Většina lidí považuje mimořádná opatření zavedená vládou v boji proti šíření koronaviru za adekvátní. Vyplývá to z průzkumu agentury Kantar CZ z přelomu března a dubna t. r. Z vládních činitelů, kteří o omezeních rozhodují, se dle tohoto průzkumu těší největší důvěře epidemiolog a náměstek ministra zdravotnictví Roman Prymula. Následuje ministr vnitra Jan Hamáček (ČSSD) a premiér Andrej Babiš (ANO).

Podle průzkumu agentury Ipsos provedeného ještě v polovině března drtivá většina občanů České republiky (až jednadevadesát procent) uznává potřebnost opatření přijatých vládou. Agentura STEM uskutečnila na počátku dubna průzkum důvěryhodnosti politických a dalších institucí v kontextu krize vzniklé v důsledku postupující pandemie koronaviru. Její autoři rovněž konstatují, že krize posílila v části obyvatel důvěru v ústavní instituce.  

V období vypuknutí pandemie koronaviru se nepřestaly zjišťovat volební preference politických stran. Z dat vzešlých z tohoto období je nepřehlédnutelná nejen pokračující dominace hnutí ANO, ale patrné je dokonce posilování preferencí Babišova uskupení, jehož podpora se ustálila na hranici třiceti procent s tendencemi k vzestupu k hranici pětatřiceti procent.

Bylo by pochopitelně nekorektní dávat dohromady všechny průzkumy, které se nějakým způsobem vztahují k hodnocení aktérů české politiky v období koronavirové krize a na základě toho rozvíjet úvahy o tom, kdo v ní obstál a kdo selhal, komu politicky prospěla nebo neprospěla. Už vůbec zatím nelze tvrdit, že z krize vyšel posílen Andrej Babiš coby nejvýraznější postava současné rozdělené české politiky.

Přesto jsou zde patrné některé jevy a tendence a zejména jednání a přístupy jednotlivých aktérů politické scény vybízejí k mnohým úvahám. Ukazuje se, že velká část české společnosti v nějaké míře (minimálně respekt k opatřením vládou přijatých, v intenzivnější podobě podpora vládě a v ještě intenzivnější míře pak podpora ANO jako nejsilnější vládní strany) ocenila to, jak Česká republika zvládla koronavirovou krizi ve srovnání s jinými zeměmi (Itálie, Španělsko, Německo, USA).

Opatření vlády byla pohotová, rychlá, včasná a z hlediska rozsahu v zásadě adekvátní. Následný statistický vývoj — nejprve bylo přibližně sedm procent potvrzených případů z celkového počtu provedených testů, v současné době jsou to již necelá tři procenta — byl příznivý.

Nejednou jsme se mohli setkat s hodnocením v tom smyslu, že Česká republika v rámci možností koronavirovou krizi zvládla. Tato skutečnost má rozhodně větší váhu než různá pochybení a problémy, které v průběhu krize vyvstaly (nedostatek zdravotních pomůcek, změny v čele krizového štábu, občasné disharmonie mezi jednotlivými členy vlády).

Politika vlády vynikla v kontrastu k tomu, jak se v období krize chovala opozice. Sice navrhovala četná věcná a koncepční řešení problémů, chybělo ale jakékoliv poselství, kterým by přispěla k celkovému lepšímu zvládnutí krize, mimo jiné i z hlediska nálad a atmosféry ve společnosti. Převažovala kritika vlády za každou cenu, jež si místy až protiřečila.

Jak si vysvětlit tvrzení některých opozičních politiků, že se vláda inspirovala přístupy opozice, a přesto vládu dál nekompromisně kritizovala v duchu čistě politické konfrontace? Mnohé mediálně vlivné osobnosti (v tomto směru vynikl zejména herec Jan Hrušínský) dlouhodobě se identifikující s tou částí politické scény, kterou reprezentují strany Demokratického bloku, Piráti nebo nestranické iniciativy typu Milión chvilek na počátku vypuknutí pandemie její hrozbu zlehčovali (jako snahu odpoutat pozornost od Andreje Babiše a jeho problémů a podobně), později pro změnu z těchto míst zaznívala kritika, že přístupy vlády ve věci potírání pandemie jsou nedostatečné.

Převažovala politika nad věcnými přístupy zohledňujícími mimořádný charakter daného období. Je tedy logické, že politická opozice se — přes četné problémy v přístupech vládních činitelů — nestala věrohodnou alternativou k vládě při řešení následků epidemické krize. Občas zaznívaly i hlasy, že za případné vlády politických stran Demokratického bloku a Pirátů by Česká republika šla možná italskou nebo španělskou cestou.

S tím do určité míry souvisí i další aspekt současné krize — široce rozšířená představa o selhání Evropské unie. Na ní jsou strany současné opozice — ODS, TOP 09, KDU-ČSL, STAN a Piráti — ideově vázány v tom smyslu, že jsou součástí systému loajality vůči liberálně globální moci. A jestliže dnes vidíme v kontextu současné krize tendence k ústupu globalizace, opětovnému posilování významu národních států a rozhodování na jejich úrovni a nebývalou kritiku EU zvláště v některých zemích (hlavně Itálie), pak to jsou jevy, které mohou velmi obtížně přispívat k posilování stran opakovaně zdůrazňujících své proevropské směřování místy až v dogmatické podobě.

A pokud se představitelé proevropské opozice v době krize zviditelňují jinými, velmi kontroverzními, činy, zapadajícími do širšího rámce nebývalého přepisování dějin v kontextu zesílené konfrontace mocností v současných mezinárodních vztazích, pak je to jen politika odpoutávání pozornosti od vážnějších problémů. S touto cestou mohou její aktéři počítat s podporou vyhraněné antikomunistické, rusofobní nebo sinofobní části společnosti, hlavně liberálů ve velkých městech, ale to je asi tak všechno. Je to politika přesvědčování přesvědčených.

Záhy po vypuknutí pandemické krize, to jest v době, kdy se mimo jiné pravidelně konaly tiskové konference vlády, na kterých suverénně kraloval premiér Andrej Babiš, se objevovaly názory, že hnutí ANO vyjde z pandemické krize politicky spíše posíleno než oslabeno. Zejména v důsledku počínání opozice to ve světle vývoje uplynulých dvou měsíců nemusí být daleko od pravdy.