V osmdesátých letech jsem se já i mé okolí Gorbačovovi usmívali, že to je takový naivka. Ten blázen chtěl prý vylepšit sovětský — a potažmo světový — komunismus a neuvědomoval si, že to nejde. A že čím víc ho vylepšoval, tím víc se ten systém rozkládal až se mu rozpadl prakticky pod rukama.

Jeho opakování „glasnosti“ a „perestrojky“ mnohým připadalo jako jen entá propagandistická kampaň a hra na reformování nereformovatelného. Gorbymánie západního světa se nám zdála jako dětinská naivita. Měli Gorbyho, aby si o pár let později postavili na piedestal a titulní stránky týdeníků Havla.

Přišly nám úsměvné i vzbuzené naděje těch starších, osmašedesátníků, kteří po neúspěchu Pražského jara žili dvacet let ve vlastní zemi jako párijové a občané druhé kategorie a teď jim najednou přicházela z Moskvy naděje. Živená tím, že odtamtud slyšeli, co se tady pod Husákem nesmělo říkat, nota bene psát.

Přišlo nám úsměvné, že šli z vlastního popudu do pražských ulic mávat Gorbymu, když přijel do Prahy v roce 1987, i že se s nadějí odvolávali na to, co tehdy přicházelo z Moskvy. Konec roku 1989 přišel v naší části Evropy tak rychle a vcelku tak bezbolestně, že snad každému ten kolaps komunismu začal velmi rychle připadat jako něco normálního, ne-li banálního.

Prostě odešli, zmizeli, nervali se, nestříleli. Jednoduše vyklidili pole.

Putin ukazuje, že všechno mohlo být jinak

Pak ovšem přišel Putin a najednou jsme všichni viděli, že to vymanění naší země a střední Evropy z komunistického bloku a návrat do politického Západu, konec všech Ceauşesků a Jakešů, sjednocení Německa, zrušení Varšavské smlouvy, opětovná samostatnost pro Balty po půl století a drastické snižování jaderných zbraní na Východě a na Západě, i hrana, která začala zvonit bipolárnímu světu postavenému na denním harašení zbraněmi, že to všechno nebylo nic samozřejmého. Že to vlastně byl zázrak, který nikdo, opravdu nikdo, nečekal.

Že to byla ojedinělá, netušená výjimka v systému sovětské komunistické moci. A tohle všechno byl Gorbačov.

Je vcelku jedno, co skutečně zamýšlel a jaký cíl si představoval. Jak to v politice bývá, reagoval na stovky vnějších podnětů, postupoval tam, kam to šlo a brzdil se před tvrdou skálou.

Co ale způsobil a zanechal po sobě, nebylo nic menšího než demontáž represivního systému, který tu tvrdou rukou vládl sedmdesát let, v němž jedinec nic neznamenal a v němž se na nic neptal — nejdřív proto, že se to trestalo a potom proto, že už ho to ani nenapadlo. Kde člověk nebyl občan, ale nevolník.

Gorbačov měl sílu dát svobodu Sacharovovi, otevřít bránu pravdě o gulagu, založit Memorial, který Putin nedávno zlikvidoval. A z hlediska celosvětového Gorbačov znamenal konec imperiálního systému, který chce ovládnout celou planetu, který tam, kde panuje, zavádí loutkové režimy a koncentráky, a který kdekoli se mu obyvatelstvo vzbouří, nasadí tanky.

Kdyby byl na Gorbačovově místě člověk Putinova typu, nikdy by nedovolil, aby v Polsku Solidarita usedla ke kulatému stolu s vládnoucí mocí, nikdy by nedovolil, že by mohla být připuštěna k volbám, a navíc je vyhrát. Nenechal by Jakeše a jeho lidi na holičkách, studentský protest na Národní v listopadu 1989 by skončil jistě krvavě — vždyť masakr na Tchien-an-men se odehrál ještě v červnu 1989.

Politik Putinova typu by nikdy nenechal Jakešovy papaláše pustit jen tak moc. V Československu bylo tenkrát dost lidí, vojáků a tzv. milicionářů, kteří by, kdyby přišel z Moskvy signál, zasáhli silou a zbraněmi.

Vždyť takhle zasáhli i v roce 1969 proti protestům při prvním výročí invaze v srpnu 1968. To československá policie a milice tenkrát mlátily lidi, najížděly do nich transportéry a střílely.

Konec bipolárního světa

Gorbačov změnil dějiny jako málokdo, navíc k lepšímu, a navíc nekrvavě. S léty si stále víc uvědomuji, jaký to byl zázrak, jaké nečekané rozuzlení desítek let bipolárního světa, světa gulagu a zabetonovaného komunismu, o němž se všichni politologové světa domnívali, že tu bude ještě po generace.

A malá osobní vzpomínka: osobně jsem se s Gorbačovem setkal jen jednou, v 90. letech ve Versailles u příležitosti velkého summitu. Francouzi — Mitterrand — uspořádali gala podnik a v jeho rámci i představení v původním dřevěném versailleském divadle, kde hrával Molière. Jako součástí Havlovy delegace jsem seděl uprostřed hlediště. Otočím se, a přímo za mnou — Gorbačov.

Vyměnili jsme pár vět, překvapil mě svou jednoduchostí a lidskostí, měl evidentní šarm. Líbilo se mu, co dělal a říkal Havel.

V jeho politickém životě stojí za pozornost i česká linka: Zdeněk Mlynář, vysoký reformní komunista a protagonista Pražského jara, který s ním za mlada studoval v Moskvě, stýkal se tam s ním a podle některých pramenů ho do jisté míry svými reformními myšlenkami ovlivnil.

Vstoupil do dějin — pacifisticky

Gorbačov byl samozřejmě dítětem své doby a své země a tam panujícího politického systému. Z hlediska osobnostního je úžasné, jak se z toho všeho dovedl vymanit a krunýř prorazit a propracovat se k novým horizontům. Pacifisticky. Bylo to něco, co žádný kremlinolog nepředvídal.

A z hlediska naší země mu musíme vzdát úctu a díky. Bez Gorbyho bychom nebyli tam, kde jsme, zpátky v Evropě. Nejspíš bychom dosud stávali ve frontách na banány, chodili pod oprýskanými domy zakrytými věčným lešením, nad hlavami by nám plandalo něco jako Se sovětským svazem na věčné časy, a děti by se učily o zlém imperialismu.

To, že nám to přijde dnes už jen jako zlý sen, není ale nic samozřejmého. To všechno nastartoval Gorbačov a je úplně jedno, zda si to představoval takto či jinak. Důležitý je výsledek a ten byl pro Čechy a Slováky dějinný. Takový byl i pro celý svět. Lze tvrdit, že tím, co způsobil, byl snad největším poválečným politikem světa.

Po něm v Rusku přišel Jelcin a potom Putin. Ukrajina — i další intervence předtím — stejně tak jako zcela jiná trajektorie Číny ukazují, že to všechno mohlo dopadnout úplně jinak. Měli jsme z pekla štěstí.