Francouzští vojáci si balí věci a opouštějí Senegal. Tak by se dal shrnout obsah řady mediálních výstupů, jež před několika týdny popisovaly pro někoho překvapivou, pro jiné zcela očekávatelnou a logickou událost. Do značné míry „tradiční“ spojenec Francie v západní Africe se na první pohled obrací k Paříži zády. Situace je však poněkud komplexnější.

Jednak není odchod francouzských jednotek ze Senegalu žádným překvapením v kontextu změn a transformací, jimiž zejména frankofonní Afrika v posledních letech prochází. Zároveň zapadá do kontextu změn, které v západní Africe probíhají přinejmenším od roku 2020 a jež někteří odborníci označují za „druhou vlnu dekolonizace“. V případě Dakaru jde ovšem ještě i o něco jiného — zatímco „vypuzení“ francouzských sil z Mali, Nigeru a Burkina Faso se v uplynulých letech týkalo vojenských režimů, v případě Senegalu jde o demokratickou zemi.

Po generace se francouzsko-senegalská spolupráce zdála být neotřesitelná a fyzická přítomnost Francouzů v Senegalu určitým způsobem „přirozená“ — Dakar je oblíbeným místem jak pro francouzské turisty, tak pro francouzské důchodce hledající na stáří nový domov.

Od roku 2020 však Západní Afrika čelí vlně proměn, jimž mnozí v Evropě nerozumí. Čas od času se v médiích objeví záběry z hlavních měst — jako z nigerského Niamey, burkinafaského Ouagadougou nebo senegalského Dakaru —, kde lidé skandují hesla s jasným sdělením: antikolonialistickou rétorikou a požadavky na proměnu vztahů mezi bývalou koloniální mocností a západoafrickými státy.

Zajímavé na senegalském případu je, že jen několik dní po odchodu Francouzů přistál senegalský prezident Bassirou Diomaye Faye v americkém Washingtonu, aby zde spolu s několika dalšími prezidenty menších západoafrických států jednal s Donaldem Trumpem mimo jiné o otázkách bezpečnosti. Tento krok je některými pozorovateli vnímán jako záměrný signál transformace Senegalu v zemi, která nechce být závislá na jedné mocnosti, ale která usiluje o diverzifikaci.

Načasování není náhodné. Slábnoucí přítomnost Francie v západní Africe vytváří mocenské vakuum, které se staré i nové světové mocnosti snaží zaplnit. Senegalský případ je ukázkou mnohem širší proměny — přehodnocení role Afriky v proměňujícím se světovém řádu, které je poháněno novou vlnou dekolonizace a strategického přeskupování.

Nová dekolonizační vlna

Senegal byl dlouhodobě klíčovým pilířem francouzské politiky v Africe. Jako bývalé hlavní město Francouzské západní Afriky symbolizoval Dakar jak koloniální moc, tak poválečnou spolupráci. Francouzské jednotky zůstávaly v zemi pod záminkou společné bezpečnosti, boje proti terorismu a výcviku. Postupem času se však měnila veřejná nálada a Francie začala být vnímána především mladší generací spíše jako „žába na prameni“ než jako ochránce. V posledních letech se heslo „France, dégage!“ („Francie, vypadni!“) stalo výkřikem nejen radikálních aktivistů, ale i běžných voličů.

Odchodu ze Senegalu předcházelo vypuzení Francie z Mali (2022), Burkiny Faso (2023) a Nigeru (2023), které iniciovaly vojenské junty prezentující se jako obránci národní suverenity.

Případ Senegalu je však odlišný — zde nejde o vojenský režim, ale o demokraticky zvoleného prezidenta se silnou podporou obyvatelstva. Fayeho vítězství v roce 2024 samo odráželo frustraci veřejnosti z dosavadní politické elity a touhu získat zpět hospodářskou a politickou nezávislost v kontextu rozsáhlých změn, kterými země globálního Jihu procházejí. Před zvolením prezidentem symbolizoval Faye — především v očích senegalské mládeže — naději na odstranění „staré gardy“ podporované Paříží.

