Příběhy Tonyho Blaira a Borise Johnsona: moralitka o západních hodnotách
Peter OborneZpůsob, jakým anglosaské země činí rozdílu mezi prohřešky, jež vedou k poškození investorů, a zločiny, jež zapříčinily statisíce mrtvých, říká bohužel o „západních hodnotách“ vše, co o nich potřebujeme vědět.
Americká podnikatelka Elizabeth Holmesová, která zdefraudovala investorům částku 700 milionů dolarů, si před dvěma týdny vyslechla rozsudek. Čeká ji dvacet let vězení.
V ostrém kontrastu k tomu, Tony Blair právě obdržel jedno z nejoceňovanějších vyznamenání, na jaké britský občan může aspirovat. Královna jej jmenovala rytířem Podvazkového řádu, jehož nositelů nikdy mezi živými není více nežli čtyřiadvacet.
Samozřejmě je v pořádku, že Holmesovou stihne trest. Její provinění připravila investory o hromadu peněz. Ale její počínání nevedlo ke krveprolitím. Je tedy na místě popravdě poznamenat, že její zavrženíhodné jednání mohlo být spouštěčem sledu událostí, jež vedly k úmrtí jednoho člověka.
Ale lži, které Blair a jeho vláda vyprávěli o zbraních hromadného ničení v Iráku, položily základy pro statisíce úmrtí v nelegální válce, jejíž otřesné důsledky pociťujeme dodnes. Blair se poplácává po ramenou se světovými vládci a mainstreamová média jej nadále berou za autoritu. Dostal Podvazkový řád, nad nímž v hierarchii britských vyznamenání stojí už jen Viktoriin kříž a Jiřího kříž, jež se udílejí za výjimečnou statečnost.
Británie tím vyjádřila zásadní stanovisko. Dala najevo, že Blairova provinění nepokládá za závažná. Ba co víc, odměnila ho.
Ale nejde tu jen o Británii a Blaira. Jde o Západ obecně. Ve Spojených státech se s Georgem W. Bushem, který též svou zemi zavlekl do ilegální irácké války, zachází jako se svého druhu národním klenotem.
Užitečná srovnání
Oproti tomu k finančnímu zločinu Holmesové Západ přistupuje se zděšením. Tahle prostá moralitka říká vše, co potřebujeme znát o „západních hodnotách“.
A to mne přivádí k Borisi Johnsonovi, britskému premiérovi, pod nímž se třese židle. Podobně jako Blair si — prozatím — počínal, jako by pro něj neplatila pravidla, jež musí běžní smrtelníci dodržovat. Johnsonovo soustavné přehlížení norem, jež velká většina Britů bere s vážností a poctivě dodržuje, leží v jádru současné politické krize.
Johnson opakovaně lhal o pandemii covidu — a samozřejmě také o mnoha dalších věcech. Vše je zdokumentováno s barvitými podrobnostmi zde. Těžko bude náhodou, že pod Johnsonovou prolhanou a ledabylou vládou Británii postihla jedna z největších úmrtností na covid na světě.
Mezi Johnsonem a Blairem lze vést řadu užitečných paralel. „Říkejte mi Tony“ Blair je v Británii obecně znám jako premiér pod svým křestním jménem — stejně tak jako Johnson.
Blair prošlapal cestu k Johnsonově pohrdání vládou práva, parlamentem a veřejnou správou. Oba se těšili podpoře mediálního magnáta Ruperta Murdocha, jenž si shodou okolností též spálil prsty v případu Elizabeth Holmesové. Oba ministerští předsedové, zejména Johnson, budou spojováni s úpadkem veřejných norem.
Oba byli viněni z toho, že prodávají posty ve sněmovně lordů, ač pouze Blair byl kvůli tomu vyšetřován policií. Oba dopustili, aby se politicky útočilo na státní úředníky, kteří se pokoušeli prosadit vyšší kvalitu v dodržování norem. Blairovi spojenci se zuřivě pouštěli do Elizabeth Filkinové, když vedla Úřad pro dodržování standardů v britské sněmovně. Johnson a jeho lidé vedou analogický útok na její nástupkyni Kathryn Stoneovou, ve zřejmé snaze zlikvidovat úřad jako takový.
Kdo je horší, Blair, nebo Johnson?
O lhaní každého z obou dvou mužů jsem napsal knihu. V roce 2005 jsem vydal Vzestup politického lhaní (The Rise of Political Lying), jehož podstatná část je věnována rozkrývání lží a falešností, jež tehdy vyprávěl Blair a jeho spojenci v souvislosti s Irákem. Vloni, pod dojmem množství lží navršených Johnsonovou vládou, jsem napsal Útok na pravdu (The Assault on Truth), analýzu kultury podvádění v Johnsonově Downing Street.
Takže kdo je horší, Blair nebo Johnson? Zajděme na poradu k velkému křesťanskému teologovi Svatému Augustinovi, který třídil lži do dvou kategorií.
Jsou tu tací, a pro ně měl Augustin větší pochopení, kdo lžou v určitém zájmu. Zatraceníhodnější byli v jeho očích ti, kdo „lhali náruživě a radostně, pro něž lhaní bylo jen příjemnou kratochvílí“.
Blair vypouštěl lži vždy v určitém zájmu — aby byl zvolen či aby zdůvodnil válku v Iráku. Ale čím dál tím víc dospívám k závěru, že Johnson často lže prostě z rozmaru, pro svou osobní potěchu.
Povšiml jsem si, že oba muži sami cítí určitou spřízněnost. Blair se odmítl připojit k současnému předsedovi labouristů Keiru Starmerovi, když požadoval Johnsonovu rezignaci. A ve svém článku pro New Statesman de facto opakoval Johnsonovy argumenty.