Volby do Poslanecké sněmovny výrazně změnily tvář české politiky. Ze Sněmovny zmizeli lidovci a zelení, obrovské ztráty zaznamenala levice, a naopak stoupla důvěra pro populistické a extremistické formace. Pravice si v součtu hlasů pro ODS a TOP 09 nepatrně oproti roku 2006 polepšila.

Složení Poslanecké sněmovny tak po letošních volbách doznalo změn k horšímu. Vyjdeme-li ze střízlivé definice demokratického uspořádání, která spočívá ve střídání kultivovaných vlád pravice a levice, pak jsou letošní volby zvratem, neboť podporu široké veřejnosti obdržely populistické subjekty, a to právě na úkor těch stran, jež měly potenciál do budoucna kultivovat politickou scénu.

V čem tedy spočívá příčina ztrát lidovců, zelených a sociálních demokratů ve prospěch Věcí veřejných, Suverenity Jany Bobošíkové či extremistů z Dělnické strany sociální spravedlnosti? Věci veřejné jsou typickou populistickou partají s rysy extremismu, kterou volilo přes 550 000 lidí, přičteme-li k jejich podpoře 190 000 hlasů pro šovinistickou Suverenitu Jany Bobošíkové a 60 000 hlasů pro krajní pravici v  DSSS, dostaneme se k číslu přes 800 000 lidí. Jinými slovy řečeno: otevřeně populistické a fašizující strany získaly v letošních volbách 15,72 % odevzdaných hlasů. „To se přibližně rovná počtu obyvatel Ústeckého kraje,“ upozorňuje Patrik Eichler.

Příčiny propadu sociální demokracie

Včera v Právu Jan Keller označuje výsledek sociální demokracie za největší záhadu voleb. „Celé měsíce před volbami výzkumné agentury vcelku přesně odhadovaly šance jednotlivých politických stran,“ píše sociolog a pokračuje: „V případě sociálních demokratů se však všechny agentury obrovsky spletly. Ještě pár dnů před volbami potvrzovaly jejich velký náskok před druhou ODS a přisuzovaly jim až o deset procent více, než kolik ve skutečnosti dostali.“

Jan Keller vyslovuje názor, že komentátoři dnes křivdí Jiřímu Paroubkovi, pokud mu předhazují jako příčinu porážky sociálních demokratů jeho vystupování před volbami. „Jiří Paroubek a jeho strana až do posledních okamžiků před volbami neměli zpětnou informaci o tom, že se něco jejich voličům nelíbí. Třetina jejich sympatizantů prostě dezertovala v poslední chvíli a zcela bez výstrahy,“ analyzuje přední český sociolog. Jan Keller v závěru formuluje základní otázku pro ČSSD: „Problém je v tom, že dokud v Lidovém domě tuto kapitální záhadu někdo neobjasní, nebudou ani vědět, co mají příště dělat jinak a lépe.“

Jedno z možných vysvětlení nabízí Lukáš Jelínek, který hovoří o chybě Jiřího Paroubka, který dle jeho mínění vystupoval v posledních dnech před volbami až příliš triumfalisticky, a demobilizoval tak své voliče od volební účasti. Samo o sobě takové vysvětlení ale asi nestačí. Záhadu se tedy pokoušíme objasnit dalším rozborem.

V předcházejících volbách se s železnou pravidelností v posledních dnech před volbami opakoval fenomén posílení dvou dominantních stran a oslabení stran ostatních. Základní situaci voličů se společným dílem ODS a ČSSD dařilo redukovat na dilema, která z těchto dvou stran povede stát.

Z tohoto fenoménu vycházela i mylná volební prognóza Deníku Referendum. Jeho účinkem si byl zřejmě ve svých odhadech jist i Jiří Paroubek, který si nepřipouštěl, že by ČSSD mohla dopadnout jakkoli jinak než jako suverénní vítěz. Základní příčiny, proč letos poprvé od roku 1996 v posledním týdnu před volbami preference ČSSD radikálně poklesly, jsou podle nás tyto:

