Směrnice o minimální mzdě: ano, ale…

Torsten Müller, Thorsten Schulten

Návrh směrnice o minimální mzdě, který na podzim loňského roku vydala Evropská komise, je klíčovým prvním krokem. Na cestě k sociální Evropě jich však musí následovat ještě celá řada. Nyní je na tahu Evropský parlament a Rada Evropské unie.

Navržená směrnice má jistě potenciál zlepšit mzdy milionů nízkopříjmových zaměstnanců po celé Evropě a posílit jejich pozici v kolektivním vyjednávání. Abychom však zajistili její účinnost, musíme si uvědomit, že v ní stále je co zlepšovat, zejména pokud jde o přesnější a závaznější měřítka pro adekvátní minimální mzdu a praktičtější nástroje podporující kolektivní vyjednávání. Ilustrace FB EURES

Evropská komise 28. října 2020 vydala návrh směrnice o adekvátní minimální mzdě v Evropské unii. Jde o milník v dějinách evropské sociálně-ekonomické integrace: komise zde poprvé spouští legislativní proces, který má v celé Evropě nejen zajistit rovnou minimální mzdu, ale také posílit kolektivní vyjednávání.

Unikátní výběr informací ze světa, které v češtině nenajdete nikde jinde. Podpořte Deník Referendum!
×

Na rozdíl od období po finanční krizi z roku 2008 se na adekvátní minimální mzdu a silné kolektivní vyjednávání už nepohlíží jako na překážky „pružnosti“ a „soutěživosti“, ale jako na předpoklady inkluzivního evropského růstu. Dominantní proces evropské integrace, poháněný politikou tržní liberalizace, po celá desetiletí neochvějně oslaboval kolektivně vyjednávací pozici zaměstnanců. Tato direktiva tedy představuje důležitý krok směrem k sociálnější Evropě, jelikož jejím působením dojde k překalibrování mocenských vztahů mezi zaměstnanci a zaměstnavateli.

Adekvátní minimální mzda

Směrnice si klade dva hlavní cíle. Zaprvé, jak napovídá už její název, usiluje o to zajistit, aby zaměstnance napříč EU chránila odpovídající minimální mzda, jež by jim umožnila důstojný život, ať už pracují kdekoli. Vzhledem k vysokému počtu pracovníků v nízkopříjmových kategoriích a k rozmachu chudoby pracujících je nasnadě, že ve většině zemí EU není minimální mzda nastavena na odpovídající hodnotě.

Při hledání rozumného ukazatele adekvátnosti se dosavadní debata převážně soustředila na Kaitzův index, který popisuje vztah mezi mzdou minimální a mediánem nebo mzdou průměrnou. Dle tohoto měřítka je práh minimální důstojnosti pro adekvátní minimální mzdu, pod nějž by se neměla dostat žádná minimální mzda, nastaven na 60 procentech hrubé mzdy mediánové a 50 procentech hrubé průměrné mzdy zaměstnanců na plný úvazek. (Medián je níže než průměr proto, že polovinu mzdové distribuce nad ním vychyluje směrem nahoru cíp nejlépe placených, kdežto dolní polovina má dolní mez nulovou.)

Komise k tomuto běžně užívanému indexu odkazuje v úvodní části směrnice coby k průvodci hodnocením adekvátnosti minimální mzdy. Zklamáním pro mnohé však je, že tento ukazatel coby závazné měřítko nezavádí v právních ustanoveních. Namísto toho navrhuje, aby si každý členský stát nalezl vlastní definici adekvátnosti sám, nejen pomocí Kaitzova indexu, ale také prostřednictvím dalších měřítek, jakými jsou např. kupní síla, nárůst hrubé mzdy a trendy pracovní produktivity. Tato poslední kategorie je obzvlášť problematická: není vůbec jasné, jaké ukazatele produktivity a na jakých úrovních se zde mají uplatňovat.

