Evropská minimální mzda: přiblížení českých mezd těm západním se nechystá

Jan Kašpárek

Evropská komise na podzim předložila návrh vyzývající unijní státy k zavedení adekvátní hranice minimální mzdy. Cílem je snížit rozdíl mezi průměrnými a nejnižšími příjmy, zatím bez stanovení přesné hranice. Větší změny se ale nečekají.

Přestože je v českém prostředí jistě logické zvyšovat minimální mzdu, nelze zamlčet základní problém, který dlouhodobě vznáší Českomoravská konfederace odborových svazů: tedy že pracujeme levně a mnoho. Podle kritiků stále postrádáme inovace, vysokou a v mezinárodním měřítku aktuální kvalifikaci, investice do výzkumu i systematický důraz na vyšší odměňování chudší části společnosti. Foto Rollstein, pixabay

Evropská unie již od podzimu debatuje o nastavení adekvátních minimálních mezd. Ty mají podle návrhů Evropské komise dosáhnout takové úrovně, aby nejen v probíhající pandemické krizi opravdu chránily před chudobou. Na pořadu dne zatím nejsou větší změny, alespoň teoreticky se však hovoří o možném stanovení jednotného výpočtu národních minimálních mezd. Nabízejí se různé scénáře, všechny ovšem mají limity, navíc se pohybují ve složitém kontextu.

Unikátní výběr informací ze světa, které v češtině nenajdete nikde jinde. Podpořte Deník Referendum!
×

Přestože myšlenka adekvátní mzdy zní samozřejmě, přichází do politicky, ale hlavně ekonomicky pestrého prostředí. Zatímco odbory by rády navázaly výši minimálních mezd napříč Evropou na místní mzdové mediány či průměry, zaměstnavatelé jsou k celému tématu přinejmenším rezervovaní. Debata navíc zasahuje do dlouhodobě komplikovaného procesu snah o sbližování pracovních a sociálních standardů západních zemí s novějšími členy Unie.

Minimální mzda se v závislosti na regionu znatelně odlišuje. Menší část zemí ji ani nestanovuje zákonem, nýbrž formou kolektivních dohod: konkrétně Dánsko, Finsko, Itálie, Kypr, Rakousko a Švédsko.

Pokud zaručené měsíční výdělky převedeme na jednu měnu a srovnáme, uvidíme mezi státy i násobné rozdíly. Největších extrémy, Lucembursko (2202 eur) a Bulharsko (332 eur), se liší více než šestapůlkrát. V zemích západní Evropy se minimální mzda pohybuje mezi 1500 a 1750 eury, u nás činí 15 200 korun, tedy asi 580 eur.

Prosté srovnání výše minimální mzdy. Nejsou zahrnuty státy bez ukotvené minimální mzdy, v pravé části grafu naopak pro srovnání vidíme země, jež do EU nepatří. Graf Eurostat, redakčně upraveno

Takové srovnání moc neřekne: českých 580 eur je jinou částkou na Balkáně a v západní Evropě. Šestiapůlnásobný rozdíl mezi minimální mzdou Lucemburska a Bulharska neříká, že bulharský pracovník s daným příjmem bude tolikrát chudší než lucemburský. Při očištění od místních cenových rozdílů a vyjádření v takzvaném standardu kupní síly bude rozdíl 2,7násobný.

I při takovém přesnějším výpočtu zůstává vcelku patrné dlouhodobé rozdělení Evropy na severozápad a východ či jih. Východní země, jež do Evropské unie vstoupily v letech 2004 až 2013, mají ve srovnání se západem poněkud nižší kupní sílu, citelnější rozdíly v odměňování mužů a žen i různá ekonomická specifika.

Ta v českém případě zahrnují relativně silnou roli subdodavatelského průmyslu: proslulých montoven orientovaných na poměrně levnou práci a dodávky nefinálních produktů s takzvaně nižším stupněm zpracování do západních zemí, často Německa. Východ nemusí nutně produkovat méně či v horší kvalitě. K tomu, aby statisticky zaostával, stačí, když bude sloužit jako levný článek výrobního řetězce ústícího jinde.

Postkomunistický blok se z řady důvodů cítí opomenut, v některých interpretacích jako semiperiferie — či dokonce kolonie —, z níž lidé migrují směrem k bohatšímu a na ekonomiku služeb orientovanému centru. Přirozeně nechtějí pracovat dlouho a za málo peněz, když je v zahraničí táž činnost zhodnocena lépe.

