Studený mír, nebo nová studená válka?
Filip OutrataAmerický odborník na mezinárodní vztahy Michael W. Doyle si klade otázku, jak se v době zvyšujícího se mezinárodního napětí vyhnout nové studené válce a dokázat udržet „studený mír“ coby nejlepší z možností, jež se dnes nabízejí.
Odborník na mezinárodní vztahy Michael W. Doyle se dlouhodobě zabývá zejména problematikou „demokratického“ či „liberálního míru“. Působil jako blízký spolupracovník generálního tajemníka OSN Kofiho Annana, v letech 2007 až 2013 byl v čele Fondu OSN pro demokracii a vyučoval na řadě prestižních univerzit. Je autorem řady knih a nositelem mnoha ocenění.
Doylova manželka, rovněž úspěšná akademička Amy Gutmannová je od června 2021 velvyslankyní Spojených států v Německu. V krátkosti, Doyle není v žádném smyslu kontroverzním autorem, ale patří v nejlepším slova smyslu k mainstreamu. Je proto zajímavé podívat se na jeho pohled na dnešní mezinárodní situaci, zejména na konfliktní oblasti mezi Západem a Ruskem, respektive Čínou. Nejnověji se s jeho pohledem můžeme seznámit v knize s názvem Studený mír. Jak se vyhnout nové studené válce (vyjde v dubnu tohoto roku).
Základní Doylova teze vychází z klasického díla Immanuela Kanta K věčnému míru z roku 1795. Je založená na tom, že demokratické státy, zvyklé postupovat cestou vyjednávání a ohlížet se na názory většiny obyvatel, budou spíše zachovávat mír mezi sebou navzájem, méně však už s režimy, které nemají demokratické uspořádání.
Nejde jen o teorii, při pohledu na dějiny posledního století nacházíme jen málo vojenských konfliktů, jehož účastníky by byly dva demokratické státy. O to více je konfliktů, v nichž proti sobě stojí stát s jistým typem demokratického zřízení proti státu s více či méně autoritářským vedením. To je i případ války na Ukrajině.
Podle Michaela Doyla jsou současné Rusko i Čína státy autoritářskými, ale nikoli totalitními. Putinovo Rusko není stalinistický Sovětský svaz a Si Ťin-pchingova Čína není vládou jednoho muže. Nikdo z nich není dnešním Hitlerem. Podle Doyla však existuje zajímavá podobnost mezi ideologií a politikou putinovského Ruska a Mussoliniho Itálie v době italské invaze do Habeše a občanské války ve Španělsku. Stejně tak vidí americký autor podobnost mezi nacionalistickým japonským režimem ve třicátých letech minulého století a dnešní Čínou.
Americký autor se snaží ukázat, že zahraniční invaze sloužily a slouží k upevňování autoritářského či diktátorského režimu zevnitř. Podobnost mezinárodní situace s třicátými léty však rozhodně neznamená, že se nutně musí opakovat druhá světová válka — roli zde hraje faktor jaderných zbraní a jejich odstrašující potenciál a celková geopolitická situace je také výrazně jiná.
Podle Doyla možná poněkud překvapivě v posledních letech nevykazují Rusko, Čína ani západní státy vysokou míru vojenské agresivity. Ze strany Západu tu byly invaze v Iráku, Afghánistánu, Libyi a Sýrii, na straně Ruska jmenuje invaze v Gruzii a dvojí agresi na Ukrajině, v případě Číny zvyšování napětí v Jihočínském moři a zpochybňování samostatné existence Tchaj-wanu.
Příměří na Ukrajině
Ponechme nyní stranou dálněvýchodní dějiště (které však Doyle považuje obecně za důležitější) a soustřeďme se na situaci na Ukrajině. Dva scénáře vývoje konfliktu pokládá americký akademik za velice nepravděpodobné. Prvním z nich je totální ruské vítězství, kompletní „denacifikace“ a dosazení loutkového režimu v Kyjevě. Stejně nepravděpodobně shledává ukrajinské znovuzískání východních regionů a Krymu vojenskou silou.
