Jestliže Gordon Brown volá po zřízení zvláštního tribunálu, který by měl potrestat ruskou vládu, se správným argumentem, že akt agrese — vpád do jiné země — byl v Norimberském procesu označen za „nejtěžší zločin v mezinárodním právu“, přesahuje to všechny meze pokrytectví. Je to pokus o atentát na paměť.

Bývalý ministr financí a pravá ruka Tonyho Blaira napsal do Guardianu článek, v němž argumentuje, že souzen by neměl být jen Vladimir Putin, ale také jeho „kumpáni“. Má tím patrně na mysli členy ruské a zřejmě i běloruské bezpečnostní rady, širší okruh politických a vojenských představitelů obou zemí. Všichni by měli být povoláni k odpovědnosti za tuto „zjevně nelegální válku“, píše Gordon Brown na svém webu.

Condoleezy Riceové, která byla bezpečnostní poradkyní George W. Bushe, se na ruskou agresi dotázali ve Fox News: „Vpadnete-li do suverénní země, je to podle vás válečný zločin?“ Odpověděla: „Je to každopádně proti všem pravidlům mezinárodního práva a uspořádání.“

Co se Ruska týče, Brown i Riceová mají pravdu. Jeho vláda vpádem na Ukrajinu zcela nepochybně spáchala zločin agrese, zločin, na němž nese svůj díl viny, jak Brown správně podotýká, i širší politické vedení.

Ovšem totéž beze zbytku platí pro vlády Spojených států a Velké Británie, které přesně před dvaceti lety řídily vpád armád svých zemí do Iráku. A mezi představitele obou zemí, kteří nesou zvláště velký díl viny za předmětný zločin, se řadí i Riceová a Brown.

Sedmý z Norimberských principů, který Brown cituje domáhaje se stíhání ruských představitelů, říká že „podílnictví“ na útočné válce je „zločinem dle mezinárodního práva“. Na něj i na Riceovou se to nepochybně vztahuje. Riceová byla jednou z architektek války. Brown, jako člen vlády, patřil k těm, kdo vydali rozhodnutí. Jako ministr financí válku platil.

Nikdo nemůže věrohodně popírat, že invaze do Iráku naplňuje definici zločinu podle Norimberského procesu. Vyšetřování Chilcotovy komise, jejíž pracovní metodologie se stanovila v době, kdy byl Brown ministerským předsedou, se nesmělo vyslovit k otázce legálnosti války. Ale dospěla k závěru, že „Velká Británie se rozhodla připojit k invazi do Iráku, aniž by byly vyčerpány možnosti mírového odzbrojení. Vojenské akce nebyly poslední zbývající možností.“

Jinými slovy, nebyla naplněna kritéria Charty OSN pro legální válku. K takovému závěru dospěl i bývalý člen nejvyššího soudu lord Steyn: „Jestliže nebyla schválena druhá rezoluce OSN akceptující invazi, válka nebyla legální.“ Také bývalý předseda nejvyššího soudu lord Bingham válku v Iráku označil za „hrubé porušení mezinárodního práva“. A nizozemské vyšetřování, vedené bývalým členem nejvyššího soudu, dospělo k závěru, že invaze „neměla žádnou reálnou oporu v mezinárodním právu“.

Agresoři podnikli všechno možné i nemožné, aby eliminovali mírové možnosti. Saddám Husajn se zoufale snažil vyjednávat, nakonec nabízel vše, co americká a britská vláda požadovaly, ale ty ho jen pleskly přes nabízenou ruku, a pak nám o tom lhaly. Když se OSN pokoušelo nalézt diplomatické řešení, američtí představitelé se přepnuli do „režimu želva“ — zalezli do krunýře a mařili vyjednávání.

Když předseda Organizace pro zákaz chemických zbraní José Bustani nabídl, že odbourá překážky blokující inspekce zbraní v Iráku, vláda USA jej protiprávně odstavila. A první zemí, která jejich krok podpořila, byla Velká Británie.

