V dosud nejsilnější vládní straně ČSSD se dějí věci: dosavadní předseda, premiér Bohuslav Sobotka před dvěma týdny rezignoval a stranu do nadcházejících sněmovních voleb nově vedou volební lídr Lubomír Zaorálek a úřadující předseda Milan Chovanec.

Jihočeští členové protestují proti vyškrtnutí bývalého hejtmana Jiřího Zimoly z kandidátky masivním exodem dalších dříve schválených kandidátů, pražští členové zpochybňují regulérnost primárních voleb sněmovní kandidátky a severomoravští členové zase musí podstoupit přeregistraci v zájmu vyčištění strany od takzvaných černých duší, tedy neaktivních straníků účelově přivedených v zájmu ovlivnění vnitrostranických rozhodovacích procesů.

Ve stejnou dobu pak vzbuzují rozruch výroky předsedy Senátu Milana Štěcha, který na odborářské schůzi plamenně kritizoval živnostníky za obcházení zákoníku práce skrze takzvaný švarcsystém a v dalším vyjádření pak prohlásil, že pokud někdo vidí svého souseda načerno podnikat, měl by ho nahlásit finanční správě, aby se tak zvýšilo plnění odvodové povinnosti.

Vše se děje v době, kdy se ČSSD utápí na historicky nejnižší podpoře voličských preferencí. Některé volební modely jí přisuzují pouze 10 procent voličských hlasů. A ještě k tomu perlička na závěr: ve stejnou dobu usiluje o návrat do strany její někdejší předseda a premiér Jiří Paroubek. Jak symbolické je to v momentě, kdy ve straně navzdory odporu k Paroubkovu přijetí s ohledem na jeho angažmá v jiných stranických barvách v mezidobí mimo stranu sílí hlasy po opětovném návratu k tradičním levicovým tématům a pozicím.

ČSSD nechybí témata, ale osobnosti

Byl by omyl myslet si, že ČSSD v tento moment může zachránit toliko prostá cesta zpět k tradičním levicovým tématům. Akcent na posilování státní podpory rodin s dětmi, zaměstnanců ve státním i soukromém sektoru a důchodců jsou nepochybně témata, která k sociálnědemokratické straně patří.

↗

Jiří Paroubek dokázal navzdory kontroverznímu osobnímu image a silně polarizující schopnosti vůči celku společnosti stmelit řady levicových voličů a pevně je připoutat ke straně. Foto archiv DR

Ve vládě Bohuslava Sobotky se ČSSD na zájmy těchto skupin populace významně zaměřila a snažila se je saturovat. Povětšinou úspěšně, byť je pravda, že vize masivních sociálních transferů a spíše pasivního přístupu příjemců veřejné podpory tohoto typu, tedy přístup, který jeho kritici často označují jako „zaopatřování“, byl v některých momentech oslaben snahou zdůraznit proaktivní motivaci příjemců.

Tak například systém slev na dani na druhé a třetí dítě vyžaduje, aby tito lidé pracovali, a taktéž neznamená přímý přísun dalších peněz do jejich peněženek nad rámec toho, co si řádně vydělají (na rozdíl třeba od rodičovských příspěvků). ČSSD se případné kritice za to, že nedokázala přímo „rozdávat peníze“, může bránit tím, že přijetí těchto opatření označí za dílčí ústupek koaličním partnerům, v tomto případě zejména KDU-ČSL. A měla by v podstatě pravdu.

Navzdory těmto výsledkům vlastního vládního angažmá ubývají ČSSD masivně voličské hlasy a přesouvají se k Babišovu hnutí ANO,a to i mezi tradičními levicovými voliči. Děje se tak proto, že tematizace zásadních levicových řešení byla v minulosti spojena nejen s praktickým politickým naplňováním těchto cílů, ale též s odpovídající formou politického sdělení, zprostředkovanou osobnostmi, které dokázaly „strhnout davy“.

Proto se ČSSD volebně nejvíce dařilo za časů, kdy měla předsedu, jenž podobnou schopností disponoval, ať už to byl v 90. letech Miloš Zeman, nebo v prvním decenniu Jiří Paroubek. Právě Paroubek kdysi stranu zachránil před hrozícím volebním debaklem ve sněmovních volbách v roce 2006 propojením tří faktorů úspěchu: jednoznačným tematickým obratem doleva, výrazným, řekli bychom „boucharónským“ politickým stylem i tím, že se v nejvyšších patrech stranické politiky ocitl po rezignaci premiéra Stanislava Grosse v dubnu 2005 víceméně náhodou.

Po prohře v zápase o předsednický post s Milošem Zemanem v roce 1993 se někdejší ústřední tajemník ČSSD Paroubek stáhl do pozadí a působil pak více než deset let maximálně na komunální úrovni v hlavním městě, kde působil od roku 1998 jako náměstek primátora. Odtud si ho právě Stanislav Gross vytáhl v létě 2004 na post ministra pro místní rozvoj a o tři čtvrtě roku později už byl Paroubek jeho nástupcem na premiérském postu.

