Diplomatická mela, která se strhla po té, co Ekvádor udělil politický azyl Julianu Assangeovi vypovídá o rozpoložení a vývoji světa mnohem více, než se na první pohled jeví.

Celá řada liberálních institucí počin Ekvádoru odmítá. Britský Guardian například v dnešním úvodníku vyjadřujícím stanovisko redakce napsal, že Assange není politický uprchlík dle mezinárodního práva a že Ekvádor de facto zneužil tohoto nástroje k ochraně australského aktivisty a novináře před vyšetřováním kriminálních deliktů, z jejichž spáchání je ve Švédsku podezřelý.

Jakkoli The Guardian odsuzuje i počínání Británie, která Ekvádoru adresovala bezprecedentní výhružku, že by si mohla pro Assange přijít do prostor ambasády, činí tak s poukazem na to, že by se tím zakládal precedens ohrožující britské diplomaty v jiných zemích, nikoli s poukazem na to, že sám takový nápad je v příkrém rozporu s mezinárodním právem. Kromě situace, kdy guatemalská junta vypálila v 80. letech španělské velvyslanectví, v níž se ukrývali její političtí odpůrci, snad není znám takovýto případ politicky motivovaného porušení imunity ambasád.

Guardian ve shodě s oficiálním stanoviskem západních vlád rovněž nepřipouští, že by Velká Británie měla být nyní povinna umožnit Assangeovi volně vycestovat do Ekvádoru, jakkoli přesně tuto povinnost dle řady právních názorů nyní má.

Základní argumenty liberálních odpůrců udělení politického azylu Assangeovi jsou tyto:

1. Assange není Švédskem požadován kvůli své politické činnosti, nýbrž kvůli obvinění ze znásilnění a sexuálního zneužívání.
2. Představa, že by Švédsko vydalo Assange do USA je absurdní. Švédsko není loutka v amerických rukou, a pokud by Spojené státy chtěly, bylo by pro ně snazší dosáhnout Assangeova vydání z Velké Británie.
3. Ekvádor má sám potíže s dodržováním lidských práv, zejména s ochranou svobody projevu a jeho sebestředný a sklony k autoritářství projevující prezident Correa učinil ve svém velikášství gesto, aby podráždil Spojené státy.

Švédská obvinění ze sexuálních deliktů jsou jednoznačně nejošemetnější otázkou v celém případu. Pokud se ovšem zabýváme dostupnými podrobnostmi, obě obvinění působí přinejmenším podivně. Anna Ardinová i Sofia Wilénová, obě Švédky, na nichž se měl Assange údajně provinit, s ním opakovaně měly konsensuální pohlavní styk. A obě s ním setrvaly v přátelském kontaktu i po té, co se na nich měl údajných kriminálních deliktů dopustit.

Na policii se vypravily původně pouze zjistit, zda mohou přinutit Assange, aby se podrobil testům, zda není HIV pozitivní, ne proto, že by jej chtěly obvinit ze sexuálního deliktu. Až švédská policie sama případ klasifikovala tímto způsobem. Případ byl ovšem vzápětí odložen a Assange s vědomím švédských úřadů zemi opustil. Teprve dodatečně případ otevřel nový vyšetřovatel a vydal na Assange mezinárodní zatykač, přestože Australan byl dříve ochotný při vyšetřování svých údajných deliktů spolupracovat.

Je to právě tento postup švédských úřadů, který vzbuzuje Assangeovo podezření a je to tato povaha údajných deliktů, která vedla ekvádorského ministra zahraničních věcí k tomu, aby obvinění označil za směšná. Assange ani jednu z údajných poškozených k pohlavnímu styku nenutil. Sofia Wilénová tvrdí, že s ní měl nechráněný pohlavní styk, přestože dříve projevila vůli, aby použil kondom. Anna Ardinová tvrdí, že Assange možná kondom záměrně protrhl.

Pokud by se obě události odehrály právě takto, lze říci, že to od Assange nebylo pěkné, ale splňuje to definici znásilnění či sexuálního obtěžování? Opravdu chceme, aby se v evropském právu takovéto události intimního života kvalifikovaly jako trestný čin? Je pochopitelné, proč z perspektivy Švédska, tedy země, ve které je politický vliv feministické argumentace snad vůbec nejsilnější na světě, se to tak jevit může, zatímco z perspektivy Latinské Ameriky se obvinění jeví jako z podstaty nesmyslná a zástupná.

