Americká podnikatelka Elizabeth Holmesová, která zdefraudovala investorům částku 700 milionů dolarů, si před dvěma týdny vyslechla rozsudek. Čeká ji dvacet let vězení.

V ostrém kontrastu k tomu, Tony Blair právě obdržel jedno z nejoceňovanějších vyznamenání, na jaké britský občan může aspirovat. Královna jej jmenovala rytířem Podvazkového řádu, jehož nositelů nikdy mezi živými není více nežli čtyřiadvacet.

Samozřejmě je v pořádku, že Holmesovou stihne trest. Její provinění připravila investory o hromadu peněz. Ale její počínání nevedlo ke krveprolitím. Je tedy na místě popravdě poznamenat, že její zavrženíhodné jednání mohlo být spouštěčem sledu událostí, jež vedly k úmrtí jednoho člověka.

Ale lži, které Blair a jeho vláda vyprávěli o zbraních hromadného ničení v Iráku, položily základy pro statisíce úmrtí v nelegální válce, jejíž otřesné důsledky pociťujeme dodnes. Blair se poplácává po ramenou se světovými vládci a mainstreamová média jej nadále berou za autoritu. Dostal Podvazkový řád, nad nímž v hierarchii britských vyznamenání stojí už jen Viktoriin kříž a Jiřího kříž, jež se udílejí za výjimečnou statečnost.

Británie tím vyjádřila zásadní stanovisko. Dala najevo, že Blairova provinění nepokládá za závažná. Ba co víc, odměnila ho.

Ale nejde tu jen o Británii a Blaira. Jde o Západ obecně. Ve Spojených státech se s Georgem W. Bushem, který též svou zemi zavlekl do ilegální irácké války, zachází jako se svého druhu národním klenotem.

Užitečná srovnání

Oproti tomu k finančnímu zločinu Holmesové Západ přistupuje se zděšením. Tahle prostá moralitka říká vše, co potřebujeme znát o „západních hodnotách“.

A to mne přivádí k Borisi Johnsonovi, britskému premiérovi, pod nímž se třese židle. Podobně jako Blair si — prozatím — počínal, jako by pro něj neplatila pravidla, jež musí běžní smrtelníci dodržovat. Johnsonovo soustavné přehlížení norem, jež velká většina Britů bere s vážností a poctivě dodržuje, leží v jádru současné politické krize.

Johnson opakovaně lhal o pandemii covidu — a samozřejmě také o mnoha dalších věcech. Vše je zdokumentováno s barvitými podrobnostmi zde. Těžko bude náhodou, že pod Johnsonovou prolhanou a ledabylou vládou Británii postihla jedna z největších úmrtností na covid na světě.

Mezi Johnsonem a Blairem lze vést řadu užitečných paralel. „Říkejte mi Tony“ Blair je v Británii obecně znám jako premiér pod svým křestním jménem — stejně tak jako Johnson.

Blair prošlapal cestu k Johnsonově pohrdání vládou práva, parlamentem a veřejnou správou. Oba se těšili podpoře mediálního magnáta Ruperta Murdocha, jenž si shodou okolností též spálil prsty v případu Elizabeth Holmesové. Oba ministerští předsedové, zejména Johnson, budou spojováni s úpadkem veřejných norem.

Oba byli viněni z toho, že prodávají posty ve sněmovně lordů, ač pouze Blair byl kvůli tomu vyšetřován policií. Oba dopustili, aby se politicky útočilo na státní úředníky, kteří se pokoušeli prosadit vyšší kvalitu v dodržování norem. Blairovi spojenci se zuřivě pouštěli do Elizabeth Filkinové, když vedla Úřad pro dodržování standardů v britské sněmovně. Johnson a jeho lidé vedou analogický útok na její nástupkyni Kathryn Stoneovou, ve zřejmé snaze zlikvidovat úřad jako takový.

Kdo je horší, Blair, nebo Johnson?

O lhaní každého z obou dvou mužů jsem napsal knihu. V roce 2005 jsem vydal Vzestup politického lhaní (The Rise of Political Lying), jehož podstatná část je věnována rozkrývání lží a falešností, jež tehdy vyprávěl Blair a jeho spojenci v souvislosti s Irákem. Vloni, pod dojmem množství lží navršených Johnsonovou vládou, jsem napsal Útok na pravdu (The Assault on Truth), analýzu kultury podvádění v Johnsonově Downing Street.