Do následujících sněmovních voleb v červnu 2006 už Paroubek vedl ČSSD coby její předseda a nutno říct, že navzdory výsledném volebnímu patu zvanému 100 na 100 představoval výsledek více než 32 procent hlasů jeden z nejvýraznějších volebních zisků ČSSD, jaké kdy zažila. Ještě více byla tato skutečnost zvýrazněna o dva roky později, kdy ČSSD drtivé vyhrála krajské a senátní volby.

Mohli bychom tedy říct, že ČSSD dnes chybí osobnost, jakou byl Jiří Paroubek v tom smyslu, že navzdory silně kontroverznímu osobnímu image a silně polarizující schopnosti vůči celku společnosti dokázal stmelit řady levicových voličů a pevně je připoutat ke straně. Ať se Bohuslav Sobotka snažil jakkoliv, jemu osobně ani výrazně levicová tematizace politické rozpravy na letošním březnovém sjezdu ČSSD v Brně významněji nepomohla.

Jestli se to podaří ministrům Zaorálkovi a Chovancovi, zůstává prozatím s otazníkem. Vzhledem k tomu, že jsou již letitými vrcholnými straníky, nezní rychlý návrat levicových voličů k ČSSD na základě jejich personálního faktoru příliš pravděpodobně.

Hledá se strašák

V zájmu posílení pozic sociální demokracie se však nedá jen spoléhat na levicovou tematízaci vlastní politické sebeprezentace a vliv výrazné osobnosti v čele. Musí být splněna ještě jedna zásadní podmínka, a tou je vymezení se vůči věrohodnému, silnému a také příslušnými voliči jednoznačně odmítanému „strašákovi“, který má reálnou šanci získat nejvyšší moc v zemi.

Pokud by jakákoliv strana chtěla uspět v párovém souboji s jedním silným konkurentem, musí přesvědčit příslušné voliče o existenci reálné hrozby — že nejsilnější pozici získá politická síla, která nabízí přesný opak. Příslušné voličské skupiny se musí touto protisilou cítit zásadně ohroženy a získat pocit, že jejich strana je jedinou politickou silou, která nástupu této konkurence dokáže čelit.

ČSSD tak v minulosti nejen těžila z početnosti hlasů skalních levicových voličů či síly osobnosti vlastního lídra, ale především z toho, že proti ní stála silná a vlivná konkurence v podobě neoliberální pravice, konkrétně v 90. letech klausovské a v prvním decenniu topolánkovské ODS.

Odpor vůči tomuto „protilehlému extrému“ umocňoval volební výsledky ČSSD tím způsobem, že umožňoval utužovat skalní levicové voličské jádro této strany a přitom expandovat směrem do středu k těm voličům, kteří se s ČSSD přímo neidentifikovali, ale v zájmu obrany před nástupem ODS jí byli ochotni podpořit jako jedinou relevantní konkurenci, schopnou zabránit její politické dominanci. Nutno ovšem dodat, že to fungovalo i obráceně, a proto vedl efekt bipolární dostředivé volební soutěže, jež dosáhla vrcholu ve volbách 2006, k výrazné dominanci dvou nejsilnějších stran na české politické scéně.

Problém ovšem nastává v momentě, kdy podobný strašák „zmizí“ nebo není skrze fragmentaci stranického spektra k dispozici. Tento moment nastal již ve volbách v roce 2010, kdy se ČSSD snažila opět mobilizovat vlastní voliče stejným postupem i pomocí osvědčeného lídra Jiřího Paroubka, a přesto zažila výrazný propad své podpory. Zvýšené množství jejích někdejších voličů bylo ochotno podpořit zcela nový protestní subjekt v podobě Věcí veřejných.

Obdobná situace pak nastala o tři roky později a stejná je v podstatě i dnes, neboť hnutí ANO má opět stejný potenciál oslovovat nezakotvené voliče a zároveň voličsky expandovat doleva na úkor ČSSD, která se tomu nedokáže bránit. Především proto, že si nemá z koho udělat ústředního „strašáka“.

Tímto strašákem by jistě mohl být Andrej Babiš a hnutí ANO. I proto se ho vedení ČSSD snaží stále více prezentovat jako v podstatě pravicového, neoliberálního miliardáře. Není však vůbec jasné, proč by měla ústřední konkurenci Babišovu hnutí představovat právě ČSSD. Ba co víc, není jasné, proč by podobnému pohledu měli uvěřit levicoví voliči, kteří jsou v první řadě fascinováni silou Babišovy osobnosti a zároveň jeho „lidovostí“, s kterou se díky své mediální moci dokáže prezentovat.

Návrat starých časů v nedohlednu

ČSSD se tak nachází téměř ve slepé uličce a bude se nejspíše muset smířit s tím, že letošní sněmovní volby se pro ni stanou historickým debaklem, který může vlastní snahou toliko zmírnit. Ostrá levicová rétorika sice výrazně popouzí nemalou část populace, ale k záchraně skalních voličských hlasů ani ČSSD v podstatě nic jiného nezbývá.

Jde však jen o chabé pokusy udržet se co nejvíce. Vzhledem k výše řečenému se staré časy totiž z řady důvodů momentálně vrátit nemohou. A jestli bude Jíří Paroubek znovupřijat do strany či nikoliv, je v tomto kontextu v podstatě úplně jedno.