Christine Lagardeová ve funkci prezidentky Evropské centrální banky udělala tři obrovské chyby, které sice přímo za oživení pravicového populismu napříč Evropou nemohou, ale mohutně k jeho posílení přispěly.

První její bota vyšla Itálii na miliardy eur a Evropskou centrální banku tím připravila o značnou část reputace, již se předtím bance snažil tak usilovně zjednat Lagardeové předchůdce Mario Draghi. V březnu 2020 svět zachvátila úzkost z pandemie a trhů se zmocnila panika, zejména pokud šlo o platební schopnost Itálie — země s gigantickými dluhy a bez vlastní centrální banky, která by mohla tisknout peníze, jako to dělají americký Federální rezervní systém, Japonská centrální banka i Bank of England.

Když byla Lagardeová na tiskové konferenci dotázána, zda se Evropská centrální banka (ECB) zaručí za italský dluh, aby snížila úrokové rozpětí — tedy rozdíl v nákladech na půjčky mezi jednotlivými vládami členských států v rámci eurozóny, nesnažila se trhy ani veřejnost uklidnit podobně jako svého času Draghi slibem, že udělá „cokoli, co bude nutné“. Učinila pravý opak a prohlásila: „Nejsme tu od toho, abychom snižovali úrokové rozpětí.“

Během několika vteřin raketově vzrostly náklady na obsluhu italského dluhu. Zatímco italská vláda byla z prohlášení Lagardeové vzteky bez sebe, vůdkyně populistické opozice Giorgia Meloniová se nepochybně radovala — a zanedlouho se stala italskou premiérkou.

Druhá velká chyba Lagardeové byla sice méně zjevná, ale měla o to hlubší a dlouhodobější důsledky. Od ekonomického krachu v roce 2008 cpala ECB hromady peněz do trvale nestabilních evropských bank v očekávání, že je poskytnou podnikům, a tím oživí skomírající evropskou ekonomiku. Po roce 2014, kdy byly oficiální úrokové sazby záporné, ECB v podstatě platila bankám za to, že na své účty v ECB přijímaly stovky miliard eur.

Jenže místo toho, aby banky půjčovaly tyto peníze podnikům, prostě je držely na svých účtech v ECB a sklízely výnosy, které jim ECB vyplácela formou záporných úrokových sazeb. Když pak vyskočila inflace, banky a jejich bankéři, kteří si ponechali miliardy na svých účtech v ECB, začali vydělávat na vyšších úrokových sazbách, ale svým vkladatelům i nadále vyplácejí jen nepatrné úroky. Místo aby Lagardeová využila pravomocí ECB a došlápla si na ně, nechává je, aby díky této instituci vydělávali na úkor malých podniků a vkladatelů.

Tím dále nahrává populistickým politikům, jako je Meloniová, která volá po dani z mimořádných zisků pro bankéře. Aby toho nebylo málo, Lagardeová a ECB na tento návrh odpověděly tak, že se postavily na stranu bankéřů. Těžko si dokážu představit lepší způsob, jak zvýšit oblibu pravicových populistů v Itálii i jinde.

Nezvládnutý boj s inflací

Třetím zásadním pochybením Lagardeové byla její pomalá reakce na nárůst inflace, zapříčiněná předchozí dlouhou řadou výrazně katastrofických prognóz ECB. Popravdě řečeno, i za Draghiho předsednictví vznikaly děsivé prognózy a přitom se mu soustavně nedařilo dosáhnout dvouprocentního inflačního cíle ECB. Ale on bojoval s deflací, tedy zápornou nebo velmi nízkou inflací, která ho donutila snížit úrokové sazby nejprve na nulu a poté na minus 0,5 procenta.

V důsledku této mimořádně rozvolněné politiky se stal objektem nenávisti německých střadatelů, zvláště pověstných „švábských hospodyněk“. Většina pracujících v Německu ani jinde si toho však příliš nevšímala. Jednak totiž jejich reálné — inflaci přizpůsobené — mzdy deflace nezasáhla, jednak měli jen nepatrné úspory.

