Na jaře tohoto roku oznámila britská vláda, že nově bude žadatele o azyl deportovat do Rwandy, kde budou čekat na vyřízení svých žádostí. Takový krok lze vnímat jako jeden z mnoha projevů servilnosti ze strany západních vlád, který administrativě prezidenta Paula Kagameho dodává vítanou legitimitu v očích jak domácího, tak mezinárodního publika. Svět přitom ignoruje brutální tvář rwandského režimu, kterou dlouhodobě ukazuje svým kritiků, a to nejen na území Rwandy.

Paul Kagame spolu se svou stranou Rwandská vlastenecká fronta dominuje rwandské politické scéně od roku 1994. Tehdy se v provizorní post-konfliktní vládě stal viceprezidentem, postupně upevňoval svoji moc a zbavoval se svých oponentů a kritiků. V roce 2000 byl proces této dominance završen, když se Kagame dočasně stal prezidentem. V této funkci byl pak potvrzen ve volbách v roce 2003.

Při další konsolidaci své vlády si Kageme volil — v Africe nijak neobvyklou — cestu ústavního inženýrství a z ústavy odstranil podmínku, že úřad prezidenta lze zastávat maximálně dvě sedmiletá funkční období. Změnu si nechal schválit v roce 2015 v referendu a ze dvou období se rázem stala čtyři. Před nedávnem Kagame oznámil svůj záměr ucházet se o post prezidenta i v roce 2024 a vzhledem k autoritářskému charakteru rwandského režimu nebude vůbec překvapením, pokud i tyto „volby“ opět vyhraje.

Z původní vize vlády, která měla být založena na pluralitě a koaličním vládnutí s dalšími etniky v zemi, se postupně stala vláda zcela tutsijská, která se udržuje u moci tvrdými represemi svých oponentů. Často přitom používá jako záminku obvinění z genocidní rétoriky, jejíž trestání umožňuje ústava z roku 2003. Běžné jsou rovněž volební manipulace, podvody a omezování účasti opozice na politické soutěži. To vše pak Kagamemu vynáší volební zisky vysoko nad 90 %. Při posledních prezidentských volbách v roce 2017 získal Paul Kagame neuvěřitelných 99 % podpory. O jakkoli spravedlivých a svobodných volbách tak v případě Rwandy nemůže být řeč.

V bohatém repertoáru represí Kagameho režimu najdeme praktiky od sledování jakékoli komunikace pro režim nepohodlných Rwanďanů i zahraničních návštěvníků až po zatýkání, mučení, mizení a vraždění oponentů. Nutno zdůraznit, že tyto praktiky nabraly v případě Rwandy nadnárodní charakter.

Represe bez hranic

Příkladem může být Patrick Karegeya, bývalý šéf zahraniční rozvědky Rwandy, který dlouho sloužil Kagamemu, ale spolu s rostoucí brutalitou režimu začal dávat svému chlebodárci stále více najevo nesouhlas. Karegeya znal celou řadu kostlivců ve skříni Kagameho, zejména ty nejkontroverznější z východní části Demokratické republiky Kongo, a stal se tak pro režim vysoce nepohodlnou osobou. Byl proto nucen ze Rwandy uprchnout a spolu s dalšími kritiky režimu založil opoziční stranu Rwandský národní kongres. Tato strana se stala platformou pro exilovou opozici, která upozorňuje na zločiny rwandského režimu. Na konci roku 2013 Kagame poslal nájemného vraha, který Karegeyu vlákal do pasti a chladnokrevně zavraždil v jeho zahraničním útočišti v Jihoafrické republice, kde se několik let skrýval.