Evropská minimální mzda: přiblížení českých mezd těm západním se nechystá
Jan KašpárekEvropská komise na podzim předložila návrh vyzývající unijní státy k zavedení adekvátní hranice minimální mzdy. Cílem je snížit rozdíl mezi průměrnými a nejnižšími příjmy, zatím bez stanovení přesné hranice. Větší změny se ale nečekají.
Evropská unie již od podzimu debatuje o nastavení adekvátních minimálních mezd. Ty mají podle návrhů Evropské komise dosáhnout takové úrovně, aby nejen v probíhající pandemické krizi opravdu chránily před chudobou. Na pořadu dne zatím nejsou větší změny, alespoň teoreticky se však hovoří o možném stanovení jednotného výpočtu národních minimálních mezd. Nabízejí se různé scénáře, všechny ovšem mají limity, navíc se pohybují ve složitém kontextu.
Přestože myšlenka adekvátní mzdy zní samozřejmě, přichází do politicky, ale hlavně ekonomicky pestrého prostředí. Zatímco odbory by rády navázaly výši minimálních mezd napříč Evropou na místní mzdové mediány či průměry, zaměstnavatelé jsou k celému tématu přinejmenším rezervovaní. Debata navíc zasahuje do dlouhodobě komplikovaného procesu snah o sbližování pracovních a sociálních standardů západních zemí s novějšími členy Unie.
Minimální mzda se v závislosti na regionu znatelně odlišuje. Menší část zemí ji ani nestanovuje zákonem, nýbrž formou kolektivních dohod: konkrétně Dánsko, Finsko, Itálie, Kypr, Rakousko a Švédsko.
Pokud zaručené měsíční výdělky převedeme na jednu měnu a srovnáme, uvidíme mezi státy i násobné rozdíly. Největších extrémy, Lucembursko (2202 eur) a Bulharsko (332 eur), se liší více než šestapůlkrát. V zemích západní Evropy se minimální mzda pohybuje mezi 1500 a 1750 eury, u nás činí 15 200 korun, tedy asi 580 eur.
Takové srovnání moc neřekne: českých 580 eur je jinou částkou na Balkáně a v západní Evropě. Šestiapůlnásobný rozdíl mezi minimální mzdou Lucemburska a Bulharska neříká, že bulharský pracovník s daným příjmem bude tolikrát chudší než lucemburský. Při očištění od místních cenových rozdílů a vyjádření v takzvaném standardu kupní síly bude rozdíl 2,7násobný.
I při takovém přesnějším výpočtu zůstává vcelku patrné dlouhodobé rozdělení Evropy na severozápad a východ či jih. Východní země, jež do Evropské unie vstoupily v letech 2004 až 2013, mají ve srovnání se západem poněkud nižší kupní sílu, citelnější rozdíly v odměňování mužů a žen i různá ekonomická specifika.
Ta v českém případě zahrnují relativně silnou roli subdodavatelského průmyslu: proslulých montoven orientovaných na poměrně levnou práci a dodávky nefinálních produktů s takzvaně nižším stupněm zpracování do západních zemí, často Německa. Východ nemusí nutně produkovat méně či v horší kvalitě. K tomu, aby statisticky zaostával, stačí, když bude sloužit jako levný článek výrobního řetězce ústícího jinde.
Postkomunistický blok se z řady důvodů cítí opomenut, v některých interpretacích jako semiperiferie — či dokonce kolonie —, z níž lidé migrují směrem k bohatšímu a na ekonomiku služeb orientovanému centru. Přirozeně nechtějí pracovat dlouho a za málo peněz, když je v zahraničí táž činnost zhodnocena lépe.