Na jaře tohoto roku oznámila britská vláda, že nově bude žadatele o azyl deportovat do Rwandy, kde budou čekat na vyřízení svých žádostí. Takový krok lze vnímat jako jeden z mnoha projevů servilnosti ze strany západních vlád, který administrativě prezidenta Paula Kagameho dodává vítanou legitimitu v očích jak domácího, tak mezinárodního publika. Svět přitom ignoruje brutální tvář rwandského režimu, kterou dlouhodobě ukazuje svým kritiků, a to nejen na území Rwandy.

Paul Kagame spolu se svou stranou Rwandská vlastenecká fronta dominuje rwandské politické scéně od roku 1994. Tehdy se v provizorní post-konfliktní vládě stal viceprezidentem, postupně upevňoval svoji moc a zbavoval se svých oponentů a kritiků. V roce 2000 byl proces této dominance završen, když se Kagame dočasně stal prezidentem. V této funkci byl pak potvrzen ve volbách v roce 2003.

Při další konsolidaci své vlády si Kageme volil — v Africe nijak neobvyklou — cestu ústavního inženýrství a z ústavy odstranil podmínku, že úřad prezidenta lze zastávat maximálně dvě sedmiletá funkční období. Změnu si nechal schválit v roce 2015 v referendu a ze dvou období se rázem stala čtyři. Před nedávnem Kagame oznámil svůj záměr ucházet se o post prezidenta i v roce 2024 a vzhledem k autoritářskému charakteru rwandského režimu nebude vůbec překvapením, pokud i tyto „volby“ opět vyhraje.

Z původní vize vlády, která měla být založena na pluralitě a koaličním vládnutí s dalšími etniky v zemi, se postupně stala vláda zcela tutsijská, která se udržuje u moci tvrdými represemi svých oponentů. Často přitom používá jako záminku obvinění z genocidní rétoriky, jejíž trestání umožňuje ústava z roku 2003. Běžné jsou rovněž volební manipulace, podvody a omezování účasti opozice na politické soutěži. To vše pak Kagamemu vynáší volební zisky vysoko nad 90 %. Při posledních prezidentských volbách v roce 2017 získal Paul Kagame neuvěřitelných 99 % podpory. O jakkoli spravedlivých a svobodných volbách tak v případě Rwandy nemůže být řeč.

V bohatém repertoáru represí Kagameho režimu najdeme praktiky od sledování jakékoli komunikace pro režim nepohodlných Rwanďanů i zahraničních návštěvníků až po zatýkání, mučení, mizení a vraždění oponentů. Nutno zdůraznit, že tyto praktiky nabraly v případě Rwandy nadnárodní charakter.

Represe bez hranic

Příkladem může být Patrick Karegeya, bývalý šéf zahraniční rozvědky Rwandy, který dlouho sloužil Kagamemu, ale spolu s rostoucí brutalitou režimu začal dávat svému chlebodárci stále více najevo nesouhlas. Karegeya znal celou řadu kostlivců ve skříni Kagameho, zejména ty nejkontroverznější z východní části Demokratické republiky Kongo, a stal se tak pro režim vysoce nepohodlnou osobou. Byl proto nucen ze Rwandy uprchnout a spolu s dalšími kritiky režimu založil opoziční stranu Rwandský národní kongres. Tato strana se stala platformou pro exilovou opozici, která upozorňuje na zločiny rwandského režimu. Na konci roku 2013 Kagame poslal nájemného vraha, který Karegeyu vlákal do pasti a chladnokrevně zavraždil v jeho zahraničním útočišti v Jihoafrické republice, kde se několik let skrýval.

Kagame se k činu nikdy veřejně nepřiznal, ale současně na smrt Karegeyi reagoval vítězoslavnou řečí o tom, že „zradit svou zemi a přát jí to nejhorší si nese jistou cenu“. Obrazu státníka, který si před zahraničním publikem zakládá na kultivovaném projevu a vzhledu, byl arogantní projev na hony vzdálený. Nikoli náhodou jej přednesl v jazyce kinyarwanda, tedy jazyku, kterému většina zahraničních diplomatů v zemi nerozumí a nebude se ho obtěžovat překládat.

Jak upozorňuje ve své zprávě v roku 2014 Human Rights Watch, smrt Karegeyi nebyla bohužel ničím neobvyklým. Režimu nepohodlných lidí, kteří byli sledováni, napadáni a vražděni v zahraničí, je celá řada. A nemusíme zůstávat jen v Africe. Rwandská diaspora byla nejen sledována a zastrašována, ale dokonce na ni byly připravovány likvidační útoky v zemích jako Švédsko či Velká Británie.

