↗

Ponechat délku pracovní směny na „dobrovolnosti“ je značně ošidné — vztah zaměstnance a zaměstnavatele je totiž z podstaty věci nesouměrný. Foto Tobi Gaulke, Flickr

Koncem minulého týdne vyvolal podiv výrok poslance a podnikatele Pavla Juříčka (ANO), který by rád prolomil maximální lhůty pro délku směny, včetně práce přesčas, a to až na šestnáct hodin. V článku, který zveřejnil server ihned.cz, se pak další podnikatel Otto Daněk nechal slyšet, že nejlepší by bylo, kdyby limit na délku směny zákoník práce vůbec neupravoval a zůstal by jen na dohodě mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem.

Předmětný návrh je, jak se s oblibou anglicky říká, „wrong on so many levels“ — špatný z mnoha různých hledisek. Ať se na něj podíváme z kteréhokoli úhlu, těžko najít nějaký benefit pro kohokoli ze zúčastněných. Pokud tedy za jeho účel nebudeme považovat pouhou možnost zajištění fyzické přítomnosti člověka v provozu. Ovšem to by bylo opravdu smutně málo.

Není to dobré pro práci...

Selský rozum napoví, že elektrikář — pokud zůstaneme u příkladu uváděného poslance Juříčkem — nebude patrně v nějaké čtrnácté nebo patnácté hodině své pracovní směny již tím nejvýkonnějším a nejostražitějším elektrikářem, jakého si dokážeme představit. Ale nemusíme na to jít jen selským rozumem — výzkumů o důležitosti regulace délky směny pro zdraví zaměstnanců vzniklo poměrně dost. Z údajů Mezinárodní organizace práce například vyplývá, že i když na dlouhé dvanáctihodinové směně nemusí být samo o sobě ještě nic špatného, musí být spíše výjimečná, dobře naplánovaná a vyvážená důkladným odpočinkem před i po ní.

Jenže pracovní systémy, které na dlouhé směny spoléhají, mají spíše tendenci kumulovat další faktory zhoršené možnosti regenerace, jako je velké množství přesčasové práce, jednostranná muskuloskeletální zátěž nebo krátký odpočinek mezi směnami. Dlouhé směny jsou tak pro zaměstnance náročnější než směny kratší, a to i při stejném počtu hodin odpracovaných za týden. Nižší produktivita, vyšší chybovost a hrozící riziko poškození zdraví včetně pracovních úrazů a nemocí z povolání jistě nejsou tím, co by zaměstnavatelé měli v zájmu svých lidí, ale i v zájmu svém vlastním podporovat.

Nesmyslný je i poukaz na údajnou dobrovolnost takového ujednání. Podnikatel Daněk v článku ihned.cz sice návrh vítá, zároveň ale připouští, že ochota zaměstnanců pracovat přesčas klesá. Zájem podle něj projevují spíše zahraniční pracovníci. Je tedy otázkou, proč legislativně zakotvit nástroj, který by dost možná sloužil jen k intenzivnějšímu vykořisťování zahraničních pracovníků — a o jejich horších pracovních podmínkách i odměňování již toho bylo napsáno dost.

Ta dobrovolnost by totiž reálně tak úplně dobrovolná nejspíš nebyla, jak vystihuje i vyjádření předsedy Českomoravské konfederace odborových svazů Josefa Středuly, který připomněl, že robota byla zrušena v 18. století. I když je pracovní poměr mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem vztahem soukromoprávním, založeným na dohodě dvou smluvních stran, zaměstnanec není stejně silnou smluvní stranou jako zaměstnavatel. A to nejen z ekonomického hlediska, ale ani z hlediska právního. Skutečnost, že zaměstnanec reálně tahá za kratší konec, je zohledněna hned v paragrafu 1a Zákoníku práce a patří mezi jeho základní principy. A kdo už byl pár let zaměstnaný, nejspíše si nějakou „povinně dobrovolnou“ pracovní situaci jistě sám vybaví.

…ani pro politiku

Politicky Juříčkův návrh rovněž mnoho smyslu nedává, zejména při zohlednění poslancova stranického zařazení. Po více než roce náročné pandemické situace, jejíž efektivní zvládání mimo jiné brzdí neochota k omezení chodu provozů, mezi něž patří i Juříčkův podnik, volební preference hnutí ANO klesají. Tento návrh, včetně jeho odůvodnění, preference hnutí ANO nejspíše nepozvedne — jeho voličů se buď s ohledem na věk vůbec netýká, anebo jde vysloveně proti jejich zájmům. Pan poslanec tedy mimo jiné zřejmě zapomněl, na koho se jeho hnutí odvolává a čí zájmy ve Sněmovně reprezentuje.

Pokud zůstaneme u symbolické roviny tohoto návrhu, je tu namístě ještě poslední poznámka. Regulace pracovní doby, přesněji řečeno celá pracovněprávní legislativa není ani dědictvím komunismu, ani nějakým nedávným pomateným výmyslem líných neomarxistů. Tradici ochranářské pracovněprávní legislativy u nás založil už Josef II. a konkrétně regulace délky směny vychází i z tradic mezinárodního společenství a společného úsilí o sociální pokrok.

I proto byla osmihodinová pracovní doba v průmyslu obsahem hned první úmluvy nově založené Mezinárodní organizace práce z roku 1919. Poslanec Juříček tak svým návrhem dává mimo jiné najevo, že on sám sebe — a nás všechny — do tohoto společenství ostatních států neřadí. Případně že mu na něm vůbec nezáleží.