Naopak nejpravděpodobnější variantu vývoje vidí v ustálení a zamrznutí konfliktu, jehož výsledkem nebude mírový stav, ale pouhé příměří. Bude za takové situace možné, ptá se Doyle, vyhnout se studené válce a naopak dosáhnout „studeného míru“, tedy stavu, který umožní zachovat určité prvky spolupráce mezi Západem a Ruskem? Jak by takové příměří konkrétně mohlo vypadat?
V otázce Krymu navrhuje Michale Doyle nové referendum pod mezinárodním dohledem OBSE a OSN, přičemž by se obě strany měly zaručit, že jeho výsledek budou respektovat. Vzhledem k národnostnímu složení poloostrova se zřetelnou většinou ruského obyvatelstva už před anexí v roce 2014 nepovažuje znovudobývání Krymu Ukrajinou za správnou cestu, protože by bylo popřením práva na sebeurčení tamních obyvatel a vedlo by k obrovským obětem.
Donbas by se naopak měl vrátit Ukrajině, jíž nad jeho územím zaručovaly svrchovanost druhé minské dohody z února 2015. Ukrajina by zde měla dosáhnout obnovení své původní hranice, separatistické jednotky by měly být odzbrojeny a rozpuštěny a obě strany by měly stáhnout těžké zbraně padesát kilometrů od hranice. Ukrajina by měla chránit práva ruskojazyčné menšiny a po příštích deset let umožnit dohled pozorovatelů OBSE.
Otázkou zůstává, jestli je takovýto vývoj pravděpodobný. V dané chvíli se zdá, že je pravděpodobný stejně málo jako výše popsané dva zcela nepravděpodobné scénáře, totiž totální ruské ovládnutí Ukrajiny či kompletní ukrajinské znovudobytí obsazených území. Podle amerického autora je ale důležité snažit se vidět cesty nejen k výlučně násilným řešením.
Uvažovat o míru s chladnou hlavou a v souvislostech
Česká diskuse na téma Ruska a Ukrajiny je výrazně vyhraněná, například rovnítko Putin = Hitler („Putler“), které Michael Doyle zpochybňuje, je v některých kruzích přijímáno takřka automaticky a bezmyšlenkovitě. Je proto pravděpodobné, že i jeho názory se budou někomu zdát jako projev appeasementu a další důkaz, nakolik Západ podceňuje ruskou hrozbu, již správně můžeme chápat jen my v zemích sousedících s Ruskem nebo s ním historicky po určitou dobu spojených.
Na druhé straně, výhodou přístupu Michaela Doyla je, že neztrácí ze zřetele globální souvislosti, a zejména to, že se nenechává obloudit jistým válečnickým duchem, který se tak uchytil v nemalé části veřejnosti malé a vojensky víceméně bezvýznamné České republiky.
Při čtení mnoha diskusí na českých sociálních sítích a pod články na dané téma lze nabýt dojmu, že vysněným řešením mnoha přispěvatelů je eskalace konfliktu na Ukrajině do totální, tedy jaderné války s Ruskem, která jediná může přinést „správné“ řešení, totiž co nejúplnější zničení „RuSSka“.
Uvažování o míru, tak jak je předvádí Michael W. Doyle, se zvláště v takových podmínkách a v takovém názorovém rozpoložení jeví jako inspirativní a potřebné. Zejména proto, že neopomíjí takové souvislosti jako je vztah míru a demokracie, ale přitom nevidí svět šablonovitě jako střet dobra a zla. Uznává například oprávněnost zdrženlivého postoje řady nezápadních zemí k ukrajinskému konfliktu.
Před 24. únorem loňského roku si mnoho lidí nedokázalo představit, že Rusko zaútočí v takovém rozsahu na Ukrajinu. Může se stát, že víceméně optimistický pohled Michaela Doyla, že případná nová studená válka je z mnoha důvodů nepravděpodobná, se ukáže jako příliš optimistický. V každém případě platí, že zázračný recept na to, jak ustavit mír, dokonce ani ten „studený“, dnes nikdo nemá.
Děkuji mnohokrát Filipovi za zprostředkování myšlenek tohoto moudrého odborníka.
Je pozoruhodné, že navrhuje velmi podobné věci jako "ruský šváb" Pleva.
Doufám, že mu bude podobně šťavnatě nadáváno - spravedlnost přece musí bejt, ne? Anebo ne?
