Boris Johnson končí. Padne s ním však i prohnilý systém, který jej stvořil?
Peter OborneCenami ověnčený britský komentátor vysvětluje kontext neodvratného pádu Borise Johnsona a argumentuje, že hlavní otázka nyní zní, zda se zostuzeným premiérem skončí i systém, který jej stvořil.
Mrzká éra vládnutí Borise Johnsona se chýlí ke konci. Bude se na něj vzpomínat jako na lháře, fabulátora a podvodníka, který předsedal kultuře porušování pravidel v Downing Street a proměnil Británii v bezectný stát.
Spojené království se přitom dlouho těšilo obdivu pro svou smířlivou toleranci a respekt k vládě práva. Johnson naši zem proměnil v domovinu bigotnosti, ba dokonce nenávisti. Bývali jsme váženým členem mezinárodního společenství. Dnes se na nás poukazuje jako na zemi nedodržující smlouvy a porušující mezinárodní právo.
Johnson je členem malého klubu světových představitelů — patří do něj také indický ministerský předseda Narendra Modi, jehož Johnson zhusta velebil, ruský prezident Vladimir Putin, maďarský premiér Viktor Orbán a bývalý americký prezident Donald Trump — mobilizujících nebezpečné síly, za jejichž pomoci se derou k moci, a s jejichž podporou se pak u ní i drží.
Johnson je všechny obdivoval. Účastnil se společně s nimi likvidačního tažení proti liberální demokracii. A to navzdory tomu, že sám je mužem obdařeným nevšedním intelektem a pronikavým viděním věcí.
Velký talent lze ovšem využít k dobrému i zlému. Boris Johnson si zvolil druhou cestu.
„Je po něm.“
Johnson ještě včera ráno squattoval v Downing Street, poté co zimprovizoval rekonstrukci své vlády po rezignacích ministra financí Rishiho Sunaka a ministra zdravotnictví, Sajida Javida. Další rezignace pak pršely celý den.
Nic podstatného v tom ale nehledejme. Johnson může přežít ještě několik dalších dní, týdnů, anebo — pokud přečká parlamentní prázdniny — dokonce měsíců. Stráví je odvracením vzpoury uvnitř Konzervativní strany a v opovržení celou společností. Nálada proti němu mezi jeho vlastními poslanci je tak silná, že bude muset rezignovat, aby se vyhnul vynucenému odchodu po vyslovení nedůvěry.
Ztratil veškerou autoritu. Je po něm.
Skutečná otázka mířící k podstatě věci ale nezní, jak dlouho ještě potrvá operetka na téma Johnsonova přežívání ve funkci. Týká se toho, zda spolu s ním padne i prohnilý systém, který on sám jen reprezentuje.
Johnson je užitečným idiotem miliardářů. Rozdával jim smlouvy, lordské tituly, daňové úlevy a exkluzivní přístup do své vládnoucí kamarily.
Jen si připomeňme, že když se před měsícem hlasovalo o vyslovení nedůvěry, sedmnáct nejbohatších Britů společně vydalo v novinách Sun — patřících do impéria Ruperta Murdocha — dopis, v němž Johnsonovi vyslovili „neochvějnou podporu“. Motivací k jeho sepsání byly privátní zájmy, nikoli osobní náklonnost.
Predátorští miliardáři
Vnější rysy liberální demokracie zůstaly v Johnsonově Británii zachovány — máme tu soudy, svobodu projevu, konají se volby, zasedá parlament. Realitou ale je, že kolaps masového členství v politických stranách na konci 20. století nabídl velebohatým jedinečnou příležitost. Predátorští miliardáři si v podstatě koupili britskou politiku, zajistili si moc a vliv výměnou za finanční prostředky.
Je to systém, který stvořil Tony Blair, jenž si kruh velebohatých Britů vypěstoval, aby mu poskytli finance, díky nimž se mohl postavit moci odborů. Johnson to ale celé posunul ještě na úplně jinou úroveň. Jeho předseda Konzervativní strany Ben Elliot se vyhýbal tradičním povinnostem plynoucím z jeho funkce a namísto toho se soustřeďoval na shromažďování prostředků od globální finanční elity.
Johnson byl pro bohaté darem z nebes. Svým bujarým populismem budil dojem, že stojí na straně pracujících. Tak jako mnoho jiných věcí na něm to byla lež. Už dlouho byl jen nástrojem bezostyšné, amorální globální finanční elity.
