Na začátku stál vládní návrh na jednorázový příspěvek důchodcům ve výši šest tisíc korun. Proč zrovna teď? A proč zrovna pro tuhle skupinu? Protože budou volby a všichni ví, že důchodci jsou v nich rozdíloví. 

Technické problémy návrhu už zde popsala Alena Zieglerová. O jeho nekoncepčnosti vás snadno přesvědčí vlastně všichni vyjma vládního tandemu. A nezbývá než se ke kritice přidat. Mně se do toho ovšem tentokrát nějak nechce. Proč? 

Protože způsob, jakým od začátku návrh napadá pravicová opozice a velká část „produktivní“ veřejnosti, smrdí resentimentem vůči seniorům.

Tím samým resentimentem, který se tu pěstuje už od devadesátých let, kdy bylo potřeba začít dohánět kapitalistické země a staří lidé nás brzdili — ať už tím, že jsme se jim museli pořád skládat na důchody, anebo tím, že „pořád volili komunisty“ a ne a ne vymřít.

Je symptomatické, že pasivní a homogenní skupinu dělá z důchodců už sama vláda svým návrhem.

Plošných šest tisíc — ale komu všemu? I důchodcům, jejichž důchod převyšuje minimální mzdu? I těm, kteří vlastní několik nemovitostí? A co přitom vláda udělala pro ty nejohroženější seniory v měsících, kdy byla situace s koronavirem nejdramatičtější? 

Nene, vláda zkrátka skutečnou pomoc odbývá — důchodce si pohodlně uspořádává v jednolitou masu, potenciální konzumenty svého PR.

Mezitím pravicová opozice okamžitě přepíná do módu „přemluv bábu“, jakmile se někdo jen pokusí seniorům „zalíbit“. Liší se tak možná v úhlu pohledu, ale za rukojmí si berou seniory vláda i pravice.

Pravice vnímá seniory jako senilní, neproduktivní, manipulovatelnou, komunistickou masu, jež bude až do svého pomření překážkou tržních reforem. Ta samá pravice přitom za svou devítiletou vládu dostala desetitisíce důchodců do stavu faktické žebroty — a teprve tehdy se dá někoho tak směšnou částkou vůbec „uplácet“.

Schrödingerův důchodce současně „zažil komunismus a mladí by mu měli naslouchat“ a zároveň po něm pořád trochu pošilhává a rouhá se, že „za něj bylo líp“. Seniora je třeba uctivě pozdravit a pustit ho sednout v tramvaji. Ale zároveň je to cynik, který si žije na dluh našich dětí, a ještě se nestydí zničit jim budoucnost svými politickými preferencemi.

Vládní strany se jistě nesnaží důchodce „šlohnout“ zrovna pravicové opozici, spíše sobě navzájem — pravici totiž většina z nich beztak do smrti volit nebude. A koho systematicky nevolí tak zranitelná skupina obyvatel, ten by měl občas spolknout touhu poučovat ostatní o tom, jak je obětí populismu, a zamyslet se místo toho nad svou vlastní politikou.

Co takhle začít se k českým seniorům a seniorkám začít chovat jako k lidem? Lidem, kteří mají rozum, zkušenosti a sebeúctu. Přestat o nich přemýšlet jako o nějakých zvířatech vyhlížejících pamlsek, jakmile se jejich osud stane předmětem politiky.