Odborník na mezinárodní vztahy Michael W. Doyle se dlouhodobě zabývá zejména problematikou „demokratického“ či „liberálního míru“. Působil jako blízký spolupracovník generálního tajemníka OSN Kofiho Annana, v letech 2007 až 2013 byl v čele Fondu OSN pro demokracii a vyučoval na řadě prestižních univerzit. Je autorem řady knih a nositelem mnoha ocenění.

Doylova manželka, rovněž úspěšná akademička Amy Gutmannová je od června 2021 velvyslankyní Spojených států v Německu. V krátkosti, Doyle není v žádném smyslu kontroverzním autorem, ale patří v nejlepším slova smyslu k mainstreamu. Je proto zajímavé podívat se na jeho pohled na dnešní mezinárodní situaci, zejména na konfliktní oblasti mezi Západem a Ruskem, respektive Čínou. Nejnověji se s jeho pohledem můžeme seznámit v knize s názvem Studený mír. Jak se vyhnout nové studené válce (vyjde v dubnu tohoto roku).

Základní Doylova teze vychází z klasického díla Immanuela Kanta K věčnému míru z roku 1795. Je založená na tom, že demokratické státy, zvyklé postupovat cestou vyjednávání a ohlížet se na názory většiny obyvatel, budou spíše zachovávat mír mezi sebou navzájem, méně však už s režimy, které nemají demokratické uspořádání.

Nejde jen o teorii, při pohledu na dějiny posledního století nacházíme jen málo vojenských konfliktů, jehož účastníky by byly dva demokratické státy. O to více je konfliktů, v nichž proti sobě stojí stát s jistým typem demokratického zřízení proti státu s více či méně autoritářským vedením. To je i případ války na Ukrajině.

Podle Michaela Doyla jsou současné Rusko i Čína státy autoritářskými, ale nikoli totalitními. Putinovo Rusko není stalinistický Sovětský svaz a Si Ťin-pchingova Čína není vládou jednoho muže. Nikdo z nich není dnešním Hitlerem. Podle Doyla však existuje zajímavá podobnost mezi ideologií a politikou putinovského Ruska a Mussoliniho Itálie v době italské invaze do Habeše a občanské války ve Španělsku. Stejně tak vidí americký autor podobnost mezi nacionalistickým japonským režimem ve třicátých letech minulého století a dnešní Čínou.

Americký autor se snaží ukázat, že zahraniční invaze sloužily a slouží k upevňování autoritářského či diktátorského režimu zevnitř. Podobnost mezinárodní situace s třicátými léty však rozhodně neznamená, že se nutně musí opakovat druhá světová válka — roli zde hraje faktor jaderných zbraní a jejich odstrašující potenciál a celková geopolitická situace je také výrazně jiná.

Podle Doyla možná poněkud překvapivě v posledních letech nevykazují Rusko, Čína ani západní státy vysokou míru vojenské agresivity. Ze strany Západu tu byly invaze v Iráku, Afghánistánu, Libyi a Sýrii, na straně Ruska jmenuje invaze v Gruzii a dvojí agresi na Ukrajině, v případě Číny zvyšování napětí v Jihočínském moři a zpochybňování samostatné existence Tchaj-wanu.

Příměří na Ukrajině

Ponechme nyní stranou dálněvýchodní dějiště (které však Doyle považuje obecně za důležitější) a soustřeďme se na situaci na Ukrajině. Dva scénáře vývoje konfliktu pokládá americký akademik za velice nepravděpodobné. Prvním z nich je totální ruské vítězství, kompletní „denacifikace“ a dosazení loutkového režimu v Kyjevě. Stejně nepravděpodobně shledává ukrajinské znovuzískání východních regionů a Krymu vojenskou silou.

