V osmdesátých letech jsem se já i mé okolí Gorbačovovi usmívali, že to je takový naivka. Ten blázen chtěl prý vylepšit sovětský — a potažmo světový — komunismus a neuvědomoval si, že to nejde. A že čím víc ho vylepšoval, tím víc se ten systém rozkládal až se mu rozpadl prakticky pod rukama.

Jeho opakování „glasnosti“ a „perestrojky“ mnohým připadalo jako jen entá propagandistická kampaň a hra na reformování nereformovatelného. Gorbymánie západního světa se nám zdála jako dětinská naivita. Měli Gorbyho, aby si o pár let později postavili na piedestal a titulní stránky týdeníků Havla.

Přišly nám úsměvné i vzbuzené naděje těch starších, osmašedesátníků, kteří po neúspěchu Pražského jara žili dvacet let ve vlastní zemi jako párijové a občané druhé kategorie a teď jim najednou přicházela z Moskvy naděje. Živená tím, že odtamtud slyšeli, co se tady pod Husákem nesmělo říkat, nota bene psát.

Přišlo nám úsměvné, že šli z vlastního popudu do pražských ulic mávat Gorbymu, když přijel do Prahy v roce 1987, i že se s nadějí odvolávali na to, co tehdy přicházelo z Moskvy. Konec roku 1989 přišel v naší části Evropy tak rychle a vcelku tak bezbolestně, že snad každému ten kolaps komunismu začal velmi rychle připadat jako něco normálního, ne-li banálního.

Prostě odešli, zmizeli, nervali se, nestříleli. Jednoduše vyklidili pole.

Putin ukazuje, že všechno mohlo být jinak

Pak ovšem přišel Putin a najednou jsme všichni viděli, že to vymanění naší země a střední Evropy z komunistického bloku a návrat do politického Západu, konec všech Ceauşesků a Jakešů, sjednocení Německa, zrušení Varšavské smlouvy, opětovná samostatnost pro Balty po půl století a drastické snižování jaderných zbraní na Východě a na Západě, i hrana, která začala zvonit bipolárnímu světu postavenému na denním harašení zbraněmi, že to všechno nebylo nic samozřejmého. Že to vlastně byl zázrak, který nikdo, opravdu nikdo, nečekal.