Jen si to představte. Temný les, děsivé kvílení, co chvíli nevíte, kdy na vás bafne nějaké příšera, nebo spadne kostlivec. Cesta sociálních demokratů, jejich čerstvého lídra Lubomíra Zaorálka a jím neseného košíčku laskomin k volbám věru není pro slabé povahy.

První předpoklad úspěchu je dělat věci jinak — voličsky atraktivněji — než dosud. „Udělali jsme obrovské marketingové chyby,“ přiznala se v pondělních Hospodářských novinách místopředsedkyně ČSSD Michaela Marksová. A aby nikdo nezůstal na pochybách, že v tom oranžoví vynikají, jala se veřejně zpochybňovat odvolání Andreje Babiše z vlády, spolupráci nejužšího stranického vedení i vztahy mezi stranickými ministry (na příkladu sporu jí vedeného resortu práce a sociálních věcí s ministerstvem zdravotnictví Miloslava Ludvíka).

Žádná jiná zdejší partaj není tak otevřená ve ventilování pocitů svých vlivných členů. Preference tomu odpovídají.

Veselo na vícero frontách

Nejpovedenější je zápal straníků v některých regionech. Co jen sil investují do svého úsilí na jihu Čech, na severu Moravy nebo v Praze. Jen je škoda, že se sněmovním kláním má pramálo společného. V Jihočeském kraji se trousí lidé z kandidátní listiny, aby demonstrovali svoji oddanost Jiřímu Zimolovi. V Ostravě reptají nad přeregistrací, přitom nebýt netečnosti členské základny, nedostanou se nahoru ani Adam Rykala, ani Miroslav Novák, oba symbolizující dvě strany jedné cinknuté mince.

V Praze byl zase zaznamenán pokus zpochybnit primárky, jež na čelo kandidátky vynesly náměstka primátorky a místopředsedu strany Petra Dolínka. Pravidla prý byla na členy moc složitá. Svatá prostoto! Ale protože víme, že někteří z hlasujících členů ani nevěděli, z kterého obvodu jsou a kdo je tam předsedou, možné je všechno.

Do toho se cerhenická buňka snaží proválcovat znovupřijetí Jiřího Paroubka a její náčelník Marek Semerád se nechyl slyšet, že by i Davidu Rathovi podal pomocnou ruku. Voliči se nemohou dočkat…

Veselo je zjevně na vícero frontách. Diskusní klub se nezapře. Leč červnové rozdělení klíčových rolí naštěstí zatím trpké plody nepřináší. Mimo jiné proto, že zápal úřadujícího předsedy Milana Chovance pro militarizaci české společnosti — jež by snad mohla odstrašit i ty běžence, kteří tu sice nejsou, ale při souhře astrálních jevů by třeba mohli být — sociální demokraté až na výjimky typu Jiřího Dienstbiera nikterak nezpochybňují.

Na jedničku s hvězdičkou pak funguje premiér Bohuslav Sobotka. Řídí vládu, cestuje po světě, jedná s podnikateli, ale dává si neustále záležet, aby své do popředí vysunuté kolegy nezastínil. Trpělivě snáší i kritiku toho, co prý ČSSD udělala ve vládě špatně.

Největší díl pozornosti na sebe strhává Lubomír Zaorálek v pozici volebního lídra. Zatímco Sobotka budil zdání nenápadného koordinátora širokého hnutí, Zaorálek se prezentuje jako individualita, jež je ztělesněním sociálně demokratických hodnot a ideálů. Hovoří o tom, jak věci vidí a co chce on. S tím jde ruku v ruce průvan ve volební štábu a vizuální stránce kampaně. Chce styl šitý sobě na tělo. Odmítá nálepku establishmentu. Proto též mluví o vládních krocích, jež se podle něj nepovedly.

Především však těží ze své přednosti vypravěče. Popisuje příběh sociální demokracie, jež nenechala lidi padnout kdysi, a nenechá je padnout ani po těchto volbách. Jeho radikálně sociální rétorice pomáhá, že prioritami, které sociologové zjistili u občanů, jsou letos zdravotnictví, penze a rodinná a sociální politika.

Teď jde o to, nakolik disponují rétorickými schopnostmi krajští lídři. Čísla o úspěších ČSSD ve Strakovce a závazky z volebního programu je nutné zasadit do širšího, poutavě podaného kontextu. S tím souvisí potřeba pohybovat se mezi lidmi a naslouchat jim. Jakkoliv na tři hloupé rozhovory připadne jen jeden podnětný, má to smysl. Občané stojí o politiky z masa a kostí, ne o panáky z televize a billboardů.

Stačí si položit otázku, z čeho tak těží ANO. Původně bralo voliče pravici, jejíž renomé bylo mizerné. Andrej Babiš se jevil jako liberálně uvažující manažer, pouze poněkud extravagantní. Nyní jsou pravicoví voliči zklamaní. Někteří se vracejí k ODS a TOP 09, další vyčkávají, jak to dopadne s bratry v triku - Bělobrádkovými lidovci a Gazdíkovými starosty.

ANO teď odsává elektorát sociálních demokratů a komunistů. Jenže na co? V čem jen ten fígl? Vždyť s představením programu otálí a Babišovy sny jsou rámovány až rokem 2035… Čekají snad od ANO zdravotnictví bez doplatků a poplatků, vzdělání bez školného, penze bez druhého pilíře, větší zdanění korporací či dostupnější veřejné služby? Sotva. Stačí jim, že s nimi Andrej Babiš mluví, vtipkuje, fotí se. Šíří pozitivní energii a pocit, že se postará. Pak mu klidně bude prominuta i nějaká ta „malá domů“.

Starostlivost ČSSD je až na druhé koleji. Na rozdíl od ANO strana působí upachtěně a co chvíli baví přihlížející vnitřními konflikty.

Tím spíš dává logiku kampaň opírající se především o Lubomír Zaorálka, jenž disponuje pověstí autentického sociálního demokrata, nemá na triku žádnou aféru, ba i v kauzách, jako byly byty OKD, se prezentoval lidověji a odvážněji než Sobotka.

Tahoun ale může být stokrát zajímavý. Neprovází-li jej nejen sympatie spolustraníků, ale i autorita, jde o plácnutí do vody. Právě o autoritu nyní Zaorálek bojuje. K tomu potřebuje pomoc zevnitř ČSSD, ale i od voličů, kteří podle prvních průzkumů vnímají jeho nástup pozitivně. Nehraje se totiž jen o volební výsledek mezi patnácti a pětadvaceti procenty (což je Zaorálkův sen). V sázce je i schopnost sociálních demokratů věřit sami sobě, své skoro stočtyřicetileté historii a svému programu pro 21. století.

Když všechno dobře dopadne, obejde se ČSSD bez národně sociálních obezliček a izolacionalistických tendencí. Koneckonců i jinde v Evropě už demokratická levice projevila schopnost revitalizace. Ona totiž snaha držet společnost pohromadě a pomáhat dál lidem v obtížných situacích není ani dnes vůbec marná. Tento pokrm jen musí být servírován tak, aby v konkurenci dalších načančaných lahůdek zaujal i konzumenta, který se nechá vést především svými smysly.