Kvůli pozici ve výrobním řetězci i slabší technologické vybavenosti zajišťujeme výkony takzvaně extenzivně: zkrátka hodně pracujeme. Graf ČMKOS, Pohledy 1/2019, studie Šance na přibližování českých mezd vyspělé EU

Trend vyvolává na západě reakci. Kolem migrace levné pracovní síly vypukly vášně, jež sehrály roli i v Brexitu. Analogicky a poněkud paradoxně lze v zemích středovýchodní Evropy pozorovat averze vůči nevalně placeným a často až vykořisťovaným pracovníkům ze zemí, jež sehrávají roli periferie pro nás: tedy dále z jihu či východu.

Pomalé přibližování

Evropská unie se rozdíly snaží překlenout. Hovoří se nejen o integraci, tedy vytváření užších mezinárodních svazků, ale především o takzvané konvergenci: sbližování v ekonomické a sociální oblasti. Ta má znamenat nastolení spravedlivějších podmínek a realizaci pravidel vytyčených Evropským pilířem sociálních práv: mimo jiné „spravedlivé mzdy umožňující důstojnou životní úroveň“ a „zajištění přiměřené minimální mzdy, která uspokojí potřeby pracovníků a jejich rodin“.

Konvergence může znamenat ledacos. V evropském případě jde o „upward convergence“, konvergenci vzhůru — přibližování chudších zemí vyššímu standardu. Na úrovni minimální mzdy určité sbližování probíhá setrvale. Z grafu Eurostatu výše vidíme, že u zemí s nejnižším prahem proběhl v poslední dekádě citelně větší poměrný nárůst než tam, kde byla minimální mzda relativně vysoká již dříve.

Minimální mzdy se i nyní, v éře nejistoty spjaté s pandemií covidu-19, navyšují. Obecně předhánějí inflaci, a mělo by tedy jít i o zvýšení takzvaně reálné mzdy: zjednodušeně řečeno si lidé za minimální mzdu koupí o něco více věcí. Nepřijde-li drahota. Nárůst minimální mzdy předhání inflaci i u nás: zatímco mzda meziročně vzrostla o 4,1 procenta, míra inflace dosáhla na — roky neviděná — 3,2 procenta.

Napříč Evropou je nyní patrná snaha zvyšovat minimální mzdy opatrně, přesto trvá trend, kdy relativně nejvíce přidávají země s nižšími výplatami i kupní silou. V „top 10“ nárůstu mezi lety 2020 a 2021 je jen jeden stát ze západu Evropy, a to jižní a osobité Portugalsko.

Hovořit o zvlášť příznivém vývoji působí v nynějším kontextu zbrkle. Pandemie se propsala do umocněného ohrožení již dříve prekarizovaných skupin: především lidí pracujících na nestabilní úvazky, s malými příjmy, nízkým formálním vzděláním, mladých a žen. Současně v uplynulém roce přinejmenším dočasně stagnoval — a někde se dokonce propadl — růst reálných průměrných mezd.

Dosavadní úroveň minimální mzdy je podle mnohých stále nedostatečná. To, že se, byť třeba dlouhodobě, hýbají a sbližují čísla, nemusí znamenat citelné zlepšení číkoli situace. Jak jsme předeslali, dané sumy mají kvůli místním odlišnostem rozdílnou kupní sílu. Evropskou výzvou je tedy hledání společného jmenovatele, jímž lze mzdové sbližování zastřešit. Jedním z nástrojů může být i ona evropská minimální mzda.

Zvyšovat minimální mzdu. Ale jak?

Idea sjednocení minimálních mezd nebude v dohledné době znamenat stanovení jediné pevné sumy pro celé evropské společenství. Vzhledem k cenovým rozdílům vyvstává logické úskalí: kompromisní částka by přinesla snížení standardu nízkopříjmovým pracovníkům ze západu, stanovení sumy na západní úroveň nedává smysl z hlediska východu. Minimální mzdy kolem 1600 eur jsou totiž v přepočtu vyšší než český mzdový průměr.

Levicový eurokomisař pro práci a sociální práva, Nicolas Schmit, pod kterého agenda evropské minimální mzdy spadá, v listopadu řekl, že „pokud by Bulharsko zavedlo lucemburské mzdy, zničilo by to ekonomiku. Druhý den by žádná bulharská ekonomika nebyla.“

Především na úrovni velkých odborových centrál se od podzimu pracuje s myšlenkou ukotvit minimální mzdu k pružné hranici šedesáti procent mediánového (či poloviny průměrného) výdělku dané země. To by v České republice znamenalo ke třetímu kvartálu 2020 asi 18 700 korun. Nynější minimální mzda, 15 200 korun, činí zhruba polovinu mediánu.

V evropském srovnání se jedná o poněkud nižší procento, nikoli ale výjimku. Minimální mzdu mají nad šedesáti procenty mzdového mediánu jen čtyři státy: Francie, Portugalsko, Rumunsko a Slovinsko. Vidíme tedy, že nejde o výsadu bohatých zemí. Zmiňované Bulharsko má svou — v unii nejnižší — minimální mzdu blíže národnímu mediánu než Němci.

