V souvislosti se summitem zemí BRICS (Brazílie, Rusko, Indie, Čína, Jižní Afrika), který se konal minulý týden, je vhodné se podívat podrobněji na ekonomicky nejsilnější zemi tohoto uskupení — Čínu. Nutno zvážit, do jaké míry je její hospodářská cesta možným vzorem hodným napodobení pro ostatní rozvojové země.

Čína je příběhem hospodářského zázraku, který nemá v moderních ekonomických dějinách obdoby. Během několika málo dekád se z chudé rozvojové země stala druhou největší ekonomikou světa (po USA, v paritě kupní síly, reálné HDP se zvýšilo 11x!), největším světovým exportérem (v roce 2009), vývozcem přímých zahraničních investic a světovým věřitelem.

Pragmatismus Teng Siao Pchinga — jehož slavný výrok o tom, že je jedno, jestli je kočka bílá, nebo černá, hlavně že chytá myši — naznačoval specifickou čínskou cestu. Ta spočívá mimo jiné na metodě „pokus-omyl“ — bude fungovat, necháme, nebude fungovat, změníme.

Vzhledem k zaostalosti čínské ekonomiky byla zvolena politika vnějšně orientovaného růstu spočívajícího na přílivu investic a exportu. Po řadě reforem se Číně podařilo integrovat se do globální ekonomiky. Akumulace obrovských devizových rezerv (2,7 bilionu dolarů!) Čínu sice učinila největším zahraničním americkým věřitelem, ale také ji dostala do tzv. dolarové pasti. V případě vyššího zhodnocení juanu než poměrně nízké úročení amerických dluhopisů, Čína na devizových aktivech dokonce ztrácí.

Zároveň se jako každá země, která dostatečně dlouho provozuje (úspěšně) strategii vnějšně orientovaného růstu, dostala do značných inflačních tlaků způsobených jak kladným běžným účtem, tak kladným finančním účtem. Na konci minulého století proto Čína začala zvažovat další postup. Nejen inflační tlaky, ale také značné nadkapacity v řadě odvětví volaly po nových odbytištích.

K tomu se Čína stala již v roce 1993 čistým importérem ropy a její silný ekonomický růst vedl k velké dynamice ve světové poptávce po většině primárních komodit, které přímo ovlivnily růst cen. Čína měla navíc přímo před očima případ Japonska: země, která také svou poválečnou obnovu postavila na vnějšně orientovaném růstu, až se na konci 80. let neúspěšně pokusila o obrat.

V současné době, pomineme-li hroznou tragédii, která Japonsko zasáhla, se Japonsko nalézá již dvacet let v deflační pasti. Ukazuje se, že provést manévr obratu k vnitřnímu trhu za situace klasicky vysokých měr úspor v ekonomice je obtížné. Uvažme, že Čína měla v roce 2008 hrubé úspory ve výši 52 % HDP, zatímco Spojené státy pouhých 8 %.

Čína se tedy z kombinace různých důvodů rozhodla pro strategii going global, která byla posléze i formálně zakotvena v první pětiletce nového století. Cílem této strategie není pouze utlumit inflační vlivy v ekonomice, ale také produktivněji využívat čínské devizové rezervy, zajistit si přístup ke zdrojům (vlastnictvím, resp. spoluvlastnictvím) a konečně také vytvořit čínské nadnárodní firmy a značky.

K tomuto účelu čínská vláda v minulých letech cíleně vytvářela oligopolní strukturu trhu tak, aby firmy byly schopné dosahovat úspor z rozsahu, resp. monopolní renty a mohly soutěžit s giganty, kteří ale vznikli často minimálně o několik dekád dříve. Čína tedy jako late comer musela tuto skutečnost vykompenzovat silným angažmá vlády (vlastnictvím hlavních čínských firem, resp. jejich napojením na čínské státní banky).

Za účelem vyššího zhodnocení často ztrátových devizových rezerv se Čína inspirovala u ropných zemí, které již delší dobu provozují tzv. suverénní kapitálové fondy (sovereign wealth funds). V roce 2007 založila Čína Chinese Investment Corporation se základním kapitálem „pouhých“ 200 mld. dolarů.

Spojené státy tento krok vyděsil k smrti, a reakce na sebe nenechaly dlouho čekat. Od obav, že Čína přeorientuje své portfolio a bude více nakupovat přímé podíly ve firmách, a tedy méně americké dluhopisy (což by pro Američany znamenalo opravdu značný problém), až po zákon, který zakazuje cizím vládám vlastnit strategicky významná odvětví.

Spojeným státům se dokonce podařilo prosadit agendu suverénních fondů v MMF, který hned začal chrlit zprávy o nutnosti transparentnosti těchto fondů. Ukázal se tak dobře dvojí metr, který země Západu rády aplikují — dokud to byly ony, kdo v systému globální ekonomiky dominoval, tak nutily všechny ostatní provozovat otevřenou liberální politiku, která jim pro jejich náskok vyhovovala. Ve chvíli, kdy se situace mění, najednou volají po regulativních opatřeních, po nutnosti ochranných zákonů, a vyslovují dokonce obavy o budoucnost kapitalismu.

Čínská strategie zatím slaví úspěch. Zatímco v roce 1995 se jen dvě čínské firmy dostaly do Fortune TOP 500, v roce 2007 už jich bylo 22. Významné jsou především čínské energetické firmy (Sinopec, CNPC apod.). Čína se navíc stává významným globálním investorem, a hovoří se dokonce o tom, že by se poměr přílivu a odlivu přímých zahraničních investic mohl brzy narovnat na 1:1.

Na druhé straně nesmíme zapomínat na to, že síla čínských firem je dána především podporou vlády (finanční i diplomatickou). Z tohoto důvodu čínské firmy při vstupu na nové trhy často přehnaně riskují. Řada operací není vůbec zisková. V případě obchodních vazeb Čína a Hongkong se jedná o dalekosáhlý nelegální vývoz kapitálu spjatý s velmi rozšířenou korupcí.

V neposlední řadě si ale uvědomme, jak je paradoxní, když rozvojová země (a to Čína stále alespoň podle HDP na hlavu je) vyváží tak obrovské množství kapitálu, přestože je v zemi mnoho sociálních potřeb, které je nutné zajistit. Ukazuje se, že Čína, alespoň prozatím, nemá zájem zásadně změnit globální ekonomiku, ale spíše se stát vítězem hry, jejíž parametry nastavily země Západu.

Text vychází v rámci projektu Kritická ekonomie, jehož je Deník Referendum partnerským médiem.