Takže kdo je horší, Blair nebo Johnson? Zajděme na poradu k velkému křesťanskému teologovi Svatému Augustinovi, který třídil lži do dvou kategorií.

Jsou tu tací, a pro ně měl Augustin větší pochopení, kdo lžou v určitém zájmu. Zatraceníhodnější byli v jeho očích ti, kdo „lhali náruživě a radostně, pro něž lhaní bylo jen příjemnou kratochvílí“.

Blair vypouštěl lži vždy v určitém zájmu — aby byl zvolen či aby zdůvodnil válku v Iráku. Ale čím dál tím víc dospívám k závěru, že Johnson často lže prostě z rozmaru, pro svou osobní potěchu.

Povšiml jsem si, že oba muži sami cítí určitou spřízněnost. Blair se odmítl připojit k současnému předsedovi labouristů Keiru Starmerovi, když požadoval Johnsonovu rezignaci. A ve svém článku pro New Statesman de facto opakoval Johnsonovy argumenty.

Ale přece jen jeden rozdíl mezi nimi nakonec bude. Na rozdíl od Blaira Johnson za své lhaní zaplatí vysokou cenu. Až Johnsona vypakují z úřadu, což už nyní nepotrvá nijak dlouho, stane se prvním britským premiérem, který úřad opustí s ostudou.

Předpovídám, že na Johnsona se bude nakonec pohlížet jako na hochštaplera či šejdíře spíše nežli jako na politika. To znamená, že budeme-li jej chtít pochopit, budeme muset hledat analogie mimo politiku. Předpokládám, že se o něm bude smýšlet s podobnými záchvěvy odporu jako se smýšlí o mogulovi Robertu Maxwellovi nebo o bývalém řediteli Enronu Kennethu Layovi.

Mezinárodní srovnání

Po éře Johnsonova působení v premiérském úřadě zůstanou závažné otázky o financování Konzervativní strany a rozdělování veřejných zakázek. Britský stát doposud — jak nám s takovou výmluvností ukazují reflexe irácké války — pohlíží na přečiny osob v nejvyšších funkcích s benevolencí.

Ale nabízejí se některé mezinárodní příklady, na něž lze poukázat. Pokud bych byl Johnsonem, nedopřávaly by mi klidu. Ve Francii byl bývalý ministerský předseda Nicolas Sarkozy shledán vinným z nezákonného financování volebních kampaní. V Izraeli se nyní bývalý ministerský předseda Netanjahu snaží vyjednat úlevy v trestu výměnou za doznání v případu, v němž výčet jeho obvinění obnáší korupci, porušení tajemství a zpronevěru.

Borise Johnsona mohou čekat podobné vyhlídky. Samozřejmě prozatím neznáme všechna fakta a nemáme v ruce nesporné důkazy, že Johnson porušil zákony, ačkoli víme, že už porušil celou řadu dílčích předpisů. Ale zajisté se povedou vyšetřování. Bude britský systém nadále projevovat takovou benevolenci k politickým představitelům, kteří si zahrávají s ohněm?

Johnson bude doufat a modlit se, že tomu tak zůstane. Ale ať tak či tak, nijak přívětivá budoucnost na něj nečeká. Je to budoucnost zostuzeného bývalého premiéra.

Lze předpokládat, že se i zde zrodí cosi jako trumpovský mýtus — o statečném vůdci zničeném temnými silami establishmentu. Ale obecně se s ním bude zacházet jako s páriou, zejména ze strany jeho bývalých spojenců a vládních kolegů.

Neskončí nakonec ve společnosti Blaira jako jeden z rytířů Podvazkového řádu — což je výsada, jíž se obvykle dostává všem bývalým ministerským předsedům? Ne, to se nestane. A co se nás ostatních týče, doufejme, že Británie si dokáže vzít z této zahanbující periody svých dějin poučení a že dokáže začít zčerstva od znovu.

Z anglického originálu Tony Blair and Boris Johnson: A simple morality tale about western values publikovaného magazínem Middle East Eye přeložil JAKUB PATOČKA.