Případ Assange: i Západ s politickou motivací porušuje lidská práva
Jakub PatočkaZápadní demokracie svým počínáním v případu zakladatele Wikileaks přicházejí o poslední zbytky morálního oprávnění stavět se do role světového arbitra v otázkách lidských práv.
Diplomatická mela, která se strhla po té, co Ekvádor udělil politický azyl Julianu Assangeovi vypovídá o rozpoložení a vývoji světa mnohem více, než se na první pohled jeví.
Celá řada liberálních institucí počin Ekvádoru odmítá. Britský Guardian například v dnešním úvodníku vyjadřujícím stanovisko redakce napsal, že Assange není politický uprchlík dle mezinárodního práva a že Ekvádor de facto zneužil tohoto nástroje k ochraně australského aktivisty a novináře před vyšetřováním kriminálních deliktů, z jejichž spáchání je ve Švédsku podezřelý.
Jakkoli The Guardian odsuzuje i počínání Británie, která Ekvádoru adresovala bezprecedentní výhružku, že by si mohla pro Assange přijít do prostor ambasády, činí tak s poukazem na to, že by se tím zakládal precedens ohrožující britské diplomaty v jiných zemích, nikoli s poukazem na to, že sám takový nápad je v příkrém rozporu s mezinárodním právem. Kromě situace, kdy guatemalská junta vypálila v 80. letech španělské velvyslanectví, v níž se ukrývali její političtí odpůrci, snad není znám takovýto případ politicky motivovaného porušení imunity ambasád.
Guardian ve shodě s oficiálním stanoviskem západních vlád rovněž nepřipouští, že by Velká Británie měla být nyní povinna umožnit Assangeovi volně vycestovat do Ekvádoru, jakkoli přesně tuto povinnost dle řady právních názorů nyní má.
Základní argumenty liberálních odpůrců udělení politického azylu Assangeovi jsou tyto:
- Assange není Švédskem požadován kvůli své politické činnosti, nýbrž kvůli obvinění ze znásilnění a sexuálního zneužívání.
- Představa, že by Švédsko vydalo Assange do USA je absurdní. Švédsko není loutka v amerických rukou, a pokud by Spojené státy chtěly, bylo by pro ně snazší dosáhnout Assangeova vydání z Velké Británie.
- Ekvádor má sám potíže s dodržováním lidských práv, zejména s ochranou svobody projevu a jeho sebestředný a sklony k autoritářství projevující prezident Correa učinil ve svém velikášství gesto, aby podráždil Spojené státy.
Pozadal bych te Petre o link tykajici se tveho tvrzeni o podminkach vezneni B. Manninga. Nemyslim, ze je to tak slavne, jak pises. Bez mimoradneho odporu verejnosti by Manning jiste setrval v podminkach, ktere jeho pravnik oznacil za muceni, nadale.
Autor textu nezminuje "valku" mezi WL a Guardianem ohledne spatne publikacni prace tykajici se odtajnenych materialu - proto ty negativni reakce.
Jinak je dulezite zminit, ze reakce Ekvadoru je vysledkem emancipace a integrace zemi v LA, ktere se nemini dal vlacet "kolonialnimi" mocnostmi. Tyto zeme muzou v rade otazek v mezinarodni arene hrat dulezitou a progresivni roli.
http://www.denikreferendum.cz/clanek/10173-bradley-manning-byl-diky-protestum-prevezen-do-jine-veznice
V každém případě je to doklad rostoucího napětí mezi emancipující se Latinskou Amerikou a Velkou Británií.
Pohrůžky vpádu na ambasádu považuji spíše za takový komunikační pokusný balónek, někde jsem slyšel, že se od nich britský ministr zahraničí distancoval, navíc ambasáda by se mohla bránit u britského soudu.
Připomínám další skandální případ porušení diplomatické imunity a tím je obsazení ambasády USA v Teheránu a následné věznění diplomatů jako rukojmích.
Mosadek byl radikálně levicový vůdce, který vládl za podpory komunistické ulice, ačkoli sám byl politikem Národní fronty. Používal metody, které jsou z hlediska liberálně demokratické teorie velmi problematické a byly v rozporu s tehdy platnou ústavou tuším z roku 1906.
V roce 1952 si za podpory komunistické ulice vynutil zmocňovací zákon a mimořádné pravomoci.
Byl demokraticky zvolen jako poslanec, ale většinu času neměla jeho strana většinu v parlamentu a vládl pomocí strany Tude (komunisté), kteří vytvářeli tlak na íránské ulici.
Když potřeboval zatknout nějakého senátora, tak jednoduše rozpustil Senát, aby senátora nechránila imunita.
V roce 1953 vydal šáh po konzultaci s USA farman (dekret), kterým odvolal Mosadeka z pozice premiéra a jmenoval nového premiéra tuším generála Zahediho. Podle íránské ústavy tak šáh měl právo učinit, ústavní zvyklostí byla ale konzultace s parlamentem. To nešlo učinit, neboť Mosadek parlament rozpustil a volby stopl v momentě, kdy začali být voleni konzervativní kandidáti.
Mosadek označil své odvolání za puč, šáhova generála, který mu předával dekret dal zatknout. Legálně jmenovaný premiér se musel skrývat. Šáh v panice utekl do Iráku a posléze do Itálie. Do ulic vyšli komunisté, kteří provolávali konec monarchie. Mosadek poslal armádu, ale ta začala provolávat slávu šáhovi. Toho využila již zoufalá CIA, která v rámci operace TPAJAX přivedla v kritický okamžik do ulic prošáhovské demonstranty. Légálně zvolený premiér vystoupil z úkrytu a s pomocí armády zatkl Mosadeka a jeho spolupracovníky.