1. Vrtkavější voliči ČSSD zůstali doma. Argument Lukáše Jelínka o demobilizaci voličů příliš suverénně předpovídaným vítězstvím hraje důležitou roli, ale sám o sobě nestačí. Doplňuje jej Pavel Šaradín, který zde ve svých předvolebních glosách upozornil na mimořádně slabé výkony Jiřího Paroubka v posledních televizních debatách před volbami. Ani poslední fáze komunikace kampaně ČSSD nebyla dostatečně apelativní. Stručně řečeno: ČSSD tentokrát nedokázala vytvořit situaci, kterou v roce 2002 zvítězil Vladimír Špidla nad Václavem Klausem a kterou Jiří Paroubek před čtyřmi lety zneutralizoval takřka jisté vítězství pravice: letos ČSSD nedokázala přesvědčit, že je tu dilema buď - anebo, chvíle fatálního rozhodnutí mezi dvěma alternativami, z nichž jednu představuje ona.
2. Bizarní vývoj voličské účasti, kdy se po abnormálně silném pátku předpovídala extrémně vysoká účast, ale abnormálně slabá sobota způsobila, že nakonec zůstala pod průměrem, nahrává názoru, že naopak pravici se finále kampaně mimořádně vydařilo. Je možné, že její voliči disciplinovaně přišli, odvolili a odjeli na víkend. Je možné, že voliči ČSSD si už v pátek díky vysoké účasti řekli, že je rozhodnuto a v sobotu jich o to méně přišlo. Tomu odpovídá i souhrn celkových výsledků, který je u všech stran populistů a pravice s výjimkou zelených u horní meze předvídaných výsledků, zatímco u ČSSD je hluboko pod mezí dolní. Kdyby voliči ČSSD přišli, měla by třicet procent, účast by byla okolo v sobotu předvídaných sedmdesáti procent — a výsledky by měly reálnější proporci ve vztahu k předpovědím výzkumných agentur.
3. K tomu přistupují dvě základní chyby v horké fázi kampaně ČSSD. Na první upozorňuje Vladimír Špidla, který řekl DR, že zlomovým momentem podle něj byly zrušené mítinky na náměstích: „Lidi si vás najímají, abyste se za ně rval, a vy jim najednou ukážete, že jste měkkej.“ Sociální demokracie se tím podle něj zpronevěřila svému étosu neagresivní hodné, ale pevné síly. Tento další demobilizující motiv „když oni nebojují, proč bychom měli my?“ skutečně nelze pominout.  
4. Druhou chybou byla zcela nezvládnutá komunikace k tématu rozpočtových deficitů. ČSSD slibující třinácté důchody a rozdělování výnosů z ČEZu namísto slibu řešení rozpočtových problémů způsobem, na nějž nedoplatí chudí, působila jako spolek bezstarostných hýřilů. Přitom existují pádné argumenty, že ČSSD je disponována rozpočtové potíže řešit lépe nežli pravice. Nikdo je ovšem v kampani, a zejména ani v jejím finále, kdy už bylo jasné, že téma „cesty do Řecka“ je dominantní otázkou voleb, nedokázal jasně a srozumitelně sdělit.
5. Teprve v poslední řadě se připojily všechny strategické předpoklady, které dlouhodobě v neprospěch ČSSD působily. Dlouhodobá štvanice na předsedu ČSSD, jeho reálné nedostatky, katastrofální mediální situace, zdeformovaná veřejná komunikace, zmanipulovaná mládež. Ano, to všechno působilo, ale ne tak silně, aby to samo o sobě rozhodlo; a z toho důvodu se to také nepromítalo v průzkumech. Byly to ale předpoklady, které pomohly pravici a populistům vyplnit vakuum, jež ČSSD sama svým neobratným počínáním v týdnu před volbami vytvořila.

Strategické příčiny prohry ČSSD

Výčet strategických chyb ČSSD je dlouhý a na většinu z nich jsme soustavně upozorňovali. Ony bránily sociálnědemokratické straně, jež má všechny předpoklady být dominantní silou české politiky, aby se jí skutečně stala a v kombinaci s popsanými taktickými chybami jí nakonec zlomily vaz.

Základní argument formuluje Vladimíra Dvořáková, podle které sociální demokraté neumí správně interpretovat sociologické průzkumy. „Je evidentní, že sázka sociálních demokratů na jednorázová opatření typu třináctých důchodů se otočila v jejich neprospěch, neboť politická konkurence je označila za populisty. Obecně by se měli sociální demokraté více pokoušet ovlivňovat veřejné mínění, neboť se ukazuje kontraproduktivním přizpůsobovat svou politickou nabídku většinovým preferencím svých potenciálních voličů,“ myslí si Vladimíra Dvořáková.

Tato okolnost pak podle ní přispívá k tomu, že ČSSD není schopna oslovit středové skupiny voličů. „Jiří Paroubek například zcela ignoroval artikulaci zájmů učitelů, což je typická skupina potenciálních voličů sociální demokracie. Formy oslovení navíc bránily tomu, aby na svou stranu získali alespoň část mladších voličů,“ říká pro Deník Referendum Vladimíra Dvořáková.

Vladimíra Dvořáková dodává, že volby jasně ukázaly na nutnost modernizovat sociální demokracii, a to v mnoha ohledech, od politického programu přes pluralitu forem oslovování veřejnosti až po kulturu vystupování jejích předáků. „Je nepochybné, že mnohé z voličů, kteří sdílejí sociálnědemokratický program, odpuzovalo arogantní chování jejich předsedy, který polarizoval celou politickou scénu,“ doplňuje výčet příčin neúspěchu ČSSD profesorka politologie.

