Před několika dny prošla médii více méně bez povšimnutí zpráva, že podle Eurostatu ohrožuje milion obyvatel České republiky chudoba. Představa milionu chudých obyvatel je jen těžko uvěřitelná. Je chyba v datech, v definici, nebo v naší schopnosti si všímat?

Vedle toho, že lidé obecně před sociálními problémy zavírají oči, je ale důležité si definovat, co vlastně do chudoby patří a co ještě ne. Světová banka extrémní chudobu definuje jako živobytí za méně než 1,25 amerického dolaru na osobu a den. V extrémní chudobě tak žije asi 1,4 miliardy lidí zejména v rozvíjejících se zemích. Tato krajní varianta ale samozřejmě není případem České republiky.

Podle definice evropského statistického úřadu Eurostatu je chudý člověk ten, který má příjmy nižší, než je 60 % mediánu v dané zemi. Nezáleží tedy jen na příjmu, ale také na tom, v jaké zemi je chudoba počítána. Průměrný plat je přitom mnohem vyšší, medián je částka, která je v zemi vyplácena nejčastěji.

Hranice chudoby pro danou zemi se potom stanovuje jako šedesát procent tohoto příjmu. Za rok 2008 byl hrubý mediánový příjem asi patnáct tisíc korun za měsíc. Před dvěma lety tak byl v českých zemích podle Eurostatu chudý každý, kdo měl nižší příjem než zhruba devět tisíc měsíčně.

Podle vedoucího Centra pro sociální a ekonomické strategie Fakulty sociálních věd Karlovy univerzity Martina Potůčka je hlavní problém nikoliv v metodice Eurostatu, ale v interpretaci výsledků průzkumu.

„Hovořit o lidech s takovým příjmem jako o žijících v chudobě nelze, protože ten ukazatel má primárně určovat to, jak funkční je sociální systém. Tam je pak potřeba porovnat údaje, kolik lidí by bylo pod onou hranicí bez intervence sociálního státu s výsledným procentem po započítání sociálních transferů,“ řekl Martin Potůček Deníku Referendum.

Relativní chudoba v hranicích jednoho státu je samozřejmě nesrovnatelná s chudobou jinde. Bohatý Konžan by se možná tady zařadil mezi chudé, zatímco bohatší Čech by možná byl chudý v Holandsku.

Míra chudoby je počítána podle ekonomické efektivity státu. To je chudoba relativní. Nelze ji srovnávat s absolutní chudobou, takovou, kdy člověku příjmy nevystačí na pokrytí nejzákladnějších potřeb. Měření chudoby a jejích hranic tak není vůbec jednoduché.

„S jedním indikátorem nevystačíme, tím méně pak lze z něj vyvozovat jednoznačné politické závěry a doporučení. Například je důležité, jak se cítí lidé samotní. Velmi zajímavé je prolistovat si poslední srovnání evropského výzkumu kvality života. Tak například 14 % českých domácností mělo problémy vyjít se svými měsíčními příjmy. Zařadilo nás to, spolu s Belgií a Portugalskem, na 17.-19. místo v Evropě,“ argumentuje Martin Potůček.

Předsedkyně české pobočky Evropské sítě proti chudobě a sociálnímu vyloučení Milena Černá k tomu dodává: „Je velmi obtížné najít objektivní kritéria v zemích s rozdílnou ekonomickou úrovní. Kdykoliv se kritéria změní, změní se i tabulka nejchudších zemí. Mnohem důležitější je ale zabývat se konkrétními případy. Je velkým omylem mnoha lidí, když si myslí, že u nás chudoba neexistuje. Vědí o tom své všechny poradny pro lidi ve finanční tísni,“ řekla Milena Černá Deníku Referendum.

Past předlužení

Česká republika se v rámci evropského roku proti chudobě zaměřuje na pět hlavních oblastí. Jde hlavně o osvětu, jejímž cílem je zlepšit přístup na trh práce, aktivizovat místní veřejné správy tak, aby připravily akční plány boje proti chudobě, zvýšit vzdělanost nebo podpořit přiměřené bydlení. Česká republika také zahájila kampaň proti předlužování, které je podle mnoha odborníků prvním krokem k sociálnímu vyloučení.

„Do takové situace se může dostat skutečně každý, nejenom lidé s nízkým vzděláním. Zpravidla člověka naláká chuť zvýšit si životní standard, k tomu mu pomůže půjčka. Průměrný klient poradny pro oddlužení v Olomouci má třicet let a bere osmnáct tisíc korun měsíčně, což mu na živobytí a pokrytí dluhů nestačí,“ vysvětluje předsedkyně české pobočky Evropské sítě proti chudobě a sociálnímu vyloučení Milena Černá.

„Velká část těch statisticky chudých nejsou lidé bez kompetencí nebo diskriminovaní a vyloučení Romové, ale lidé nezaměstnaní v důsledku krize, samoživitelky, lidé s handicapem, část seniorů, lidé pracující za minimální mzdu,“ přibližuje sociální strukturu lidí ohrožených chudobou Anna Šabatová z katedry sociální práce Filosofické fakulty Karlovy univerzity a někdejší zástupkyně veřejného ochránce práv.

Chudoba se u nás týká především obyvatel sociálně vyloučených lokalit. Těch je v České republice definováno na sto třicet.

Obvykle jde o místa, kde žijí lidé, kteří již neměli na nájem či placení nejrůznějších dluhů. „Zpravidla to je nevyjasněná situace s bydlením, častá předluženost rodin, které pak nezvládají splácet nájem, a dlouhodobá nemožnost uchytit se na trhu práce. Většinou klienti řeší akutní problémy půjčkami,“ vysvětluje Radek Kratochvíl z břeclavské pobočky IQ ROMA servis, který se problematikou zabývá.

Nevýhodně si půjčit nebo se upsat k doživotním platbám je poměrně snadné. Dealeři rádoby výhodných půjček využívají špatné orientace lidí v právních podmínkách, jejich nedůslednosti a promyšlených reklamních triků.

Návrhy v červnu

Od roku 2008 organizuje Evropská síť proti chudobě a sociálnímu vyloučení setkávání zástupců občanských sdružení, která pracují s lidmi žijícími v chudobě. V červnu tohoto roku hodlají zveřejnit návrhy kroků ke snížení chudoby u nás včetně legislativních úprav.

Jednou z organizací, které pomáhají právě zadluženým, je olomoucké sdružení SPES. Podle něj je cestou vzdělávání studentů v oblasti financí upozorňování na nástrahy trhu. Finanční negramotnost je totiž jednou z hlavních příčin chudoby. Ale není jedinou.

Zabránit propadu lidí do větší a větší nouze lze například stavbou sociálních bytů. Ministerstvo pro místní rozvoj začátkem roku vyhlásilo grant na podporu výstavby takového bydlení. Velký zájem o něj ale nebyl. Obce raději prodají pozemky developerům, kteří do oblasti přivedou ekonomicky silné obyvatele. Tak se problémy s bydlením a splácením nájmů prohlubují.

Podle sociálního pracovníka Kumara Vishwanathana, který působí především na Ostravsku, je základem pro zlepšení situace emancipace sociální politiky a všech, kterých se týká. „Nemáme angažovaný sociální systém, sociální práce u nás je v krizi. Systém je rozpliznutý, definice jsou nejasné, nepřistupuje se ke všem stejně. Lidé musejí mít pocit, že zlepšují svou situaci z vlastního přičinění, a ne z donucení,“ dodává Kumar Vishwanathan.