Bez jasné a společné definice mzdové adekvátnosti na úrovni celé EU hrozí nebezpečí, že některé členské státy uplatní velmi omezující definice, jimiž se hladinu minimální mzdy skutečně zlepšit nepodaří. Ve zprávě o odhadovaných dopadech komise spočítala, že nárůst národní minimální mzdy podle prahu dvojí důstojnosti — 60 procent mediánu a 50 procent průměrné mzdy — by mzdu zvýšil zhruba 25 milionům pracovníků v celé Evropě. Tento odhad by měl být rozhodujícím výkonnostním měřítkem, kterým lze ověřit, zda je směrnice úspěšná, či nikoli: buď skutečně přispěje k navýšení mezd, nebo zůstane jen politickým gestem bez hmatatelného dopadu. Zavedením přesnější definice adekvátní minimální mzdy do právních ustanovení směrnice tedy bude klíčovým tématem v debatách o jejím přijetí.

Posílení kolektivního vyjednávání

Podle návrhu směrnice se mají kritéria pro adekvátní minimální mzdu vztahovat jen na země se statutární minimální mzdou — jasně přitom stanovuje, že členským státům povinnost tento typ minimální mzdy zavést neukládá. Zde však do hry vstupuje druhý, a ještě podstatnější záměr směrnice, který se už vztahuje na všechny členské státy — posílení kolektivního vyjednávání coby hlavního nástroje k zajištění spravedlivé mzdy a pracovních podmínek.

Pokrytí kolektivního vyjednávání se napříč evropskou sedmadvacítkou notně liší: přes 90 % pracovníků, např. v Rakousku, Francii a Belgii, je zaštítěno kolektivními smlouvami, zatímco v některých středoevropských a východoevropských zemích pokrytí často padá pod 20 %. V mnoha členských státech navíc toto pokrytí zaznamenává poměrně stálý pokles.

Navržená směrnice by tak minimální cíl pro adekvátní pokrytí kolektivním vyjednáváním stanovila vůbec poprvé. Všechny členské státy, v nichž se pokrytí pohybuje pod 70 %, by musely připravit plán celonárodního úsilí o podporu a rozšíření kolektivního vyjednávání — v současnosti by se to týkalo osmnácti států sedmadvacítky.

Krom tohoto procedurálního ustanovení je však směrnice poněkud vágní, pokud jde o nástroje, jejichž pomocí se má kolektivní vyjednávání posílit. Nejkonkrétnějším je explicitní stipulace ohledně veřejných zakázek, která stanovuje, že veřejné smlouvy či koncese je třeba zadávat jen společnostem, které splňují mzdové výměry stanovené v kolektivních smlouvách pro relevantní sektor a zeměpisnou oblast. Chybí zde však pochopení pro rozšiřující mechanismy, jež se v některých evropských zemích osvědčily coby účinné nástroje k zajištění vysokého pokrytí kolektivním vyjednáváním — např. pro to, aby se kolektivně vyjednané smlouvy staly povinností pro všechny zaměstnavatele v daném sektoru, ať už jsou členy sdružení zaměstnavatelů, či nikoli.

Další opatření za účelem posílení kolektivního vyjednávání by zahrnovaly zlepšenou ochranu proti diskriminaci pracovníků, kteří využívají svého práva na kolektivní vyjednávání (a vůbec na to vstoupit do odborů), a právo zaručující přístup odborům na pracoviště. Aby směrnice zajistila, že svůj záměr navýšit pokrytí kolektivním vyjednáváním na aspoň 70 % skutečně naplní, měla by přinejmenším specifikovat podpůrná opatření, která by členské státy měly vzít v úvahu.

Ještě je co zlepšovat

Navržená směrnice má jistě potenciál zlepšit mzdy milionů nízkopříjmových zaměstnanců po celé Evropě a posílit jejich pozici v kolektivním vyjednávání. Abychom však zajistili její účinnost, musíme si uvědomit, že v ní stále je co zlepšovat, zejména pokud jde o přesnější a závaznější měřítka pro adekvátní minimální mzdu a praktičtější nástroje podporující kolektivní vyjednávání.

Nyní je na řadě Evropský parlament a Rada Evropské unie. Právě na nich je zajistit, aby se navrhovaná směrnice upravila tak, že stanoví skutečně férovou minimální mzdu pro všechny pracovníky a poskytne potřebně široké pokrytí kolektivním vyjednáváním napříč unií.

Text Minimum-wage directive: yes, but… vyšel původně na serveru Socialeurope.eu. Přeložil DAVID VICHNAR. Text vychází ve spolupráci s nadací Friedrich-Ebert-Stiftung.

Diskuse