„Další z příčin malého počtu hlasů pro sociální demokracii vidím v tom, že se díky stylu komunikace Jiřího Paroubka dostali do izolace, která minimalizovala jejich koaliční potenciál. Odliv hlasů je možné vnímat i na pozadí faktu, že se mnohým voličům zdál být hlas pro stranu, se kterou nechce nikdo vládnout, hlasem vyhozeným,“ říká Vladimíra Dvořáková. To samé podle Dvořákové stálo za porážkou Václava Klause v parlamentních volbách roku 2002.

„Jak Václav Klaus a jeho ODS v roce 2002, tak Jiří Paroubek a jeho ČSSD v roce 2010 ztratili partnery nutné k uzavření politického spojenectví, jež je nutné pro možnost vzniku většinové koalice,“ myslí si Dvořáková. Podle ní to byl zásadní faktor ovlivňující jejich neúspěch. „Připočtěme k tomu volební propad lidovců a zelených a máme tu povolební situaci ČSSD, která sice vyhrála volby, avšak nemá s kým vládnout,“ uzavírá možné příčiny neužitečného volebního vítězství ČSSD Vladimíra Dvořáková.

Příčiny vzestupu populistů

Věci veřejné získaly podporu voličů s mnohdy neslučitelnými sliby a již první den po volbách se ukázalo, že Radek John teprve zjišťuje, co bude jeho strana vlastně požadovat a které z jejich předvolebních slibů jsou realizovatelné. Jejich jádro je podle politologa Pavla Šaradína v ambici Johnovy strany debyrokratizovat státní aparát a v deklarovaných protikorupčních opatřeních. „Toto budou sliby, z jejichž naplnění Věci veřejné nemohou ustoupit,“ myslí si Pavel Šaradín.

Vladimíra Dvořáková vidí za úspěchem Johnova subjektu jejich důraz na témata pořádku, disciplíny a boje proti korupci, což jsou podle ní typicky populistická hesla. „Věci veřejné získaly podporu od voličů skrze populistický diskurs, jehož součástí je apel na pořádek, kritika pravicových i levicových programů, distancování se od všech dosavadních politických elit, důraz na zdravý rozum v řešení společenských problémů a zájem o obyčejné lidi,“ myslí si Vladimíra Dvořáková.

Podle Jiřího Peheho jsou Věci veřejné coby typická protestní strana nestabilní. „Její status strany ‚proti establishmentu‘ je jen těžko slučitelný se vstupem do vládní koalice, v níž se to jen hemží ‚dinosaury’, ať už dává Radek John výběrově rozhřešení, komu chce. Navíc jsou VV, jak správně poznamenal Jiří Přibáň, jen výrazem privatizace politiky,“ říká Jiří Pehe. Podle něho jde v případě Věcí veřejných o soukromý podnikatelský subjekt působící v politice. „John je jen výkonný ředitel, vlastníky jsou jiní,“ nepochybuje Pehe.

Samotné předvolební sliby Věcí veřejných však jejich úspěch vysvětlují jen částečně. Na celkovém volebním výsledku se totiž projevila především obecná ztráta důvěry občanů v doposud etablované a velké strany.

„Na množství propadlých hlasů je jasně vidět, že se voliči nebáli riskovat. Za transferem hlasů k novým stranám je také znechucenost občanů politikou, projevilo se rozčarování veřejnosti z neschopnosti sestavit vládu po předešlých volbách či z fenoménu přeběhlictví. Lidé tak dali najevo znechucenost politickými elitami, o čemž svědčí zisk Věcí veřejných či Schwarzenberga. Tato znechucenost dosavadními elitami se krom jiného projevila i masivním preferenčním hlasováním,“ poznamenává Lukáš Jelínek.

Pokud jde o příčiny neúspěchu lidovců a zelených, většina námi oslovených expertů se nijak nepodivovala. Vlastně podle nich ani není moc co komentovat. Podle Dvořákové si tápající lidovci o mimoparlamentní působení koledovali již dlouho. „Podivuji se doteď, proč kandidoval na Zlínsku Hovorka až ze čtvrtého místa a proč byl již po několikáté zvolen předsedou neúspěšný Cyril Svoboda. Myslím si, že být předsedkyní Michaela Šojdrová, byli by lidovci v Poslanecké sněmovně,“ uvažuje Vladimíra Dvořáková.

„Strana zelených se nemůže svému neúspěchu divit. Namísto aby se principiálně vymezila vůči politickému establishmentu, seděla ve vládě, jež měla v úmyslu postavit v České republice americký radar a jejíž součástí byli superkonzervativní strany české stranické soustavy,“ říká Dvořáková. Absurdností pro ni nicméně je, že mladí voliči nehlasují pro alternativní Stranu zelených, nýbrž pro extrémně pravicovou TOP 09.

Je tématem k hlubšímu rozboru situace, kdy se prvovoliči namísto masivní podpory principiální opoziční strany v podobě třeba zelených, která ale bohužel v této roli fatálně selhala, identifikují s TOP 09, Věcmi veřejnými, či dokonce s nácky. Nepochybně to cosi vypovídá o kvalitě politiky, avšak současně to svědčí cosi o tendencích ve společnosti. Tendencích negativních.