Události v Senegalu někteří označují za „dekolonizaci 2.0“. Na rozdíl od bojů za nezávislost v padesátých a šedesátých letech minulého století tato nová vlna nesměřuje k zakládání nových států, ale ke kontrole nad surovinami, strategickými rozhodnutími, vojenskými základnami a — možná — digitální infrastrukturou. Jde také o generační střet — starší generace, často loajální vůči Francii, jsou nahrazovány mladšími lídry, mnohdy ve věku kolem třiceti až čtyřiceti let, kteří odmítají logiku závislosti.

Faye — společně s Ibrahímem Traorém z Burkiny Faso a Assimim Goïtou z Mali — se snaží posílit postavení Afriky jako aktivního hráče na globálním poli. Ačkoliv se z pohledu Evropské unie může mnoho západoafrických režimů jevit jako vojenské diktatury, jejich popularita je doložena řadou sociálněvědních výzkumů.

Tato nová generace využívá výhod multipolárního světa — spolupracuje s Čínou, Tureckem, Ruskem, USA, státy Perského zálivu či ekonomickým uskupením BRICS podle aktuálních a konkrétních zájmů, nikoli na základě zděděných aliancí a neměnných dohod.

Součástí této „nové dekolonizační vlny“ jsou vedle zjevné panafrikanistické rétoriky i praktické kroky, například vznik afrických kryptoměn, kulturní politika namířená proti francouzskému vlivu, regionální vojenská spolupráce mimo západní rámce či snahy o společný postoj k regulaci umělé inteligence a obchodu.

Ruské a americké zájmy v regionu

Z českého pohledu je zvykem ptát se na zájmy Ruska v oblasti. Ruské působení v západní Africe není primárně ideologické, ale spíše oportunistické. Využívá odporu vůči Západu, nabízí transakční bezpečnostní pomoc a prezentuje se jako partner suverenity a v neposlední řadě ochránce tradičních hodnot. Sdělení je jednoduché: Rusko Afriku nikdy nekolonizovalo. Tento rámec oslovuje obyvatele zklamané z postkoloniálních slibů Francie a podmíněné pomoci Evropské unie.

Ruská diplomatická ofenziva je dnes navíc často koordinována se širšími strategiemi skupiny BRICS+. Senegal projevil zájem o hlubší vazby na tento blok, zejména v souvislosti s výzvami k většímu zastoupení Afriky v rámci reforem globálního řízení a multipolárního přístupu.

Naopak USA hledají nový vztah k Africe. Po odchodu Agentury Spojených států amerických pro mezinárodní rozvoj (USAID) považovali mnozí USA za mocnost ustupující a uvolňující prostor „novým hráčům“. K překvapení mnohých se však druhá Trumpova administrativa opětovně zaměřila na Afriku — tentokrát ne z pohledu lidských práv, demokratizace a humanitárních otázek, ale prizmatem bezpečnosti, obchodní konkurence s Čínou a energetických trhů.

Fayeho návštěva ve Washingtonu nebyla klasickým diplomatickým turné, ale spíše strategickým vyjednáváním. Senegal usiluje o bezpečnostní záruky, investice do infrastruktury a digitálního rozvoje a o hlas na globálních fórech. USA mezitím hledají v Senegalu stabilního spojence, přístup k jeho podmořským zásobám plynu a regionální opěrný bod v nestabilním Sahelu.

Trumpova rétorika se vyhýbá liberálnímu moralizování, ale je jasně transakční. Tento přístup může Fayeho strategii vyhovovat: suverénní, pragmatická a mnohasměrná. Na rozdíl od předchozích afrických lídrů, kteří vnímali vztahy s Washingtonem jako cíl sám o sobě, současná generace je chápe jako jeden z mnoha nástrojů diverzifikované geopolitické výbavy.

Návštěva prezidenta Fayeho ve Washingtonu nesignalizuje návrat ke studenoválečným aliancím, ale spíše vznik africké diplomatické strategie založené na autonomii a diverzifikaci. Kam vše směřuje, zatím nevíme. Jedno je však jisté: Afrika ve 21. století se řídí novými pravidly — těmi, která už nestojí na paternalistickém dohledu, ale na diplomatickém přeskupování a sebevědomém vedení.