Pravou politickou noční můru, ovšem na britský způsob, zažívá v posledních týdnech Liz Trussová — novopečená ostrovní premiérka. Sotva měsíc a půl uplynul ode chvíle, kdy tato několikanásobná toryovská ministryně vystřídala zkompromitovaného Borise Johnsona a začala přesvědčovat, že není političkou bez státnických kvalit, jak tvrdí její kritikové; že je naopak novou Margaret Thatcherovou. O moc hůře přitom svůj nástup už zvládnout nemohla.

Vše se začalo představením ekonomických plánů nové vlády na stimulaci hospodářského růstu z 23. září — tzv. mini-budgetu. Obsahovaly přesně to, s čím Trussová vyhrála v létě vnitrostranický souboj o předsednictví, to jest zejména sliby plošného snižování daní ve velice robustní podobě. Úplný propočet z čeho sanovat náklady tohoto snížení ale chyběl. Bylo tak zřejmé, že na nezanedbatelný podíl si bude muset vláda dodatečně půjčit. Trhy se začaly zpěčovat.

„Byl to velký experiment (…) či granát, chcete-li. Soubor velkých změn ohlášený najednou. A Liz Trussová se rozhodla zmáčknout odpalovací knoflík, aniž by si připravila podmínky (…) Šlo o opatření vedené čistě ideologickým přesvědčením. Prostě snížíme daně a všechno to dobře dopadne,“ přibližovali v minulém týdnu autoři podcastu listu New Statesman.

Krátce po prezentaci ekonomických plánů hlavním ekonomickým ministrem Trussové Kwasim Kwartengem započal propad libry proti dolaru, který se zastavil až na čtyřicetiletém minimu. Následoval strmý pohyb na trhu s dluhopisy. Vzhledem k tomu, že do dluhopisů investují v Británii nejvíce důchodové fondy, nastala menší panika.

Trussová ani Kwarteng se přitom nehnali do nějakého velkého uklidňování, ba co víc — vypadalo to, že se před novináři přímo skrývají. Něco takového se v britských médiích příliš neodpouští.

Když už do věci vstoupila i anglická centrální banka a sama začala nakupovat dluhopisy, což se v Británii dělá obvykle jen při nečekaných krizích typu covidu, svolila premiérka k sérii rozhlasových interview. Moc si však nepomohla. Například Anna Cooksonová z BBC přivítala premiérku 29. září slovy:

„Máme tu nějaké otázky od posluchačů. Karin se ptá: ,Kam jste dala hlavu? Jako by země neměla dost svých problémů s recesí už před tím.‘ A další dotaz: ,Jak můžeme dál věřit konzervativcům v ekonomických otázkách?‘ A Livia píše: ,Stydíte se za to, co jste udělala?‘ Stydíte se tedy?“

Na setkání s premiérkou na sjezdu Konzervativní strany, který se konal na začátku října a jenž měl původně zesílit nástupnické momentum Trussové, nedorazil demonstrativně ani její předchůdce Boris Johnson, ani Rishi Sunak, Johnsonův hlavní ekonomický ministr a soupeř Trussové z boje o předsednictví.

Proti daňovým plánům Trussové se navíc otevřeně ve straně postavil Michael Gove — politik se zvláštním citem na politické otřesy a konzervativec, jehož aktivity v minulosti následoval konec tří toryovských premiérů: Davida Camerona, Borise Johnsona a Theresy Mayové.

Kwasi Kwarteng nakonec vzal z nouze zpět nejkontroverznější z plánů nového kabinetu, totiž snížení daně příjmu v nejvyšším pásmu (de facto pro nejbohatší) ze 45 na 40 procent, sanované právě zadlužením veřejných financí. Bylo ale už pozdě.

Posledním záchranným pokusem Kwartenga, tohoto představitele tábora stoupenců radikálního snižování daní za každou cenu, se stalo prohlášení, že náklady zbylého snižování daní pokryje vláda úsporami a že nebude příští rok valorizovat penze. Titulární předseda Konzervativní strany Jake Berry si ještě stihl zavtipkovat, že vláda Liz Trussové prostě „ořeže sádlo“, a bylo vymalováno.

V kontextu všude skloňovaných obav a začínající recese vystřelily preference opozičních labouristů do nevídaných výšek. Konzervativci naopak propadli v průzkumech do hloubek, v nichž byli naposledy v nejhorších chvílích Johna Majora, tedy na podzim 1995.