Z hlediska kritiky neokolonialismu je sice jakékoli vměšování do cizích záležitostí problematické, ale v tomto případě CIA intervenovala ve prospěch íránské konstituce a prozápadní orientace Íránu.
Mosadekova politická linie neměla perspektivu. Problém eroze íránského konstitučního systému nespočíval v potlačení Mosadeka, ale v psychologii šáha, který po potlačení Mosadeka přestával demokraticky zvoleným premiérům postupně důvěřovat a stále více zasahoval do íránského stranického a parlemantního systému a přebíral exekutivní pravomoci. Nespokojenost s ekonomickou situací se tak později přelila na samotného šáha, kterému to obyvatelstvo kladlo za vinu.
Šáh z roku 1953 ale není šáhem z roku 1977, V roce 1953 měl podporu významné části národa a na jeho straně stála revoluční ústava z roku 1906.
Pokud jde o SAVAK, je situace pro mne nejasnější. Jak islamistická, tak komunistická opozice vůči šáhovi používala teroristické metody. Šáh se po svém pádu vyjádřil, že o mučení se dozvídal od západních humanitárních organizací. MUčení bylo zřejmě součástí bezpečnostní kultury místních složek, o kterém se ve společnosti příliš nemluvilo, něco jako pedofilní zneužívání v katolické církvi, takže je pro mne těžké odhadnout jeho rozsah.
Můžeme pouze vycházet z odhadů počtu obětí událostí z roku 1977, který byl výrazně nižší než uváděla islamistická propaganda. To samozřejmě mučení neospravedlňuje.
Jinak uvedené nepravosti se týkaly jedné sekce SAVAKU. Jiné sekce měly velmi profesionální charakter a dokázaly například předpovědět sovětskou invazi do Afghanistánu lépe než západní zpravodajské služby. Rozvědná činnost SAVAKu byla vysoce hodnocena.
To se můžete dočíst i na Britannice, což fakt není žádná oslavná epopej na vůdce národních hnutí z rozvojových zemí. No ale třeba napíšete něco tak objevného jako Člověk v tísni, který tvrdí, že v Chile zavedl demokracii Pinochet!
Člověk by řekl, že je to nechutné, ale jak praví klasik - když platíte hypotéku... :-))
Golama Reza Afkhami The Life and Times of the Shah.
Posuzovat charakter režimu podle aktivit jedné sekce tajné služby mi přijde poněkud problematické. Neberete v úvahu šáhovu Bílou revoluci, prosazování práv žen, industrializaci země apod.
Infromacemi z různých internetových encyklopediíí neargumentuji, neb se nejedná o původní vědecká díla.
nejsem odborník na všechno. Zabývám se aplikací sociologických teorií revolucí na moderní Írán. Kauzu s ropou jsem nezmínil, neb jsem polemizoval s tezí, že Mosadekova vláda byla demokratická. Afkhami ve své knize věnuje vyjednávání o ropě celé kapitoly, popisuje vyjednávací pozice jednotlivých stran a jejich důvody.
Navíc kauza s ropou nebyla hlavním motivem americké "intervence". Byl rok 1953 vrchol studené války, Írán byl nárazníkovým státem na hranici sovětské sféry vlivu s výraznou podporou strany TUDE (komunisté). SAVAK byl založen až v roce 1957.
A jedna historka, jak si pan Mosadek představoval demokracii. Když rozpustil parlament, chtěl si nechat vyslovit vládě důvěru referendem. To ale organizoval tak, že hlasovací lístky ano a hlasovací lískty ne se házely do odlišných uren, takže byla porušena tajnost volby. Urny s NE byly někde dokonce umístěny v jiných místnostech či budovách. Kolem místností s urnami pro hlasy NE stáli Mosadekovi příznivci nebo spíše spřátelené gangy. Není divu, že Mosadek byl v referendu potvrzen fascinujícím volebním výsledkem 93%. Proti Mosadekovi se postavili do opozice i lidé z jeho vlastní politické strany.
Jiná věc je ale Mosadek jako mýtus boje proti imperialismu. Dodnes je u řady íránských autorů velmi populární, je symbolem íránského nacionalismu a boje proti imperialismu, a řada autorů antiorientalistické orientace (v duchu Edwarda Saida) se k němu hlásí. Otázkou ale je, jestli jeho glorifikace obstojí v souladu s empirickými fakty.
Na druhé straně
Mosadek byl pro jedny obhájce národní důstojnosti pro druhé fanatik jehož jednání hraničilo s duševní poruchou.
V každém případě jeho politika byla neúspěšná, dovedla zemi na hranu nebezpečného sociálního i politického konfliktu a porušovala pravidla tehdy platné íránské ústavy.
Glorifikaci Mosadeka chápu u sekulárních íránských nacionalistů, kteří k tomu mají patrně své vlastní důvody, ale u příslušníků "západní antiimperiální levice" ji považuji za projev absence schopnosti vnímat politickou realitu.
a propos
Hypotéku neplatím....
P.S. Zlomte vaz s tím grantem. Kde to podáváte?
Přesněji TP-AJAX
Tude Party AJAX
Dostane grant a bude „aplikovat sociologické metody“ – a basta!
Souhlasím s Tomášem Tožičkou, že je to nechutné. Za sebe dodávám, že je to urážlivé ignorantství.