Rwandská série pogromů na Tutsie a odbojnou část Hutuů, u níž si letos připomínáme třicáté výročí, patří k takzvaným nesporným genocidám. Máme ji poměrně slušně zmapovanou. Víme, jak byla v tehdy vládnoucí hutuské elitě naplánována, zorganizována i provedena. Jen málokdo zároveň rozporuje její hrůzné rozměry — za sto dní od dubna do července 1994 bylo povražděno na 800 tisíc lidí.

Mezi výzkumníky se stále debatuje nad úvodní smrtí prezidenta Habyarimana. Řeší se také role Francie, Británie, USA nebo otázka, do jaké míry mohl genocidu ovlivnit postup jednotek povstalecké RPF pod velením dnešního prezidenta Kagameho.

Avšak sám fakt genocidy, její naplánování, role armády, milic Interahamwe, propagandistických novin Kangura či stanice Radio télévision libre des Mille Collines — to vše je v zásadě uzavřená věc.

Velcí hybatelé vražedného dění jako plukovník Bagosora či Georges Rutaganda skončili ve vězení. Pokyn z rádia „Podetněte vysoké stromy“, jímž masakry odstartovali, vstoupil do dějin.

Atmosféru doby a nejpodstatnější události přibližuje ostatně už i řada hraných filmů, z nichž některé — Hotel Rwanda nebo Shake Hands With The Devil — získaly celosvětovou proslulost.

Svržením genocidního režimu, ovládnutím většiny země povstalci a útěkem 1,5 milionu Hutuů do zahraničí ovšem příběh rwandské genocidy neskončil. Linda Piknerová zde poutavě přibližuje hloubku traumatu, jímž žije rwandská společnost dodnes. Oblast poznamenanou genocidou ale ovlivnilo její dědictví v ještě daleko více ohledech — z části v pozitivních, avšak zejména naopak.

Život po genocidě

Rwanda je stát s rozlohou odpovídající Moravě. Na západě přes obří jezero Kivu sousedí s Kongem, což je země veliká jako čtyři Ukrajiny. Na východě s Tanzanií, která je veliká téměř jako Ukrajiny dvě. Přestože Rwanda není bohatá — v HDP na hlavu se pohybuje někde na úrovni Čadu a Tádžikistánu —, na pohled a pocitově dnes působí jako stát z úplně jiného světadílu.

Obecně běží zejména o celkový dojem uspořádanosti, uklizenosti a funkčnosti. Linda Piknerová vypichuje bankomaty, pouliční osvětlení a celkovou bezpečnost. Sierraleonský novinářský klasik Sorious Samura zase vyzvedává, že lidé na motocyklech dodržují předpisy, a dokonce i nosí helmy, což je v Africe rarita.

Ve Rwandě se jako v jediném státě v Africe vyrábějí původní chytré telefony. Ve městech je všeobecně dostupný internet a částečně digitalizovaná státní správa. Z hlediska podmínek pro podnikání a uplatnění zahraničních investic překonává Rwandu v analýzách Světové banky v rámci Afriky jen ostrov Mauricius. Nová Rwanda též proslule chrání ohrožené gorily a celkově životní prostředí, plus vede v přizpůsobování ekonomiky změnám klimatu.

Je to stát fungující dle jiných pravidel než ostatní v regionu a režim nastoupivší po genocidě jej tak schválně vybudoval. Genocidu z roku 1994 bere jako nejtlustější možnou čáru a roky před ní jako temnotu, na niž se nemá v ničem navazovat. Vše se buduje z gruntu nanovo.

Právě zde žije genocida jeden ze svých druhých životů. Je to stále připomínané memento absolutního dna, od něhož se od té doby jen stoupá. Kam? K roku 2035, kdy chce mít stávající režim z Rwandy ekonomiku v kategorii středních příjmů, a k roku 2050, kdy má být vysokopříjmová.

Jenomže toto není všechno. Genocida zůstává strašákem nejen všudypřítomným, ale i všude využívaným. Již rok po svržení genocidního režimu vtrhli někdejší rwandští povstalci z RPF — od té doby až dodnes Strana moci — do sousedního Konga, kam odešla většina hutuské emigrace. S argumentem nutnosti dopadení pachatelů genocidy a zabránění jejímu možnému opakování zahájili jednu z největších novodobých válek na kontinentu a podobným narativem ji po dekádu živili.

Neustálé válčení

Intervencí započatá tzv. První konžská válka za účasti Rwandy, Ugandy i dalších států svrhla režim diktátora Mobuta a ukončila éru, kdy se Kongo jmenovalo Zair. Riziko, jež tehdy představoval ustoupivší zbytek armády starého rwandského režimu a fanatikové z milic, bylo přinejmenším zpočátku z části reálné. Postup jednotek nového rwandského režimu v oblastech s hutuskými uprchlíky byl ale nesmírně krvavý.