Naopak nejpravděpodobnější variantu vývoje vidí v ustálení a zamrznutí konfliktu, jehož výsledkem nebude mírový stav, ale pouhé příměří. Bude za takové situace možné, ptá se Doyle, vyhnout se studené válce a naopak dosáhnout „studeného míru“, tedy stavu, který umožní zachovat určité prvky spolupráce mezi Západem a Ruskem? Jak by takové příměří konkrétně mohlo vypadat?

V otázce Krymu navrhuje Michale Doyle nové referendum pod mezinárodním dohledem OBSE a OSN, přičemž by se obě strany měly zaručit, že jeho výsledek budou respektovat. Vzhledem k národnostnímu složení poloostrova se zřetelnou většinou ruského obyvatelstva už před anexí v roce 2014 nepovažuje znovudobývání Krymu Ukrajinou za správnou cestu, protože by bylo popřením práva na sebeurčení tamních obyvatel a vedlo by k obrovským obětem.

Donbas by se naopak měl vrátit Ukrajině, jíž nad jeho územím zaručovaly svrchovanost druhé minské dohody z února 2015. Ukrajina by zde měla dosáhnout obnovení své původní hranice, separatistické jednotky by měly být odzbrojeny a rozpuštěny a obě strany by měly stáhnout těžké zbraně padesát kilometrů od hranice. Ukrajina by měla chránit práva ruskojazyčné menšiny a po příštích deset let umožnit dohled pozorovatelů OBSE.

Otázkou zůstává, jestli je takovýto vývoj pravděpodobný. V dané chvíli se zdá, že je pravděpodobný stejně málo jako výše popsané dva zcela nepravděpodobné scénáře, totiž totální ruské ovládnutí Ukrajiny či kompletní ukrajinské znovudobytí obsazených území. Podle amerického autora je ale důležité snažit se vidět cesty nejen k výlučně násilným řešením.

Uvažovat o míru s chladnou hlavou a v souvislostech

Česká diskuse na téma Ruska a Ukrajiny je výrazně vyhraněná, například rovnítko Putin = Hitler („Putler“), které Michael Doyle zpochybňuje, je v některých kruzích přijímáno takřka automaticky a bezmyšlenkovitě. Je proto pravděpodobné, že i jeho názory se budou někomu zdát jako projev appeasementu a další důkaz, nakolik Západ podceňuje ruskou hrozbu, již správně můžeme chápat jen my v zemích sousedících s Ruskem nebo s ním historicky po určitou dobu spojených.

Na druhé straně, výhodou přístupu Michaela Doyla je, že neztrácí ze zřetele globální souvislosti, a zejména to, že se nenechává obloudit jistým válečnickým duchem, který se tak uchytil v nemalé části veřejnosti malé a vojensky víceméně bezvýznamné České republiky.

Při čtení mnoha diskusí na českých sociálních sítích a pod články na dané téma lze nabýt dojmu, že vysněným řešením mnoha přispěvatelů je eskalace konfliktu na Ukrajině do totální, tedy jaderné války s Ruskem, která jediná může přinést „správné“ řešení, totiž co nejúplnější zničení „RuSSka“.

Uvažování o míru, tak jak je předvádí Michael W. Doyle, se zvláště v takových podmínkách a v takovém názorovém rozpoložení jeví jako inspirativní a potřebné. Zejména proto, že neopomíjí takové souvislosti jako je vztah míru a demokracie, ale přitom nevidí svět šablonovitě jako střet dobra a zla. Uznává například oprávněnost zdrženlivého postoje řady nezápadních zemí k ukrajinskému konfliktu.

Před 24. únorem loňského roku si mnoho lidí nedokázalo představit, že Rusko zaútočí v takovém rozsahu na Ukrajinu. Může se stát, že víceméně optimistický pohled Michaela Doyla, že případná nová studená válka je z mnoha důvodů nepravděpodobná, se ukáže jako příliš optimistický. V každém případě platí, že zázračný recept na to, jak ustavit mír, dokonce ani ten „studený“, dnes nikdo nemá.