Ostatně jeden z posledních a mediálně nejznámějších případů ukázal, že nikdo z kritiků režimu není v bezpečí nikde. Hněv Kagameho poznal i Paul Rusesabagina, muž, který v roce 1994 vedl hotel Mille Collines v Kigali a zasloužil se o záchranu životů více než 1200 Tutsiů. Tento příběh dostal filmovou podobu ve slavném snímku Hotel Rwanda. V září 2020 byl Rusesabagina unesen v Dubaji a přepraven do Kigali, kde byl obviněn z terorismu a odsouzen na pětadvacet let vězení. Rwandská vlastenecká fronta tímto krokem ukázala, že kvůli potrestání kritiků je ochotna vystavit se i mezinárodnímu odsouzení a zorganizovat logisticky riskantní akce v zahraničí.

Aura oběti genocidy

Kagame ospravedlňuje nedemokratickou povahu režimu jako nutnou pro stabilitu a rozvoj. Svou vládu prezentuje jako pojistku ke kýženému míru v zemi a ochranu před další genocidou. Současně umně využívá pocitu viny mezinárodního společenství, které během v roce 1994 selhalo a nezabránilo krveprolití, což se promítá v takřka nepřetržitém proudu rozvojových financí. Kagame a jeho Rwandská vlastenecká fronta se světu prezentují jakožto osvoboditelé, kteří v roce 1994 přišli do Rwandy ze sousední Ugandy, aby ukončili genocidu, rozpoutanou majoritními Hutuy vůči minoritnímu etniku Tutsiů a umírněným Hutuům. Genocidě tehdy padlo za oběť na 800 tisíc osob. Jak upozorňuje Michela Wrongová, tato sebeprezentace však má znatelné trhliny.

V první řadě jsou Kagame a Rwandská vlastenecká fronta obviňováni bývalými kolegy ze sestřelení letadla, které neslo na palubě tehdejšího rwandského prezidenta Habyarimanu v předvečer vraždění. Právě tato vražda se stala rozbuškou genocidy v dubnu 1994.

Když se navíc v průběhu genocidy na půdě OSN začalo diskutovat nad nutností posílit misi organizace ve Rwandě, Rwandská vlastenecká fronta tuto možnost opakovaně odmítala s argumentem, že genocida je již stejně u konce a navrhovaná mise nic nezmění. Dělo se tak v době, kdy Tutsiové ve Rwandě zoufale čekali na pomoc. Jenže Rwandská vlastenecká fronta, která se desetiletí koncentrovala v sousední Ugandě, byla vůči dění i samotným Tutsiům ve Rwandě do značné míry odcizená. Její motivací pro zastavení genocidy nebyla záchrana životů, nýbrž uzurpování moci ve Rwandě předtím, než zasáhne mezinárodní komunita.

Brzký mezinárodní zásah by totiž také odkryl masové vraždění, které za sebou zanechala armáda Rwandské vlastenecké fronty. Ta v roce 1994 během postupu Rwandou rozpoutala druhou genocidu, tentokrát Hutuů. Přesné počty obětí nejsou známy, nicméně v roce 1994 byla OSN tajně prezentována takzvaná Gersonyho zpráva, která odhadovala, že jen od dubna do srpna 1994 Rwandská vlastenecká fronta zavraždila pětadvacet až pětačtyřicet tisíc Hutuů. Celkové počty obětí jejího řádění, jež pokračovalo ještě dlouho po tomto období, jsou daleko vyšší a historik Roland Tissot odhaduje, že mezi lety 1994 až 1998 ve Rwandě a v sousední Demokratické republice Kongo zemřelo v důsledku operací Rwandské vlastenecké fronty na 400 tisíc Hutuů.

Druhá genocida se stala přehlíženou kapitolou v dějinách Rwandy. Tuto epizodu, jak upozorňuje Wrongová, nezaregistrovali v roce 1994 ani v zemi přítomní novináři, kteří Rwandské vlastenecké frontě sloužili často jen jako naivní „píáristé“, spoléhající na její ochranu i překladatele z řad jejích vojáků a popisující to, co vládnoucí strana dovolovala vidět. Narativ o genocidě hrál Rwandské vlastenecké frontě do karet, neboť se již v roce 1994 naučila skvěle pracovat s vlastní image a prezentovat se světu v tom nejlepším možném světle. Tuto zkušenost ostatně využívá dodnes.

„Genderman“ Kagame s čistými chodníky

Není to jen nálepka oběti genocidy, kterou dlouhodobě režim v Kigali zúročuje při získávání rozvojové pomoci od donorů. Rwanda se v mnoha ohledech stala synonymem pro efektivní vládnutí.