Jestliže v letech 1994 a 1995, tedy při bojích přímo ve Rwandě, je počet zabitých Hutuů odhadován na 30 až 60 tisíc, v letech 1995 až 1998 v Kongu jde o statisíce.

Za První konžskou válkou navíc následovala Druhá a to v letech v letech 1998 až 2004, která měla více než pět milionů obětí. Za jaký díl zde odpovídá rwandská strana, je obtížné stanovit, neboť šlo o konflikt s opravdu velkým množstvím aktérů. Druhá válka nicméně vypukla, když se právě rwandské jednotky přítomné v Kongu od První války odmítly stáhnout z hraniční oblasti bohaté na suroviny.

Od 90. let až dodnes podporuje nový rwandský režim různé tutsijské skupiny právě za konžskou hranicí. Nejvíce diskutovanou je vazba na stále bojující Hnutí M23, jehož se Rwanda po masakrech v roce 2013 oficiálně zřekla. V posledních letech však M23 dosahuje znovu takových úspěchů, že jen málokdo z odborníků pochybuje o nějaké formě obnovení podpory.

Během Druhé konžské války bylo období, kdy rwandské jednotky — a připomeňme, že jde o síly státu o velikosti Moravy — dokázaly se spřízněnými povstalci kontrolovat čtvrtinu Konga, tedy oblast o rozloze Francie. Z této zóny proudily do nové Rwandy suroviny, a když přebírala zpět kontrolu konžská armáda, tak i přistěhovalecká vlna, která pomohla zacelit populační propad způsobený genocidou z roku 1994.

Nový režim

Rwanda třicet let po genocidě je tedy země změněná k nepoznání. Stále jde o spojence západních mocností, v posledních letech se ale kolem něj chodí až trapně po špičkách, aby úplně nepřeběhl k Číně.

Režim ve Rwandě má pestrou demokratickou fasádu se soudy, genderově vyrovnaným parlamentem a dokonce i oficiálními hlídači lidských práv. Prakticky drží však od genocidy všechnu moc struktury věrné Paulu Kagamemu, někdejšímu veliteli povstalců a dnes prezidentovi, který se letos míní nechat zvolit na páté funkční období.

V rámci vyrovnávání se s genocidou bylo zmiňování etnicity ve veřejném prostoru zakázáno, kvůli čemuž se těžko vyvrací teorie, že vše důležité dnes řídí jeden tutsijský klan. Tolerovaná opozice se soustřeďuje do několika malých stran, jako jsou rwandští zelení. Veškeré opoziční tendence mimo to jsou monitorovány armádou placených špiclů a nevybíravě se potlačují.

Osoby, které nebezpečně kritizují režim, jsou tlačeny k exilu, po němž se celé jejich rodině anulují pasy. A pokud v zahraničí s kritikou nepřestanou, stávají se terči dehonestačních kampaní i fyzického napadání.

Hojně medializovány byly případy atentátů na Kagameho někdejší spolupracovníky — uprchlého exministra obrany, který napadení přežil, a uprchlého exšéfa tajných služeb, který to štěstí neměl. Nedávná britská debata o přemísťování uprchlíků do Rwandy ale ozřejmila, že nejde o žádnou raritu.

V africké části žebříčků Freedom House, kde je 49 zemí, je dnešní Rwanda:

• na pozici 45 co do svobody vyjadřovat opoziční názory,
• na pozici 44 co do ochrany politických svobod,
• na pozici 47 co do záruk ochrany před možnou smrtí či mučením ze strany vládnoucího režimu.

Vede se debata, zda je v oblastním kontextu rwandský režim skutečně tak výjimečně brutálním, anebo je jeho počínání pouze víc vidět, protože na rozdíl od různých středoafrických junt komunikuje se západními novináři a umožňuje jim v zemi pracovat. Že se z hlediska politických svobod nejedná o pomyslné africké Švýcarsko, je ale nesporné.

Když se dnes novináři ptají rwandských představitelů na zacházení s opozicí či exilem, dostane se jim vždycky poukazu na hrůzné zkušenosti z rwandské historie, tedy opět na genocidu. A když zmiňují 99% volební zisky Kagameho, bývají ujištěni, že rwandští voliči jsou prostě jen přesvědčeni, že svárů, bojů a nestability bylo už dost.

Z veřejných projevů rwandských politiků směrem k zahraničí zaznívá stále výtka, že Rwanda musela genocidu překonat sama, a proto je třeba ji nechat zvládnout i "vlastní problémy". V projevech určených pro domácí publikum pak stále prosakují různá varování před ohrožováním stability státu a zvyšováním rizika návratu minulých hrůz.

Mezi lidmi ve Rwandě se o politice téměř nemluví — tedy alespoň ne v přítomností zahraničních pozorovatelů. Těžko soudit, jak moc je i toto důsledkem stále hlubokého traumatu z roku 1994, a nakolik spíše dílem režimu, který z hrůz genocidy vyrostl a v rámci kterého žije rwandská genocida dodnes svůj druhý život.