Rozumím tomu správně, že Doyle ohledně války na Ukrajině taky razí Plevovo heslo:
"Amis, hands off Russia!" ?
No určitě ano, když je jím Pleva tak nadšený.
Budu sledovat, zda a jaké reakce Doyleova kniha a teze, které přináší, vyvolá, a případně budu o tom zde informovat.
Je tu přece jen jeden podstatný rozdíl. Doyle uvažuje, co dělat, až ta válka skončí. A to, že skončí tak, jak to popsal je hodně realistické očekávání. A dohody, které po válce nastolí udržitelný mír je třeba promýšlet už dnes.
Doyle neútočí primárně na současnou pomoc bránící se Ukrajině.
Samozřejmě kromě toho nesmyslu s Krymem. Možná bude ruský Krym cena za mír, ale argument aktuálním složením obyvatel po pár letech okupace je vždycky hloupé (Hitler nenařídil v Sudetenlandu žádné etnické čistky -- přesto odtamtud náhle prakticky zmizela česká populace, která předtím tvořila jednu čtvrtinu, ostatně první tamější vyhnání se týkalo nějakých osmi set tisíc německých sociálních demokratů a tamější romská populace zmizela o tři roky dřív než ta ve zbytku Čech). Mimoto z amerického odstupu mu jaksi uchází dost podstatný moment -- Ukrajina je multietnický stát a třetina lidí tam před rokem 2021 měla ruštinu jako rodný jazyk. A překvapivě hodně těchto rodilých ruských mluvčích se nejen upřímně považuje za Ukrajince, ale volili ty nacionalističtější ukrajinské strany (i když v tom není moc na výběr :-)
Myslím, že u Krymu nejde o národnostní složení pouze po anexi, ale i před ní. Rusové tam tvoří velkou většinu od stalinského odsunu krymských Tatarů, okupace neznamenala zásadní změnu.
Rozdíl oproti Sudetům je samozřejmě taky v tom, že ty byly součástí českého státu v jeho historických hranicích odjakživa, kdežto Krym byl mnohem déle součástí Ruska (a ještě déle fakticky součástí osmanské říše) než Ukrajiny.
A jistě někteří rusky mluvící Ukrajinci volili i ukrajinské nacionalistické strany. Ne však na Krymu, tam v roce 2010 vyhrála Strana regionů naprosto drtivě.
Celou oblast někdejšího Krymského chanátu obsazovalo carské Rusko od posledních decenií osmnáctého století. V ruském samoděržaví existovaly právě jen gubernie, taryčevskaja na roveň kazaňské nebo kielské, to jest krakovské. Občas se probleskl ohled k historickým zemím, ale tou Ukrajina nikdy nebyla. Byl Krym s jedním pevnostním městem a komunikacemi, které neumožňovaly zásobovat ruskou armádu už v době krymské války integrální součástí Ruska nebo nepořádně okupovaným územím?
Stalinistické běsnění sice změnilo v třicátých letech dvacátého století skladbu obyvatel, potlačilo předtím největší etnickou skupinu, Tatary, zasáhlo tvrdě taky Řeky a převládla ruská populace. Jenomže v roce 1954 byl Krym přičleněn k Ukrajinské socialistické svazové republice. A po rozpadu Svazu se v devadesátých letech urychlila pluralizace populace, návrat Tatarů, zvýšení počtu Řeků a ovšem také lidí, kteří se etnicky hlásí k Ukrajincům.
Takže byl-li Krym sto třicet let let součástí carského Ruska a pak s nějakou tou přestávkou třicet let Ruské socialistické svazové republiky a pouze posledních šedesát let součástí Ukrajiny, asi příliš neumožňuje stanovit historický nárok.
A právě tak bych nic neurčoval podle posledních ukrajinských voleb. Nebylo to referendum a mají v tomhle ohledu jen orientační význam.
Prostě umím si představit, že si Rusko Krym udrží jako kořist uznanou nakonec i Ukrajinou jako cenu za mír.
A umím si představit, že se o tom, kam Krym půjde (nebo zda se rozdělí) bude rozhodovat v referendu -- ale pak, pokud to nemá být fraška, musí jít o referendum na demilitarizovaném území s neutrální okupační správou a s určitým odstupem od ruské okupace. Velmi nepravděpodobný scénář -- ale lepší než bezostyšně legitimizující fraška.
se množí...
