Před patnácti lety Amerika zničila mou zemi

Sinan Antoon

Nikdy jsem nevěřil, že by kdy Irák mohl být horší než za Saddámovy krutovlády. Americká invaze z roku 2003 mě přesvědčila o opaku, píše irácký profesor a spisovatel žijící ve Spojených státech.

Bylo mi dvanáct let, když se irácký viceprezident Saddám Husajn zbavil oponentů ve vládnoucí straně a převzal absolutní moc. Žil jsem v Bagdádu a už tehdy jsem si k diktátorovi vypěstoval intuitivní, hluboce zakořeněnou nenávist. Byl to pocit, který rostl spolu se mnou. O každodenním životě za Saddámova utlačovatelského režimu jsem na konci devadesátých let napsal svůj první román jménem „I'jaam: An Iraqi Rhapsody“. Vypravěčem příběhu byl Furat, podle mého vlastního vzoru mladý vysokoškolský student anglické literatury na Bagdádské univerzitě, který se dostal do vězení kvůli vtipu o diktátorovi. Furat v románu blouzní a představuje si Saddámův pád, stejně jako jsem si jej mnohokrát představoval já sám. Toužil jsem se toho okamžiku dožít, ať už bych ho sledoval přímo z Iráku nebo z dalekého zahraničí.

Unikátní výběr informací ze světa, které v češtině nenajdete nikde jinde. Podpořte Deník Referendum!
×

Z důvodu magisterského studa jsem opustil svou rodnou zem pár měsíců po první válce v Zálivu a od té doby žil ve Spojených státech. Přesto jsem se v roce 2002 důrazně postavil proti navrhované invazi do Iráku. Bez ohledu na ušlechtilá hesla Bushovy vlády neměly Spojené státy na vývoz demokracie žádné právo. Ne ty Spojené státy, které dlouhodobě podporovaly diktátory napříč arabským světem. Dobře jsem si vzpomínal, jak jsem ještě jako puberťák seděl s tetou u nás v obýváku a na puštěné televizi si Donald Rumsfeld v roli zvláštního vyslance Ronalda Reagana se Saddámem třásl rukou. Jakou váhu měla v roce 2002 slova o svobodě a demokracii pro Iráčany z úst takového člověka? Kromě toho jsem zažil i obě předchozí války, Irácko-íránskou válku mezi lety 1980-1988 a první válku v Zálivu v roce 1991, takže jsem věděl, že se skutečné důvody pro válku zpravidla halí do závoje vábivých lží, pečlivě utkaného z kolektivního strachu a národních mýtů

Lidové zobrazení slavného momentu: Saddám Husejn si třese rukou s Donaldem Rumsfeldem. Foto Flickr

O tři měsíce později jsem se v rámci natáčení dokumentu o Iráčanech v éře po Saddámovi vrátil poprvé od roku 1991 domů. Chtěli jsme naše spoluobčany ukázat jako skutečné, komplexní bytosti, ne jen jako součást černobílého souboje Saddáma a Spojených států. Americká média Iráčany zploštila buď na diktátorovy oběti prahnoucí po okupaci, nebo na podporovatele krutého režimu. Chtěli jsme, aby Iráčané promluvili sami za sebe. Za dva týdny strávené objížděním Bagdádu jsme vyslechli mnoho místních obyvatel. Přes hrozivé vyčerpání lety sankcí a diktatury někteří stále ještě doufali v lepší budoucnost. Mnozí však cítili jen vztek a obavy z budoucnosti. Už tehdy se její předzvěst vznášela ve vzduchu, zosobněná typickou arogancí a násilím okupační koloniální mocnosti.

Krátká návštěva potvrdila moje obavy z toho, že invaze bude pro Iráčany znamenat katastrofu. Odstranění Saddáma se ukázalo jako pouhý vedlejší produkt jiného cíle: tím bylo rozložení iráckého státu a jeho institucí. Stát nahradil zkorumpovaný, nefungující polostát. Stále ještě jsme natáčeli v Bagdádu, když šéf Prozatimní koaliční správy Paul Bremer oznámil vytvoření tzv. Irácké vládní rady. Hned po jménech členů této rady následovalo jejich vyznání a národnostní příslušnost. Řada Iráčanů, s nimiž jsme ten den mluvili, byla rozčilená nad oficiálním zavedením systému založeného na etnickém a sektářském základě. Ne, že by etnické a sektářské půtky předtím neexistovaly. To, že se z nich stala jednotka politického systému, však vypustilo stavidla. Nechutné osoby na postech ve vládní radě, jmenované povětšinou díky dlouholetým vazbám na USA, začaly s plundrováním zdrojů a učinily z Iráku jednu z nejzkorumpovanějších zemí na světě.

Měli jsme štěstí, že jsme mohli náš film natáčet v onom krátkém období relativního bezpečí. Jen krátce po naší návštěvě v Iráku vybuchlo násilí. Sebevražedné atentáty se staly součástí každodenního života. Po invazi začala moje vlast přitahovat teroristy jako magnet. „Budeme s nimi bojovat tam, abychom jim nemuseli čelit u nás doma,“ jak říkával prezident George W. Bush. Brzy se Irák propadl do sektářské války, které padly za oběť statisíce civilistů a další statisíce musely opustit svoje domovy

Socha básníka ve městě Basra. Foto Flickr

Během těchto krátkých návštěv mi jedinou útěchu poskytovala setkání s těmi Iráčany, kteří si přečetli mé romány. Psal jsem je zdaleka a jejich prostřednictvím jsem se pokoušel vyrovnat s bolestným rozkladem celé země a její společnosti. Stejně jako jejich autora pronásledují tyto texty stíny mrtvých.

Z původního textu pro The New York Times přeložil František Kalenda
    Diskuse
    JH
    March 27, 2018 v 13.57
    Díky za tento překlad.
    Můj kolega původem z Egypta mi nedávno vysvětloval, že Evropané si většinou vůbec neuvědomují, za jakou zvůli a aroganci Západu je válka v Iráku pokládána v arabském světě, a exprezident Bush zhusta za válečného zločince.

    V knize - promiňte mi tu odbočku - "Nový car" od S.L. Myerse o Putinově životě a nástupu k moci je historka z roku 2008, kdy odstartovala válka Ruska s Gruzií napadením Osetie gruzínskou armádou. V Kremlu byl zrovna na státní návštěvě francouzský prezident Sarkozy.

    "Pověsím toho Saakašviliho za koule", prohlásil prý tehdy Putin, když už se ruské tanky blížily k Tbilisi. "Pověsíte?" zeptal se překvapeně Sarkozy. "Proč ne? Američané přece pověsili Saddáma Husajna!" odpověděl prý Putin. "Ano", namítl Sarkozy, "ale chcete se zapsat do historie jako Bush?" Putin byl chvíli zaskočen, a nevěděl, co říci. "Na tom něco je", řekl nakonec.

    April 20, 2018 v 12.57
    Omluva
    Válka v Iráku byla to nejhorší, co mohl v roce 2003 prezident Bush udělat. Už jeho předchůdce Clinton jej varoval, že vojenská intervence může destabilizovat celý region. Bohužel nejčernější scénáře se naplnily a Bushova vláda je spoluzodpovědná za rozmach extremismu v arabském světě.