Problém sociálně vyloučených komunit je samozřejmě komplexní, jaká opatření považujete na komunální úrovni za nejefektivnější?

Programy, které úspěšně rekonstruují vyloučené lokality v Evropě, už desítky let existují a dají se najít nejrůznější příklady. Třeba v Barceloně nebo případ lokality ve francouzském městě Lorient. Charakteristické pro tyto programy je, že jsou komplexní, vždy dlouhodobé a musejí zasahovat všechny prvky dané lokality. Třeba urbanistickou strukturu, v Lorientu část té lokality zbořili, protože tam bylo natěsnáno příliš mnoho bytových jednotek a udělali tam prostranství pro veřejné služby. Dalším krokem je pokud možno lokalitu propojit s lokalitami sousedními, které jsou dobře živoucí. Dobré je vytvořit určitá centra, místa, která přirozeně vedou k míšení obyvatel s ostatními. Třeba umístění obchodních center.

Předpokládám, že bourání a nové stavby nestačí?

Dalším důležitým prvkem je, že tu lokalitu musíte rekonstruovat jako obec. Je potřeba zapojit lidi, kteří tam žijí. V těchto místech velmi pečlivě vytvářeli komunitní centra, vytvářeli místní hnutí, podněcovali vznik občanských sdružení, čili jakousi strukturu samosprávy, která je schopna formulovat vůli lokality.

Měli o to místní vůbec zájem?

Měli, ale musíte si uvědomit, že prvních šestnáct pokusů třeba nevyjde. U nás si myslíme, že všechno půjde rychle. Vyžaduje to enormní čas. Potom je důležité vytvořit vazbu mezi běžnou politickou samosprávou a jakousi samosprávou té konkrétní vyloučené lokality. Pak se musí objevit školská infrastruktura, služby, které podporují rodiny, poradenství, jak se vyrovnávat s dluhy. Pak to všechno trvá tak patnáct dvacet let. Ve Francii takový program funguje sedmnáctý rok a na vlastní oči jsem viděl jeho úspěchy. Ze všeho nejdůležitější je, aby do procesu byli vtaženi místní lidé.