Bylo mi dvanáct let, když se irácký viceprezident Saddám Husajn zbavil oponentů ve vládnoucí straně a převzal absolutní moc. Žil jsem v Bagdádu a už tehdy jsem si k diktátorovi vypěstoval intuitivní, hluboce zakořeněnou nenávist. Byl to pocit, který rostl spolu se mnou. O každodenním životě za Saddámova utlačovatelského režimu jsem na konci devadesátých let napsal svůj první román jménem „I'jaam: An Iraqi Rhapsody“. Vypravěčem příběhu byl Furat, podle mého vlastního vzoru mladý vysokoškolský student anglické literatury na Bagdádské univerzitě, který se dostal do vězení kvůli vtipu o diktátorovi. Furat v románu blouzní a představuje si Saddámův pád, stejně jako jsem si jej mnohokrát představoval já sám. Toužil jsem se toho okamžiku dožít, ať už bych ho sledoval přímo z Iráku nebo z dalekého zahraničí.

Z důvodu magisterského studa jsem opustil svou rodnou zem pár měsíců po první válce v Zálivu a od té doby žil ve Spojených státech. Přesto jsem se v roce 2002 důrazně postavil proti navrhované invazi do Iráku. Bez ohledu na ušlechtilá hesla Bushovy vlády neměly Spojené státy na vývoz demokracie žádné právo. Ne ty Spojené státy, které dlouhodobě podporovaly diktátory napříč arabským světem. Dobře jsem si vzpomínal, jak jsem ještě jako puberťák seděl s tetou u nás v obýváku a na puštěné televizi si Donald Rumsfeld v roli zvláštního vyslance Ronalda Reagana se Saddámem třásl rukou. Jakou váhu měla v roce 2002 slova o svobodě a demokracii pro Iráčany z úst takového člověka? Kromě toho jsem zažil i obě předchozí války, Irácko-íránskou válku mezi lety 1980-1988 a první válku v Zálivu v roce 1991, takže jsem věděl, že se skutečné důvody pro válku zpravidla halí do závoje vábivých lží, pečlivě utkaného z kolektivního strachu a národních mýtů