Rwandská série pogromů na Tutsie a odbojnou část Hutuů, u níž si letos připomínáme třicáté výročí, patří k takzvaným nesporným genocidám. Máme ji poměrně slušně zmapovanou. Víme, jak byla v tehdy vládnoucí hutuské elitě naplánována, zorganizována i provedena. Jen málokdo zároveň rozporuje její hrůzné rozměry — za sto dní od dubna do července 1994 bylo povražděno na 800 tisíc lidí.

Mezi výzkumníky se stále debatuje nad úvodní smrtí prezidenta Habyarimana. Řeší se také role Francie, Británie, USA nebo otázka, do jaké míry mohl genocidu ovlivnit postup jednotek povstalecké RPF pod velením dnešního prezidenta Kagameho.

Avšak sám fakt genocidy, její naplánování, role armády, milic Interahamwe, propagandistických novin Kangura či stanice Radio télévision libre des Mille Collines — to vše je v zásadě uzavřená věc.

Velcí hybatelé vražedného dění jako plukovník Bagosora či Georges Rutaganda skončili ve vězení. Pokyn z rádia „Podetněte vysoké stromy“, jímž masakry odstartovali, vstoupil do dějin.

Atmosféru doby a nejpodstatnější události přibližuje ostatně už i řada hraných filmů, z nichž některé — Hotel Rwanda nebo Shake Hands With The Devil — získaly celosvětovou proslulost.

Svržením genocidního režimu, ovládnutím většiny země povstalci a útěkem 1,5 milionu Hutuů do zahraničí ovšem příběh rwandské genocidy neskončil. Linda Piknerová zde poutavě přibližuje hloubku traumatu, jímž žije rwandská společnost dodnes. Oblast poznamenanou genocidou ale ovlivnilo její dědictví v ještě daleko více ohledech — z části v pozitivních, avšak zejména naopak.

Život po genocidě

Rwanda je stát s rozlohou odpovídající Moravě. Na západě přes obří jezero Kivu sousedí s Kongem, což je země veliká jako čtyři Ukrajiny. Na východě s Tanzanií, která je veliká téměř jako Ukrajiny dvě. Přestože Rwanda není bohatá — v HDP na hlavu se pohybuje někde na úrovni Čadu a Tádžikistánu —, na pohled a pocitově dnes působí jako stát z úplně jiného světadílu.

Obecně běží zejména o celkový dojem uspořádanosti, uklizenosti a funkčnosti. Linda Piknerová vypichuje bankomaty, pouliční osvětlení a celkovou bezpečnost. Sierraleonský novinářský klasik Sorious Samura zase vyzvedává, že lidé na motocyklech dodržují předpisy, a dokonce i nosí helmy, což je v Africe rarita.