Šedesátiprocentní hranice se nicméně nabízí, neboť je užívána coby hrubý statistický práh, pod nímž je člověk ohrožen chudobou. Čistě číselně pod něj spadá kdokoli, kdo pobírá českou minimální mzdu. Nynější situace je proto přinejmenším podle odborů neudržitelná až skandální. Zákonné nastavení totiž paradoxně říká, že ve většině zemí Evropské unie práce na plný úvazek nemusí ani při dodržení zákonných pravidel znamenat důstojný život.

Sjednocení minimálních mezd daným prahem má svou logiku, ale i limity. „Hypotetická evropská minimální mzda stanovená na šedesát procent mzdového mediánu každé země by omezila pracující chudobu, ale na míru celkové chudoby by měla jen omezený efekt,“ shrnuje loňská analýza pro evropské zastoupení Mezinárodního měnového fondu.

Jedná se spíše o (zatím teoretické) sjednocení pravidel, nikoli o pokus razantně překlenout socioekonomické rozdíly. Počet těch, kterých se případná změna dotkne, se napříč Unií citelně liší. Jako formálně nízkopříjmoví — tedy nikoli nutně přímo ohrožení chudobou — se počítají lidé vydělávající méně než dvě třetiny mediánové mzdy. V Evropě je jich průměrně patnáct procent. Data Eurostatu nenaznačují, že by se podíl měnil podle geografického klíče. Česká republika je v parametru průměrná.

Podíl pracujících, jejichž mzda činí méně než dvě třetiny mediánu místních mezd. Graf Eurostat

Polovina průměrné mzdy není důstojný příjem

V reálném fungování hraje roli spíše než překlápění vzorců prostý prvek, na nějž jsme odkazovali na začátku: co se za danou sumu reálně dá pořídit, a zda to stačí nejen k pokrytí základních potřeb, ale na celkově důstojný život bez sociální nejistoty. Rozdíl mezi nejnižší zákonnou a důstojnou výplatou je totiž ještě podstatně větší, než mezera mezi minimální mzdou a šedesáti procenty mzdového mediánu.

Jak před časem uvedla zástupkyně generálního tajemníka Evropské odborové konfederace (ETUC) Esther Lynchová: „Je třeba posoudit přiměřenost [mzdy] ve vztahu ke skutečným cenám — spotřebním košům zboží a služeb — definovaným odborovými svazy a zaměstnavateli na vnitrostátní úrovni. Minimální mzda musí odrážet úroveň životních nákladů. Musí to být doprovázeno opatřeními na podporu kolektivního vyjednávání, které zůstává nejlepším ochranou před chudinskými mzdami.“

V České republice z propočtů expertní skupiny pro minimální důstojnou mzdu (čili zdejší variantu konceptu „living wage“) vyplývá, že ani mzdový medián nemusí stačit na pokrytí všech nákladů, jež patří ke slušnému fungování domácnosti se základním komfortem a bez úzkostného počítání každé stokoruny. Vypočítaná suma činí pro minulý rok zhruba dvaatřicet a půl tisíce korun. V Praze je minimální důstojná mzda ještě o pět a půl tisíc vyšší. Většina Čechů — a hlavně Češek — takový příjem nemá.

To je, stejně jako mzdová nerovnost pohlaví či prekarizace práce, obtíží, jíž se ani případná fixace minimální mzdy na medián či průměr zvláště nedotkne. Stejně tak se nezdá důvodné očekávat, že by evropská minimální mzda v diskutované podobě a bez dalších parametrů vyvolala větší mzdové sbližování bývalého východního bloku se západem. Když zůstane mzdový standard nízký, změna dílčího výpočtu s reálnou situací zemí, jako je Bulharsko či Rumunsko, mnoho neudělá.

Mnoho práce za málo peněz. Graf ČMKOS, Pohledy 1/2019, studie Šance na přibližování českých mezd vyspělé EU

Konvergence je během na krkolomnou a dlouhou trať, a to i když pomineme otázku, co k čemu má vlastně konvergovat. Přestože je v českém prostředí jistě logické zvyšovat minimální mzdu, nelze zamlčet základní problém, který dlouhodobě vznáší Českomoravská konfederace odborových svazů: tedy že pracujeme levně a mnoho. Podle kritiků stále postrádáme inovace, vysokou a v mezinárodním měřítku aktuální kvalifikaci, investice do výzkumu i systematický důraz na vyšší odměňování chudší části společnosti.

Text vychází ve spolupráci se zastoupením nadace Friedrich-Ebert-Stiftung v České republice.

Diskuse