Jedním z celé řady kontroverzních výroků Miloše Zemana je i ten z minulého týdne. Prezident prohlásil, ze autoritářské země mají lepší podmínky pro velké projekty. V těchto státech podle něj neexistuje překážka v podobě demokratických voleb, které by ohrozily držitele moci v jejich setrvání v úřadě i v průběhu dalšího funkčního období, a tudíž mohou pokračovat i projekty iniciované za jejich vlády.

V této souvislosti se ovšem nabízí otázka, do jaké míry jsou tyto projekty smysluplné, když při jejich implementaci chybí kritické připomínky opozice a občanské společnosti a kontraktor se nikomu nemusí zodpovídat. Dopady takových ambiciózních projektů iniciovaných nedemokratickými státy si zaslouží více pozornosti a diskuse, nelze je  redukovat na pouhý obdiv nad jejich velikostí a rychlostí realizace. Typickým příkladem jsou projekty realizované autoritářskou Čínou v Africe z rozvojových financí.

Čínská lidová republika je v tomto ohledu prezidentem obdivovaným státem, který je schopen realizace obrovských projektů v ekonomické infrastruktuře a jehož podniky implementují projekty rychle a za nižší náklady, než by je realizoval jiný zahraniční kontraktor. Miloš Zeman ovšem opomíjí, že takové megalomanské iniciativy se často míjejí účinkem a nepřispívají k ekonomickému rozvoji. Naopak, mnohdy jej z dlouhodobé perspektivy podrývají.

Příkladem mohou být právě čínské rozvojové projekty a způsoby jejich realizace na africkém kontinentě, kde se v oblasti ekonomické infrastruktury Čína stala dominantním hráčem. Podle organizace AidData dosahovaly čínské finanční toky spadající do kategorie oficiálních rozvojových financí mezi lety 2000 a 2013 takřka 140 miliard dolarů, čímž směle konkurovaly jiným západním donorům v regionu. Jak pak naznačuje slovo oficiální v názvu této kategorie, jedná se o projekty schválené a financované přímo z Pekingu.

Nutno podotknout, že Čínou financovaným projektům nelze upřít několik kladných, i když spíše nepřímých dopadů. Mezi ně patří obnovení pozornosti donorů vůči dlouhodobě přehlíženému, zároveň ale vysoce důležitému ekonomickému sektoru, jehož rozvoj činí stát atraktivnější pro potenciální investory. V důsledku čínského angažmá se také hledají nové způsoby podpory finančně náročných inciativ v této oblasti.

Příkladem může být takzvaný blending Evropské unie, který se uplatňuje při realizaci projektů, které jsou finančně náročné nebo pro investory bez další pomoci nevýhodné, riskantní, a tedy jen těžko uskutečnitelné. Jde o kombinování investičních grantů, technické pomoci a dalších inovativních finančních nástrojů s finančními toky soukromých i veřejných investorů.

Neustále rostoucí rozvojové finance, které ČLR navyšuje o miliardy dolarů ročně, se pak setkaly pro jejich sektorovou zaměřenost, rychlost realizace a s nimi spojenou politiku nevměšování se do vnitřních záležitostí státu s kladnými reakcemi ze strany politických lídrů afrických recipientů.

Mají vůbec smysl?

Neduhů, které vysoce podrývají rozvojový potenciál čínských projektů, je ovšem celá řada. Někdy i jejich samotná realizace vzbudila pochybnosti nad tím, jestli mají vůbec smysl a komu vlastně mají být ku prospěchu. Lze zmínit známý případ města duchů v Angole, případy nových silnic, které krátce po dokončení spláchly deště, a nekvalitní budovy, které brzy po dokončení vyžadovaly další rekonstrukce.

Často kritizované jsou rovněž pracovní podmínky panující na stavbách projektů, které sociální i ekonomický rozvoj spíše podrývají. Byť se častá kritika, poukazující na to, že na projektech pracuje převážně čínská pracovní síla, reálně týká jen minima z nich, špatně placená práce, neproplacené přesčasy a mizerné bezpečnostní podmínky jsou již rozšířenějším problémem, stejně jako čínská neochota je měnit k lepšímu z vlastní vůle.

Samozřejmě lze zaznamenat i hmatatelné pozitivní dopady čínských projektů. Axel Dreher a kolektiv autorů ve své studii věnované dopadům čínských financí na ekonomický rozvoj afrických států v této souvislosti upozorňují, že ČLR dokázala „rozsvítit“ Afriku — desetiprocentní nárůst čínských financí korespondoval s 0,6 až 1,1procentním nárůstem produkce nočního světla na hlavu.