Evropský parlament a Evropská komise vyhlásily rok 2010 za Evropský rok proti chudobě a sociálnímu vyloučení, protože „posílení sociální soudržnosti a odstranění chudoby a sociálního vyloučení se pro Evropskou unii musí stát prioritou“.

K tomuto rozhodnutí EU dospěla v roce 2005, tedy několik let před propuknutím současné ekonomické krize. Už tehdy, v dobách všeobecného ekonomického růstu, kupodivu navzdory všem neoliberálním mantrám, rostla také chudoba a sociální vyloučení na tomto bohatém kontinentu. Už tehdy bylo zjevné, že dochází-li současně k růstu chudoby na jedné straně a stále větší koncentraci bohatství na straně druhé, má to strukturální příčiny a předpoklady účinného boje proti chudobě, které jsou rovněž strukturální povahy.

Přitom nerovnosti rostou jak v rámci jednotlivých států, tak mezi členskými státy Evropské unie, nemluvě ani o globální propasti mezi bohatými a chudými zeměmi.

V Evropě je nejfrapantnějším příkladem znovu sjednocené Německo, kde se ani po dvaceti letech nepodařilo zvrátit nerovnoměrný rozvoj mezi „starými“ a „novými“ zeměmi. Ekonomické, sociální ani demografické rozdíly se nezmenšují, ale rostou. Přitom důvodem není jen to, že celková úroveň bývalé NDR byla nižší, ale jsou to i chyby transformace, které vedly k nebývalé deindustrializaci východního Německa. Téměř koloniální manýry těch, kdo přišli do vedoucích pozic ze Západu, dlouhodobě zacementovaly rozdělené identity a přispěly k demotivaci a nespokojenosti velké části společnosti. Každoroční „Ročenky spravedlnost“ (Jahrbuch Gerechtigkeit I — III) publikované církevním vydavatelským kruhem, tvořeným třiceti pěti církvemi a křesťanskými organizacemi, tento vývoj systematicky sledují a statisticky pečlivě dokládají.

V loňském roce k dvacátému výročí společenských změn ve střední a východní Evropě vydavatelé zaměřili svůj pohled na celou oblast a Ročenku spravedlnost IV nazvali „Chudá bohatá Evropa. Překonat nové rozdělení mezi Východem a Západem“. S obvyklou pečlivostí shromažďují statistky a zprávy z jednotlivých zemí, aby prokázali, že v ekonomické a zejména sociální oblasti nedochází k sjednocování Evropy, ale rozdíly se prohlubují. Publikace už zachycuje první dopady krize, které v řadě zemí likvidují určitý pokrok dosažený po překonání transformační krize devadesátých let. Ročenka bude v tomto týdnu prezentována v Evropském parlamentu při příležitosti ustavující konference sítě CALL (Church Action on Labour and Life), kterou iniciovala Konference evropských církví.

Zatímco se na Evropu valí další krize v podobě katastrofálního zadlužení celé skupiny členských států a mluví se o potřebě prohloubení ekonomické integrace, o potřebě sociální integrace, která by čelila dopadům krizí, se diskutuje velmi málo. Přitom strukturální příčinou rostoucí chudoby v Evropě je nepochybně to, že sociální integrace Evropy je podřazována pod hospodářskou integraci určovanou konkurenčním bojem. V rámci tzv. Lisabonské strategie z roku 2000, s jejíž pomocí se měla EU stát do roku 2010 „nejvíce konkurenceschopným a nejdynamičtějším hospodářským prostorem světa“, došlo skutečně k nebývalému rozpoutání konkurence na evropské půdě. Tehdejší člen Evropské komise Karl-Heinz Narjes to nazval „největší deregulací v dějinách hospodářství“. To je přesně ta politika, kterou prosazovala v rámci českého předsednictví Rady Evropy Topolánkova vláda pod heslem Evropa bez bariér. Že tuto politiku označuje Václav Klaus za socialistickou, by byl docela dobrý vtip, kdyby vtipálek nebyl na tak exponované pozici.

V praxi to vypadá tak, že když lotyšská stavební firma Laval v roce 2008 vyslala lotyšské zedníky do Švédska, aby tam postavili školu a byli přitom odměňováni za podmínek platných v Lotyšsku, nepodařilo se švédským odborům tento mzdový a daňový dumping před soudem zvrátit, protože evropské právo více podporuje konkurenční prostředí než práva zaměstnanců. Takový tlak na snižování mezd a sociálních standardů v rámci unie je všeobecný, a tak se mění v tendenci vyrovnávání životního standardu směrem dolů. Samozřejmě to není dáno poklesem produktivity, ta naopak stoupá, ale dochází k přerozdělování od chudších k bohatým, neboli ke třídnímu boji shora.

Otázka je, zda a jakým způsobem se podaří tento destruktivní trend s rostoucím konfliktním potenciálem změnit. Kdyby skutečně fungovaly demokratické mechanismy, neměl by být problém, aby v Evropě většinové sociálně-demokratické a křesťansko-demokratické strany, které mají ve svých programech sociální stát, konečně zastavily jeho odbourávání. Bohužel, i to vypadá spíš jako špatný vtip. Přesto se mi zdá, že právě to je historická úloha sociální demokracie a snad i křesťanské demokracie, alespoň u nás by to mohlo platit. Udržení snesitelných sociálních poměrů do té doby, než se prosadí skutečně sociálně, ekonomicky a ekologicky udržitelné alternativy (ty u nás v programu nenabízí žádná významná strana), je ta lepší současná alternativa. Pokud bude tržní fundamentalismus pokračovat ve vládnutí, dočkáme se dalšího růstu napětí ve společnosti, a takový stav rozhodně nepřeje konstruktivním řešením.

Armes reiches Europa. Die neue Spaltung von Ost und West überwinden. Jahrbuch Gerechtikeit IV.

Auflage 1. Publik-Forum Verlagsgesellschaft mbH. Oberursel 2010. 255 s. www.publik-forum.de