Proč zástupná? Je možné, že by Švédsko skutečně Assange nakonec vydalo do USA? A proč Spojené státy nepožádaly o Assangeovo vydání, dokud byl v Británii, s níž by možná byla dohoda snazší?

Spojené státy nemají důvod spěchat. Sama obvinění ze sexuálních deliktů mají na Assangeovu pověst zásadní nepříznivý vliv. Poškozují jej jako morální a politickou autoritu, kterou se v očích podstatné části světové veřejnosti svými akcemi stal. Ocitne-li se Assange před vyšetřovateli a dokonce možná i před soudem ve Švédsku, které se těší reputaci liberální a svobodomyslné země, jeho autorita i vliv tím dál zásadně utrpí.

Nemůže být sporu o tom, že Spojené státy touží vliv Assange zlomit, a to i krajně pochybnými metodami. Ať už by byl výsledek případného švédského vyšetřování jakýkoli, Spojené státy mohou žádost o vydání Assange předložit později v situaci, kdy k tomu bude klima mnohem příznivější, nežli je nyní.

Assangeovy Wikileaks dokázaly otřást establishmentem Spojených států způsobem, jakým se to žádné mediální nebo občanské organizaci nepodařilo přinejmenším od případu Watergate. Wikileaks zveřejnily veškerou interní dokumentaci ilegální války v Iráku, krajně problematického působení NATO v Afghánistánu a nakonec i interní komunikaci amerických diplomatů. Zřejmě nejvíc prestiží Spojených států otřáslo zveřejnění strašlivého videa, které zobrazuje, jak američtí vojáci v Iráku z vrtulníku bezdůvodně postříleli skupinku civilistů.

Způsob, jakým Spojené státy začaly proti Wikileaks postupovat radikálně porušuje pravidla liberální demokracie. Assangeův informátor Bradley Manning je už přes dva roky vězněn bez soudu, původně v podmínkách, které OSN označilo za kruté a nelidské. Spojené státy neváhaly sáhnout k bezprecedentní bankovní blokádě, takže světové bankovní instituce zablokovaly převody na konta Wikileaks.

Za hranice jakéhokoli myslitelného diplomatického jednání v liberální demokracii jdou i poslední výhružky britské vlády vůči Ekvádoru, jak půvabně ilustruje karikatura kreslíře Guardianu Steva Bella. A Švédsku se připomíná selhání, kdy v roce 2001 vyhovělo žádosti CIA a vydalo žadatele o politický azyl Mohammeda al-Zarího a Ahmeda Agizu k mučení do Egypta.

Právní zástupce Juliana Assange ve Spojených státech Michael Ratner navíc upozorňuje, že americké úřady nepřestaly shromažďovat podklady pro obvinění jeho klienta ze spiknutí za účelem špionáže. Julian Assange i Ekvádor tedy mají reálné důvody domnívat se, že západní liberální demokracie nebudou ve snaze zbavit jeho organizaci vlivu dodržovat své vlastní standardy.

A konečně fakt, že Ekvádor sám vždy příkladně nedodržuje lidská práva svých občanů, nemůže být důvodem k tomu, aby nemohl chránit politickým azylem lidská práva někoho, kdo je ohrožován politicky motivovanou perzekucí v západních zemích. Bylo by to jako upírat Spojeným státům v šedesátých letech právo poskytovat východoevropským uprchlíkům azyl s poukazem na otřesné porušování lidských práv amerických černochů.

Ano, je v tom rozdíl. Dnešní Ekvádor neporušuje z politických důvodů ničí lidská práva v rozsahu, v němž je Spojené státy za tichého mlčení, ba součinnosti velké části západních zemí porušovaly v minulosti a porušují také dnes.

Západní demokracie tak ztrácejí v případu Wikileaks další ze zbytků svého oprávnění stavět se do role světového arbitra v otázce politicky motivovaného porušování lidských práv. A pozvolna ztrácejí také sílu si tuto úlohu násilím usurpovat. Julian Assange a Ekvádor to svým počínáním dokazují a také toho využívají.