Jak shrnuje kolektiv autorů listu The Guardian, plán Liz Trussové na oživení hospodářství způsobem plošného snížení daní byl zbrkle oznámený, nevysvětlený a bez dořešeného financování nákladů. Trussová a její hlavní ministr nerespektovali běžný postup v otázkách veřejných financí a svým diletantstvím vystrašili, koho mohli.

Když premiérka předstoupila minulý pátek před novináře, aby ohlásila vnucující se krok — odvolání nebohého ministra Kwartenga —, zasypali ji přítomní otázkami typu:

• „Dokázala byste vysvětlit veřejnosti, proč byste měla zůstat premiérkou?“
• „Jak je možné, že vy zůstáváte?“
• „Jak vám teď mohou lidé důvěřovat?“
• „Omluvíte se své straně?“
• „Opravdu nebude žádná omluva?“
• „Není (pozice premiérky) prostě něco, na co nemáte?“

Britští parlamentní a vládní zpravodajové jsou vůči politikům v mocenských funkcích tradičně nekompromisní. Jak bychom podobný zvyk u nás potřebovali…

Otázka odchodu

Jako Kwartengův nástupce a nový Chancellor of the Exchequer, což je v Británii v podstatě superministr financí a hospodářství, byl vybrán Jeremy Hunt. Hunt je konzervativec z okruhu předbrexitového premiéra Davida Camerona s exekutivní i parlamentní zkušeností. Je to spíše středový politik a druhdy velký hlas kampaně za setrvání v EU.

Trhy přijaly jeho nástup příznivě. Hunt sám ohlásil, že jeho plán pro hospodářství nebude tak radikální. Představit jej má 31. října.

Co však znamená popsaný vývoj pro samotnou Trussovou? Kvůli zvláštnostem britských politických obyčejů a systému celkově je nyní ve zvláštním trpném limbu. Většina poslanců její Konzervativní strany, která kontroluje parlament, by zjevně chtěla někoho jiného. Těžko však odhlasují klasickou nedůvěru vlastní vládě při stávajících preferencích — v předčasných volbách by dle aktuálních průzkumů přišla o místo polovina z nich.

Druhou možností je výměna premiérky v rámci strany — tak, jako se to stalo v létě Johnsonovi. Zde je Liz Trussová ovšem chráněna dnes platným vnitrostranickým pravidlem, že nově zvolený předseda nemůže být sesazen po dobu prvního roku ve funkci. Strana by mohla toto pravidlo sice změnit, ale — jak přibližuje Ben Blissett z kanálu TLDR — něco takového by bylo na dlouho a ještě zhoršilo stávající nejistotu.

Třetí možností je polooficiální revolta poslanců, kteří mohou donutit svou neochotou podporovat vládní politiky ve Sněmovně Liz Trussovou, aby rezignovala sama — podobně jako na jaře 2019 Theresa Mayová. Pokud by Trussová v takové situaci odejít nechtěla a parlament byl paralyzován, požádal by ji o odchod nejspíše neformálně sám král.

Takto daleko ale události zatím nejsou. I když je Konzervativní strana v parlamentu rozdělena, a to slovy Amelie Jenneové z Channel 4 na ty, kdo jsou na Trussovou naštvaní, na ty, kdo ji litují, a na ty, kdo jí opovrhují, tendence většiny je stále spíš ještě počkat.

Pozice nové britské premiérky po měsíci a půl ve funkci je na každý pád strašlivá. Přišla o velkou část původní důvěry lidí i trhů (byť ani ta nebyla nějak oslnivá), promarnila čas na manévrování a přípravu, kterou jí dávaly dny politického klidu po smrti královny, zavinila záchvěv na dluhopisovém trhu, který prodražil obsluhu státního dluhu nejméně o 15 miliard liber, a způsobila, že věřitelé a investoři se na Británii tabulkově dívali ještě na začátku tohoto týdne s podobnou důvěrou jako na předluženou Itálii.

Trussová sama dnes vyhlašuje, že „nenechá zvítězit protirůstovou koalici“, což je trik, kterým strká do jednoho pytle labouristy, své vnitrostranické kritiky a účastníky aktuálních, stále radikálnějších klimaprotestů v zemi. Skutečností však je, že budoucnost Trussové má nyní v rukou nejvíce Jeremy Hunt.

S dalším je třeba počkat právě na Huntovy kroky. Jak přitom připomíná veterán britské politické žurnalistiky Gary Gibbon, stále může premiérství Liz Trussové skončit jako to nejkratší v novodobé historii Království.