Návrh směrnice o minimální mzdě, který na podzim loňského roku vydala Evropská komise, je klíčovým prvním krokem. Na cestě k sociální Evropě jich však musí následovat ještě celá řada. Nyní je na tahu Evropský parlament a Rada Evropské unie.
Evropská komise 28. října 2020 vydala návrh směrnice o adekvátní minimální mzdě v Evropské unii. Jde o milník v dějinách evropské sociálně-ekonomické integrace: komise zde poprvé spouští legislativní proces, který má v celé Evropě nejen zajistit rovnou minimální mzdu, ale také posílit kolektivní vyjednávání.
Na rozdíl od období po finanční krizi z roku 2008 se na adekvátní minimální mzdu a silné kolektivní vyjednávání už nepohlíží jako na překážky „pružnosti“ a „soutěživosti“, ale jako na předpoklady inkluzivního evropského růstu. Dominantní proces evropské integrace, poháněný politikou tržní liberalizace, po celá desetiletí neochvějně oslaboval kolektivně vyjednávací pozici zaměstnanců. Tato direktiva tedy představuje důležitý krok směrem k sociálnější Evropě, jelikož jejím působením dojde k překalibrování mocenských vztahů mezi zaměstnanci a zaměstnavateli.
Adekvátní minimální mzda
Směrnice si klade dva hlavní cíle. Zaprvé, jak napovídá už její název, usiluje o to zajistit, aby zaměstnance napříč EU chránila odpovídající minimální mzda, jež by jim umožnila důstojný život, ať už pracují kdekoli. Vzhledem k vysokému počtu pracovníků v nízkopříjmových kategoriích a k rozmachu chudoby pracujících je nasnadě, že ve většině zemí EU není minimální mzda nastavena na odpovídající hodnotě.
Při hledání rozumného ukazatele adekvátnosti se dosavadní debata převážně soustředila na Kaitzův index, který popisuje vztah mezi mzdou minimální a mediánem nebo mzdou průměrnou. Dle tohoto měřítka je práh minimální důstojnosti pro adekvátní minimální mzdu, pod nějž by se neměla dostat žádná minimální mzda, nastaven na 60 procentech hrubé mzdy mediánové a 50 procentech hrubé průměrné mzdy zaměstnanců na plný úvazek. (Medián je níže než průměr proto, že polovinu mzdové distribuce nad ním vychyluje směrem nahoru cíp nejlépe placených, kdežto dolní polovina má dolní mez nulovou.)
Komise k tomuto běžně užívanému indexu odkazuje v úvodní části směrnice coby k průvodci hodnocením adekvátnosti minimální mzdy. Zklamáním pro mnohé však je, že tento ukazatel coby závazné měřítko nezavádí v právních ustanoveních. Namísto toho navrhuje, aby si každý členský stát nalezl vlastní definici adekvátnosti sám, nejen pomocí Kaitzova indexu, ale také prostřednictvím dalších měřítek, jakými jsou např. kupní síla, nárůst hrubé mzdy a trendy pracovní produktivity. Tato poslední kategorie je obzvlášť problematická: není vůbec jasné, jaké ukazatele produktivity a na jakých úrovních se zde mají uplatňovat.
Bez jasné a společné definice mzdové adekvátnosti na úrovni celé EU hrozí nebezpečí, že některé členské státy uplatní velmi omezující definice, jimiž se hladinu minimální mzdy skutečně zlepšit nepodaří. Ve zprávě o odhadovaných dopadech komise spočítala, že nárůst národní minimální mzdy podle prahu dvojí důstojnosti — 60 procent mediánu a 50 procent průměrné mzdy — by mzdu zvýšil zhruba 25 milionům pracovníků v celé Evropě. Tento odhad by měl být rozhodujícím výkonnostním měřítkem, kterým lze ověřit, zda je směrnice úspěšná, či nikoli: buď skutečně přispěje k navýšení mezd, nebo zůstane jen politickým gestem bez hmatatelného dopadu. Zavedením přesnější definice adekvátní minimální mzdy do právních ustanovení směrnice tedy bude klíčovým tématem v debatách o jejím přijetí.
Posílení kolektivního vyjednávání
Podle návrhu směrnice se mají kritéria pro adekvátní minimální mzdu vztahovat jen na země se statutární minimální mzdou — jasně přitom stanovuje, že členským státům povinnost tento typ minimální mzdy zavést neukládá. Zde však do hry vstupuje druhý, a ještě podstatnější záměr směrnice, který se už vztahuje na všechny členské státy — posílení kolektivního vyjednávání coby hlavního nástroje k zajištění spravedlivé mzdy a pracovních podmínek.
Pokrytí kolektivního vyjednávání se napříč evropskou sedmadvacítkou notně liší: přes 90 % pracovníků, např. v Rakousku, Francii a Belgii, je zaštítěno kolektivními smlouvami, zatímco v některých středoevropských a východoevropských zemích pokrytí často padá pod 20 %. V mnoha členských státech navíc toto pokrytí zaznamenává poměrně stálý pokles.