí, nikdo se s nikým nikdy nesmíří, každý si myslí, že se mu podaří docílit úspěchu, o který se s nikým nebude muset dělit. Pročež pražská organizace sociální demokracie, o níž si kdekdo myslí svoje a není to nic bůhvíjak pochvalného, rozhodně a z důvodů jistě kříšťálově zásadních nemůže přijmout zpátky Jiřího Paroubka. Asi by musel přijít v košili a po kolenou jako do Canossy, a ne své přiznání chyby, potrestané neúspechem, maskovat slovy, že chce pomoci.
Kdysi jsem ( a nerada na to vzpomínám) byla u novinářského rozhovoru s Lubomírem Soudkem, tehdejším generálním ředitelem plzeňské Škodovky, velice pyšným mužem mladokapitalistického střihu. Ten se vyjádřil, že toho, kdo po roce 1989 ze Škodovky odešel, už nikdy nepustí ani přes vrátnici ( myslel to jakože výpověď ze zaměstnání je zrada na jeho velkokapitalistém majestátu). Kolika lidem dal všeliké výpovědi on, na to se tenkrát novinář Literárních novin neptal, nebylo to ještě aktuální, zato hned vzápětí to nastalo! Kdepak je dnes panu Soudkovi i s jeho nepotrestanou zaviněnou bouračkou u Velkého divadla v Plzni konec?
A takhle to dopadne i s pyšnou stranou sociálně demokratickou, a obávám se, že i s Piráty, kteří by svoji vlajku pošpinili kooperací se stranou Zelených. Ale dobrá, aspoň lid nebude zbytečně znejisťován otázkou, koho má volit, a zvolí toho, kdo má ve svých věcech pořádek. Kdopak to asi bude?