Potřebuje ji k tomu, aby mu poskytovala zdroje k řízení Konzervativní strany — a k řešení svých vlastních finančních těžkostí. Uveďme jeden příklad za všechny. Lord Bamford, vlastník stavebního giganta JCB, dal konzervativcům od roku 2001 deset milionů liber a Johnsonovým naobjednával jídlo za dvacet tisíc liber. Když britský premiér navštívil Modiho Indii jeho první kroky mířily do továren lorda Bamforda.
Možná je to celé jenom náhoda a lorda Bamforda motivovala jen nevinná štědrost. Ale chceme žít v zemi, v níž se na toto musíme spoléhat?
Murdochovy tiskoviny, Associated Newspapers (mimo jiné vydavatel ukřičeného bulváru Daily Mail — poznámka JP) a skupina Telegraph kontrolují zhruba tři čtvrtiny britského tisku. Uvedená tři vydavatelství sehrála při Johnsonově vzestupu ústřední roli.
Každý jeden titul oněch tří vydavatelských skupin podporoval Johnsonovu snahu ovládnout Konzervativní stranu, jeho volební kampaň v roce 2019 — a také mu pomohly přečkat pokus o vyslovení nedůvěry před měsícem. Přitom po celou dobu zlehčovaly korupci, výmysly, skandály, klientelismus, porušování zákonů a nekompetenci Johnsonovy vlády. Historici užasnou nad rolí, kterou v udržování Johnsonovy vlády u moci po tak dlouhou dobu sehrál britský mainstreamový tisk.
Jsou tu výjimky potvrzující pravidlo. Když však Geordie Greig, šéfredaktor Daily Mailu vydal sérii textů poukazujících na roli konzervativního sponzora úprav v Johnsonově bytě v Downing Street, jeho vydavatel, korporace Associated Newspapers, ho vyhodila.
Zavíráním očí před skandály a nafukováním smyšlených úspěchů měly velké vydavatelské domy stěžejní podíl na prodlužovaní Johnsonova politického přežití. V uplynulém týdnu ale Pincherova aféra — abychom si shrnuli skličující fakta: Johnson jmenoval do důležité řídící funkce Chrise Pinchera, obviňovaného z nevhodného chování, a pak se lživě hájil, že jej předem nevarovali — definitivně proměnila náladu.
Co přijde dál?
S křížkem po funuse mnohým najednou došlo, jakou reputační škodu páchá stát při Johnsonovi. Noviny, vyděšené bombardováním svých čtenářů, prchají do krytu. Ve středu Murdochovy Timesy zpozdile konečně vytáhly šňůru ze zásuvky a vydaly článek s titulkem „Ministerský předseda ztratil důvěru své strany i země. Měl by odejít.“ Další se přidají.
Co nás tedy čeká dál? Globální elita velebohatých se už shání po britském premiérovi, který bude pečovat o její zájmy bez reputačních škod. A zdá se, že si už vybrali bývalého ministra financí Rishiho Sunaka.
Jelikož on sám je takřka miliardářem, aspoň snad nemá motivaci brát úplatky. Ale po tři roky stál v jádru Johnsonova systému vládnutí, opakoval po něm jeho lži, toleroval jeho nekompetenci, bigotnost a nekonečný proud slizu.
Sunak tedy znamená jen pokračování stejného systému, jen v přijatelnějším, méně křiklavém hávu. Pokud jde o Johnsona, co nevidět se odporoučí z úřadu v hanbě a s ostudou, jako vůbec první britský ministerský předseda v dějinách.
Je to slavnostní chvíle, která se může pojit s nadějemi a obrodou, ale jen tehdy, budeme-li připraveni vzít si lekci z ponurých, opovrženíhodných, zkorumpovaných metod, k nimž se Johnson uchyloval, aby si získal a udržel moc. To by ovšem předpokládalo zaměřit se nejen na odstranění Johnsona osobně, ale, což je mnohem důležitější, na odstranění systému, který jej stvořil.
Z originálu Boris Johnson is finished. But will the rotten system that created him fall too? publikovaného magazínem Middle East Eye přeložil JAKUB PATOČKA.
#BečvaNevyšumí
Téma otravy řeky Bečvy, jedné z největších ekologických katastrof v českých dějinách, při níž zahynulo na osmdesát tisíc ryb, je jednou z nejdůležitějších investigací Deníku Referendum. Reportéři Jakub Patočka a Zuzana Vlasatá případ sledují od počátku a přinesli v něm řadu nových zjištění. Nyní pokrývají soudní proces se svévolně obviněnou firmou Energoaqua a zpracovávají poznatky, které během něj vycházejí najevo. Podpořte naši další práci!