Vládě, jíž byl Gordon Brown členem, se dostalo opakovaného varování, že zamýšlená invaze bude ilegální. Rok před invazí tehdejší ministr zahraničních věcí Jack Straw uvedl, že pokud by válka měla být legální, musely by být splněny následující podmínky: „1. Musel by proběhnout ozbrojený útok na suverénní stát nebo by musel bezprostředně hrozit; 2. Užití síly by muselo zůstat jedinou a nezbytnou možností k odražení útoku či k jeho zmaření; 3. Sebeobranné akce by musely být přiměřené a striktně vymezené cílem zastavit útok.“ Ani jedna z uvedených podmínek naplněna nebyla.

Podle zástupkyně vedoucího právního oddělení ministerstva zahraničních věcí Elizabeth Wilmhurstové úřad soustavně upozorňoval, že bez nové rezoluce OSN by invaze byla nelegální. Vysvětlovala, že „protiprávní užití síly v takovém rozsahu odpovídá zločinu agrese“. Dokument zpracovaný v premiérově úřadu poznamenával: „Je zapotřebí získat právní odůvodnění invaze. Z hlediska konzultovaných právních autorit nic takového zatím neexistuje.“

Pokud jde o „konzultované právní autority“, tehdejší generální prokurátor lord Goldsmith vyslovil varování, že existují jen tři způsoby, jimiž lze zamýšlenou invazi ospravedlnit. Jedná se o „sebeobranu, humanitární intervenci, anebo schválení Radou bezpečnosti OSN; první a druhý důvod přitom nepřipadají v úvahu“. Vláda posvěcení invaze od Rady bezpečnosti OSN přitom nezískala.

Při vyšetřování před Chilcotovou komisí lord Goldsmith uvedl, že když dal Tonymu Blairovi doporučení, která nechtěl slyšet, ministerský předseda s ním věc prostě přestal konzultovat. A těsně před válkou, jakkoli fakta zůstala tatáž, lord Goldsmith změnil svůj názor.

Pojem „zločin agrese“ lze vyjádřit také jinak: jedná se o masovou vraždu. Invaze do Iráku připravila o život stovky tisíc lidí. Přesnější čísla nemáme, protože invazní vojska nepořizovala evidenci spouště, kterou za sebou nechávala. Ale takřka nepochybně se jedná o prozatím největší zločin proti lidskosti spáchaný v tomto století. Blair, Brown, Bush a Riceová jsou vinni vedením „zjevně ilegální války“ úplně stejně jako Putin a jeho nejbližší poradci.

Ale kdo bude souzen, je věcí spravedlnosti, jejíž pravidla stanovují vítězové. Kupříkladu, než minulý týden vydal Mezinárodní trestní soud zatykač na Putina a jeho společníky, ocitlo se před ním celkem jednatřicet případů. V každém z nich je obžalovaným Afričan. Je tomu tak proto, že Afrika je jediným kontinentem, kde se páchají zločiny proti lidskosti?

Nikoli. Je tomu tak proto, že Afričané obvinění z takovýchto zločinů se netěší takové míře politického krytí jako představitelé západních zemí, třebaže ti se dopustili ještě mnohem větších zvěrstev.

Namísto toho, aby stáli před soudem, vrazi chodí volně mezi námi, těší se respektu a obdivu, zachází se s nimi jako se zasloužilými státníky, za nimiž si vlády a média chodí pro rozumy. Brown se tu může naparovat málem jako humanitární aktivista.

Alastair Campbell, který dohlížel na kompilaci „vylhaného šanonu“, který poskytl falešné záminky pro válku a který tedy nese stejný podíl na válce jako kterýkoli s Putinových „kumpánů“, byl médii zcela očištěn. Zachází se s ním jako se starým rozšafným strýčkem, který z televizních obrazovek trousí konejšivá moudra.

Nepřišlo žádné zúčtování. A žádné nepřijde. Nejtěžší zločiny byly tak důkladně vyretušovány, že jejich pachatelé mohou sami sebe obsazovat do role andělů pomsty hrůz, jichž se dopouštějí jiní lidé. „Obalte v zlato hřích, a mocný meč spravedlnosti mdle se o něj zláme: oblecte jej do hadrův, a již jej probodne stéblo trpaslíkovo.“

Z anglického originálu The Perpatrators publikovaného na autorově webu a v deníku The Guardian přeložil JAKUB PATOČKA.