Už i ten Profant: "Prostě umím si představit, že si Rusko Krym udrží jako kořist uznanou nakonec i Ukrajinou jako cenu za mír."
Torquemada zjevně nestíhá veškeré to kacířství potlačovat... nepořádek, nepořádek...
Umím si to představit -- nikoliv, že to chci nebo podporují.
Dobrá, když tedy Pleva jinak nedá, a říká si o to, připomeňme si, že ruský zábor Krymu Pleva plně schvaloval, a byl podle něj, samozřejmě, jak jinak - vyprovokován Západem.
Jasně, mě to připadá celé jenom jako poněkud zmatená snaha o kvadraturu kruhu, nebo aby se vlk nažral a koza zůstala celá, a taky mi z článku není moc jasné, kde končí originální Doylovy myšlenky a začíná interpretace Filipa Outraty a jeho, přinejmenším trošku chtěná, kde je přání otcem myšlenky.
Například toto:
"Při čtení mnoha diskusí na českých sociálních sítích a pod články na dané téma lze nabýt dojmu, že vysněným řešením mnoha přispěvatelů je eskalace konfliktu na Ukrajině do totální, tedy jaderné války s Ruskem, která jediná může přinést „správné“ řešení, totiž co nejúplnější zničení „RuSSka“."
To si myslím, že není Doyle. To je typický Outrata.
skutečně ta pasáž týkající se české situace není z Doyla, ale je Outratova. To je přece poměrně jasné, nikoli nejasné, řekl bych.
No dobře, ale co třeba to úporné odmítání zcela přirozeného srovnávání Putina s Hitlerem, které zdaleka není českou specifikou, jak se snažíte naznačit. Naopak, kdyby bylo, asi by se o tom Doyle vůbec nedověděl.
Ale toto je vážnější - "invaze do Sýrie" na straně hříchů Západu? To je omyl Doylův, nebo váš?
"Před 24. únorem loňského roku si mnoho lidí nedokázalo představit, že Rusko zaútočí v takovém rozsahu na Ukrajinu. "
To je ovšem pravda. Skutečně. Tady na stránkách DR se právě před rokem pohrdavě ušklíbalo nad varováním CIA, a tleskalo se tomu, že ruská propagandistka Zacharovová se tomuto varování "efektně vysmála" (některé formulace si prostě člověk pamatuje hodně dlouho).
Mě jenom fascinuje, že po takové blamáži u dotyčných nepřichází vůbec žádná sebereflexe, a že si naopak myslí, že stále mají právo být pohoršeni, a okřikovat "českou diskusi".
Díky za upřesňující dotazy. Srovnání Putina s Hitlerem jistě není českou specifikou, to máte samozřejmě pravdu. Doyle s tím ovšem výslovně polemizuje a za vhodnější paralelu považuje třeba Mussoliniho italský režim (jakkoli historické paralely vždy kulhají).
Ohledně Sýrie je to tak, že Doyle jmenuje západní zásah v Sýrii jako jeden z příkladů západních vojenských intervencí, přičemž mu jde o srovnání intenzity a frekvence vojenské aktivity na straně různých zemí a bloků. Jinde a častěji mluví o ruském zasahování v Sýrii a podpoře Asadova režimu.
Musím přiznat, že jsem se mýlil (tak jako mnoho dalších) v odhadu toho, že Putin loni v únoru zaútočí. Nicméně to nic nezměnilo na tom, že nevidím, že nechci vidět jako jedinou verzi budoucnosti nekonečnou nebo dokonce eskalující válku s Ruskem. A stejně jako před rokem si nemyslím, že Rusko chce dobýt a ovládnout Evropu a svět.
Přesto uznávám jako nezbytnost vyzbrojení Ukrajiny, jen bych opravdu nedodával zbraně dlouhého dosahu (a samozřejmě zbraně jaderné). Jako nejreálnější výsledek války vidím příměří po nějaké době dalších bojů, ofenziv a protiofenziv. A pak zřejmě novou studenou válku (či studený mír, ono to je nakonec dosti podobné).
Torquemada opět lže.