Situace se změnila za Lagardeové, kdy inflace dosáhla kladných hodnot, a to opravdu výrazně. Na rozdíl od deflace postihuje inflace všechny vrstvy obyvatelstva, zejména pracující a domácnosti střední třídy, které musejí řešit, jak vyjít s penězi. Kterýkoli centrální bankéř, který inflaci nedokáže předvídat, tudíž zaručeně vzbudí nevoli mezi všemi sociálními vrstvami. Viděli jsme to v sedmdesátých letech a vidíme to znovu dnes — jen s tím rozdílem, že tentokrát je to ještě horší.

V sedmdesátých letech existovaly ještě dostatečně silné odbory, které dokázaly vyjednat vyšší mzdy a vrátit tak zaměstnancům to, oč je připravila inflace. Kromě toho byl na trhu práce stále ještě poměrně nízký podíl žen, takže se jejich vstupem do placeného zaměstnání dařilo domácnostem udržet si dosavadní životní úroveň.

Síla dnešních odborů je však pouhým odleskem někdejší slávy a většina žen již pracuje za mzdu. Nezaměstnanost je sice nízká, ale vzhledem k tomu, že ceny v posledních dvou letech stále rostou, kupní síla průměrné pracující domácnosti se oproti sedmdesátým létům propadá nesrovnatelně víc.

V tomto ohledu měl Draghi proti Lagardeové štěstí. Jeho balíček politických opatření fungoval poměrně dobře během deflace, protože ECB mohla alespoň předstírat, že cílem neomezeného tisknutí peněz není zachránit Itálii — což charta ECB zakazuje —, ale zajistit, že nízké, ba často záporné úrokové sazby budou ve všech částech eurozóny.

Lagardeovou opustilo štěstí hned zpočátku jejího působení. Pandemie narušila dodavatelské řetězce a rozjela inflaci. Putinovo rozhodnutí napadnout Ukrajinu inflaci ještě prohloubilo a po celé Evropě vyvolalo zděšení z výše cen energií.

Netrvalo dlouho a Lagardeová čelila hroznému dilematu. Mohla udržovat úrokové sazby pod pěti procenty, nechat inflaci utrhnout se z řetězu a nevědomky přistupovat na požadavky pravicové euroskeptické německé opoziční strany Alternative für Deutschland. Nebo mohla zvýšit úrokové sazby na úroveň, která by sice potlačila inflaci, ale současně přivedla Itálii a mnoho evropských bank a podniků k bankrotu. Lagardeová se rozhodla otálet a lavírovat mezi oběma možnostmi.

Mohla postupovat jinak? Určitě ano, jak už jsem ostatně dříve konstatoval: mohla zavčas zvýšit úrokové sazby, čímž by splaskla bublina na trhu s bydlením, a zároveň nakoupit — případně jen slíbit, že nakoupí — státní dluhopisy jednotlivých zemí, Evropské komise, Evropské investiční banky a dokonce i soukromých společností s tím, že získané prostředky půjdou výhradně na veřejné ekologické investice.

Místo toho promrhala energii i vlastní politický kapitál zaváděním zajišťovací politiky ECB formou falešných závazků ke společenské odpovědnosti a ekologické udržitelnosti (tzv. ESG závazky), což v době, kdy jsme to potřebovali nejvíce, nijak nepřispělo ke zvýšení nabídky energie z obnovitelných zdrojů.

A konečně, místo aby se Lagardeová zasazovala o změny ve Smlouvě o Evropské unii, jež by zbavily Evropskou centrální banku nutnosti udržovat evropské vlády ve stavu neustálé platební schopnosti, pronášela zavádějící projevy o brzkém opuštění dolaru jako světové rezervní měny.

Kam jsme se kvůli tomu všemu dostali? Vzácné spojení neschopnosti a domýšlivosti Lagardeové napomohlo vzkřísit politické ambice AfD v Německu, Meloniové v Itálii, pravicové strany Vox ve Španělsku a tak dále. Nyní nám nezbývá než, že všechny tyto strany svou vlastní neschopností promarní všechny získané výhody ještě před volbami do Evropského parlamentu v příštím roce.

Z anglického originálu Christine Lagarde’s Gifts to Populists publikovaného internetovým magazínem Project Syndicate přeložil OTAKAR BUREŠ. Text v DR vychází v rámci spolupráce s Friedrich-Ebert-Stiftung Praha.