Atény se neblaze proslavily kvůli kempům, které vznikly na periferii města. Jejich symbolem je Eliniko , jež vzniklo v prostoru příletové haly uzavřeného letiště a některých okolních sportovišť, která hostila olympijské hry v roce 2004. Prostor byl po kritice nedávno uzavřen.

Řecká vláda má s místem své plány - po privatizaci a s čínskými a arabskými investicemi zde má vzniknout luxusní letovisko. Většina běženců byla proto přesunuta do tábora Eleonas.

Krajina městské periferie

Jeho okolí lemuje industriální krajina plná továrních hal a skladů. Ozývá se kovově chladný ruch strojů. Smečka psů se v horkém poledni poflakuje na středu cesty a ocasy víří prach. Jako by vyznačoval cestu přímo do tábora připomínající souostroví několika stovek kontejnerů s tisícovkou obyvatel.

Bránou vedoucí k němu lze volně procházet v obou směrech, čehož využívá skupina dětí k hraní fotbalu. Míč najednou letí někam daleko, až jej z prachu vysvobodí jeden z psů. Utíká s ním ihned pryč. Děti rozkmitají nohy a vzhůru za ním. Všichni mizí v prašném nedohlednu.

Kontejnerová souostroví vytvářejí osidla urbánního chaosu, výjimečného stavu a sociálního vyloučení. Příklady par excellence jsou právě uprchlické sběrné tábory, kde se mísí hned dvojí sociální vyloučení — odloučení od lokality původu a zároveň od místních Řeků. Obyvatelům tábora jsou sousedy maximálně dělníci v okolních skladech obsluhujících těžkou techniku.

Obyvatelé kontejnerových domků v táborech připomínajících ghetto jsou v Řecku řádně registrovaní, díky čemuž dočasně získali bankovní účet, kam jim chodí podpora sto eur měsíčně. To je i případ dvou chlapců z Afghánistánu, kteří malou místnost sdílejí se čtyřmi dalšími lidmi. Zvou mě dovnitř na čaj.

V Řecku jsou již více než rok — měsíc strávili ve stanu v aténském přístavu Pireus, kde vznikl provizorní uprchlický tábor, měsíc pak v polích v okolí Idomeni na uzavřených řecko-makedonských hranicích. Odsud byli odvezeni do provizorních prostor bývalého letiště Eliniko, kde nakonec strávili šest měsíců a posledního půl roku jsou nyní zde.

Podmínky zde jsou daleko lepší než na předchozích místech. Sedíme v kruhu na zemi. Nidžar rozlévá čaj, který neopomine řádně osladit. Džahid mezitím začíná mluvit o sobě a následně o životě v kempu. Na cestu do Evropy se vydal společně s rodiči. V Íránu je ale ztratil, když nastoupil do jiné pašerácké dodávky. „Tři dny jsem pak bez zprávy o nich čekal na domluveném místě. Od té doby nemám žádnou informaci, co se s nimi stalo — zda jsou živí, nebo mrtví.“

Nevidím tu žádnou budoucnost

Plnoletosti dosáhne letos na Vánoce. Alespoň oficiálně. Přiznává, že ve skutečnosti je mu dvacet let. Nikdo mu to ale během registrace pro absenci dokladů nevěřil, a tak si svůj věk vymyslel.

Oba se naučili anglicky až v táboře skrze komunikaci s dobrovolníky a na kurzech, které se zde poskytují. Nemají plán, kam povedou jejich kroky v budoucnu. Vědí jen, co nechtějí — zůstat v Řecku, ač jim jiná možnost nakonec nezbyde. Nidžarovi již totiž byl přiznán azyl zde. Bude moci legálně vycestovat, ale jen jako turista. Se situací se stále nechce smířit.