Hlavní město Rwandy Kigali oslní návštěvníky svojí čistotou, nízkou kriminalitou a absencí bezdomovců. Jak však upozorňuje Human Rights Watch, tento pohled na Kigali je vykoupen vysokou cenou těch nejzranitelnějších Rwanďanů — nezákonným zatýkáním drobných zlodějů, prostitutek, pouličních prodejců, bezdomovců, žebráků i dětí ulice a následným i několik měsíců trvající vězněním v detenčních centrech ve zcela otřesných podmínkách, kde jsou rutinně podrobování bití. Na jeden z mnoha obdivných komentářů reagovala Michela Wrongová slovy: „Je zvláštní, jak často se návštěvníci pozastavují nad čistotou Kigali. Záleží snad na čistotě víc než na svobodných médiích, spravedlivých volbách a bojovné opozici? Nic z toho ve Rwandě neexistuje.“

Velkého uznání se dostává i fantastickým úspěchům režimu v oblasti podpory genderové rovnosti. Rwanda se stala premiantkou v této oblasti nejen v Africe, když v roce 2018 celkem jednašedesát procent míst v parlamentu patřilo ženám. Jedná se o skvělý úspěch, ovšem jen pokud pomineme fakt, že parlament nemá reálně ve státě žádnou moc.

Jak upozorňují v nedávném výzkumu Bjarnegård a Zetterberg, Rwanda se stala ukázkovým příkladem takzvaného „autoritářského genderwashingu“. Tedy strategie, kdy nedemokratický režim odklání pozornost od hrubého porušování lidských práv tím, že prosazuje reformy v oblasti genderové rovnosti, vytváří tak falešný dojem demokratického režimu a získává uznání mezinárodní komunity. Kagame je za „průkopnické“ reformy také opakovaně oceňován. V roce 2016 při přebírání jedné z takových cen prohlásil, že „být bojovníkem za genderovou rovnost je totéž jako být bojovníkem za spravedlnost a lidská práva.“ V kontextu dodržování lidských práv v zemi by tak nejedna žena ve Rwandě měla mít obavy o svůj život.

Pozornost od brutální tváře režimu se rwandské vládě dlouhodobě daří odvracet i ukázkovými ekonomickými statistikami, díky kterým je Rwanda považována za ekonomický zázrak a stala se pro nejeden stát v Africe rozvojovým modelem. Nicméně i tento obrázek Rwandy, která tempem ekonomického růstu a úspěšným potíráním chudoby může směle konkurovat Číně, se začíná pomalu bortit. V roce 2019 tak například Financial Times přinesly analýzu, která poukazuje na snahu rwandského statistického úřadu manipulovat statistiky ve prospěch narativu o ekonomickém zázraku, a to navzdory tomu, že se reálně Rwanďané propadají do chudoby a země ekonomicky neroste.

Enfant terrible od velkých jezer

Ekonomický rozvoj Rwandy jde dlouhodobě na úkor stability regionu velkých jezer, neboť rwandský režim zásadně zasahuje do politického uspořádání v sousední Demokratické republice Kongo. Obzvláště tragické důsledky má spolupráce režimu v Kigali s povstaleckou armádou Hnutí 23. března.

Rwanda dlouho popírala, že by byla jakkoli zapojena do činnosti Hnutí 23. března, skupiny konžských Tutsiů, která na hranicích mezi Demokratickou republikou Kongo, Rwandou a Ugandou zavedla faktickou správní oblast, vybírala daně od místního obyvatelstva, těžila nerostné suroviny a verbovala dětské vojáky. Jenže v roce 2012 OSN zveřejnila zprávu, která obviňovala právě úřady v Kigali, že v souladu s dlouhou tradicí intervencí Rwandy v regionu poskytují bojovníkům Hnutí 23. března munici, výcvik a posily a na nerosty bohatý východní region Demokratické republiky Kongo v podstatě anektovala. Pod tíhou důkazů pak mezinárodní donoři konečně zareagovali a zastavili proud finanční pomoci Kigali. Ne však na dlouho.

Přestože současná rwandská vláda představuje jeden z nejbrutálnějších režimů v Africe, do země „rozvojového miláčka“ nadále míří miliardy dolarů a vláda v Kigali získává mezinárodní uznání. V tomto roce britská vláda v zemi nejen oznámila deportaci nechtěných migrantů do Rwandy, ale dokonce pořádala ve fantasticky uklizeném Kigali setkání hlav států skupiny Commonwealth. To vše se děje v době, kdy Kagameho režim beztrestně likviduje své oponenty doma i v zahraničí a do světa pronikají další informace, že jen den cesty od Kigali na východě Demokratické republiky Kongo rwandská vojska spolu s Hnutím 23. března znovu masakrují, znásilňují a vyhánějí z domovů Konžany a drancují nerostné suroviny svého souseda.