Historický odkaz posledního sovětského lídra Michaila Gorbačova zůstává předmětem sporů a názory na to, zda si zaslouží obdiv za jeho snahu o reformu sovětského režimu a přínos k ukončení studené války, se různí.

V Číně je však oficiálně posvěcený verdikt jasný a Gorbačov je zde vnímán jako záporná postava dějin. Takové hodnocení samozřejmě vychází z perspektivy pekingského režimu.

Lekce pro Čínu

Zájem o poučení z pádu Sovětského svazu ale i komunistických režimů ve střední a východní Evropě není v čínském prostředí zdaleka nový. Pro čínskou komunistickou stranu byl pád sovětského bloku šokem, který vyvolal dlouhé interní diskuse o tom, jak se tamější režim může vyhnout stejnému osudu.

I když tyto debaty pokračují dodnes, ze sovětského příkladu si čínské vedení vzalo to, že se musí vyhnout ekonomické slabosti, pokračovat s hospodářskými reformami, avšak zároveň pěvně udržet monopol politické moci ve svých rukou. Gorbačov nikdy nebyl čínskými politickými elitami vnímán příznivě, i když měl lví podíl na normalizaci vzájemných vztahů mezi oběma velmocemi na konci 80. let.

Tehdejší generální tajemník čínské komunistické strany Ťiang Ce-min Gorbačova označil za „zrádce komunismu“. Tehdejší faktický vůdce Číny a strůjce ekonomických reforem Teng Siao-pching jej zase údajně považoval za „idiota“.

Zevrubnější pohled na posledního sovětského vůdce ilustruje článek oficiálního účtu oddělení propagandy místního výboru KSČ v provincii Če-ťiang vydaný krátce po smrti Gorbačova, který se zamýšlí nad jeho odkazem. Článek cituje současného čínského lídra Si Ťin-pchinga, který v minulosti kritizoval Gorbačova za popření sovětské historie, konkrétně dějin sovětské komunistické strany, Stalina a Lenina.

Gorbačov se tak měl provinit historickým nihilizmem, což v čínské komunistické hantýrce odkazuje na jakékoliv zpochybňování oficiálního narativu historie diktovaného komunistickou stranou, od Velkého skoku vpřed, přes Kulturní revoluci až po krvavé potlačení protestů v roce 1989. Čínská komunistická strana kontrolu nad interpretací historie pokládá za jednu z opor své politické moci.

Dalším Gorbačovovým proviněním měly být nepromyšlené reformy v Sovětském svazu — podle článku totiž nabyl mylného přesvědčení, že je musí doprovázet liberalizace politického systému. Stejnou tezi Gorbačov zopakoval i během své návštěvy Pekingu v roce 1989.

Masakr na náměstí Tchien-an-menu krátce poté ukázal, že čínské lídry nepřesvědčil. Jak dál článek argumentuje, sovětská perestrojka vedla k oslabení moci komunistické strany, což spolu s negativními dopady ekonomických reforem na životnou úroveň běžných obyvatel přivedlo režim ke krachu.

Obzvlášť závažnou chybou Gorbačova byla dle autorů článku jeho „prohra bez boje“ na ideologickém poli. Povolení názorového pluralizmu, svobody médií a zrušení cenzury posílilo protistranické síly a totiž otevřelo dveře pro tzv. „mírovou evoluci“ ze strany Západu. I zde je jasný odkaz na čínské reálie.

Podle Pekingu se západní státy v čele s USA dlouhodobě snaží o infiltraci čínské společnosti svými politickými hodnotami a kulturou, jež prezentují jako univerzální. Ve skutečnosti je však podle pekingské interpretace cílem Západu vyvolat „barevnou revoluci“, oslabit Čínu a svrhnout komunistický režim. Tuto představu odráží i tzv. Dokument č. 9, interní oběžník čínské komunistické strany z roku 2012, jenž varuje před nebezpečnými západními hodnotami, před nimiž se musí mít Čína na pozoru.

Si Ťin-pchingova obsese Gorbačovem

Sám Si Ťin-pching spatřuje velký význam v odkazu sovětského kolapsu pod taktovkou Gorbačova. Krátce po nástupu do funkce v roce 2012 se Si Ťin-pching v uniklém projevu vyjádřil, že sovětské impérium se rozpadlo kvůli tomu, že se v jejím vedení nenašel žádný „chlap“, který by se proti tomu postavil. Si také zahájil ideologickou kampaň pro komunistické kádry, jejíž součástí bylo promítání dokumentu o rozpadu SSSR a odpovědnosti posledního sovětského lídra. Podobná kampaň probíhala i na začátku letošního roku.

Mezi Si Ťin-pchingem a Gorbačovem lze přitom spatřovat určité paralely. Oba měli po svém nástupu k moci ambici přinést změnu ve vládnoucí státostraně, i když se jejich hodnocení situace a jejího řešení radikálně lišilo. Zatímco Gorbačov čelil zkostnatělému sovětskému systému v zajetí gerontokracie, Si Ťin-pching kolem sebe viděl komunistické elity, které propadly korupci a přestaly věřit oficiální ideologii.

Gorbačovovou odpovědí byla politická liberalizace, kdežto Si Ťin-pching se vydal opačným směrem s cílem posílit stranickou disciplínu, ideologickou rigiditu a kontrolu strany nad čínskou společností. Poslední desetiletí pod vládou Si Ťin-pchinga tak bylo charakterizováno snahou o posílení víry v komunistickou ideologii a „sebevědomí“ co do nadřaděnosti čínského politického systému. Odvrat od „původních ideálů“ Si Ťin-pching totiž považuje za riziko pro přežití strany.

Si Ťin-pchingova posedlost Gorbačovem se však může komunistickému režimu vymstít. Dlouhou životnost čínské komunistické strany, jež letos slavila století od svého vzniku, lze přičíst i omezeným politickým reformám po katastrofické éře Mao Ce-tunga. Ty například vedly k nastolení systému kolektivního vládnutí a pravidelného střídání lídrů. I když režim zůstal autoritářský, stal se stabilnějším a předvídatelnějším.

Si Ťin-pching ale zařadil zpátečku a politický systém se stále více točí kolem jeho osobní autority. Na nadcházejícím sjezdu čínské komunistické strany v půlce října se očekává, že Si Ťin-pching poruší normy posledních desetiletí a bude pokračovat ve vedoucích funkcích minimálně ještě dalších pět let. Zatím se nerýsuje nikdo, kdo by ho mohl ve vedení strany nahradit.

Je však docela možné, že uzurpace moci v rukách Si Ťin-pchinga ve snaze nestát se „čínským Gorbačovem“ režim ve výsledku spíše oslabí, než posílí. Každopádně srovnání vývoje obou režimů ukazuje, že pád sovětského impéria vůbec nemusel být samozřejmý: a že Gorbačov tedy skutečně zřejmě sehrál historickou roli, byť s přesně opačnými znaménky, než jak se to jeví z Pekingu.