Nespokojenost s poměry v Jihoafrické republice byla v tamní společnosti už déle patrná. Koneckonců všechna média přinášela nekonečné články o vývoji uplynulých tří dekád, z nichž bylo zřejmé, že ani optimisté nejsou spokojeni. Všechny strany se tak před letošními parlamentními volbami shodly, že Jihoafrická republika čelí řadě problémů, jako je korupce, upadající hospodářství, nedostupnost veřejných služeb, výpadky elektřiny či bezpečnost. Recepty na jejich řešení se však dramaticky lišily.

Prohra Afrického národního kongresu se v zásadě očekávala, ale ani skeptici neodhadovali, že podpora strany po dlouhá léta spojené s Nelsonem Mandelou poklesne až k hranici čtyřiceti procent. Výsledky voleb způsobily značné rozrušení. Poprvé v historii se totiž otevřel prostor pro vznik koaliční vlády, s níž demokratická Jihoafrická republika nemá žádnou zkušenost.

Druhé místo zaujala opoziční Demokratická platforma (DA), která nepřetržitě vládla Západnímu Kapsku posledních třicet let. Dnešní Demokratická platforma je koalicí řady stran a hnutí, jež ve volbách spojovalo výstižné heslo „rescue SA“ neboli „zachraňte Jihoafrickou republiku“, čímž se rozumělo ukončení dominance Afrického národního kongresu.

S více než dvaceti procenty hlasů zůstala Demokratická platforma druhou nejsilnější politickou silou a do povolebních jednání vstupovala s jasnými reformními plány, v praxi realizovanými v Západním Kapsku. Za zády má podporu voličů všech ekonomicky aktivních skupin obyvatelstva a dávno již neplatí, že se jedná o pohrobka bělošských nacionalistů, kteří by nejraději vyhlásili takzvaný Capexit.

Skutečný šok však přinesl úspěch strany zformované teprve na podzim bývalým prezidentem Jacobem Zumou, který musel ze své funkce před několika lety odstoupit kvůli korupci. Veřejnost nelibě nesla jeho zneužívání státních prostředků kupříkladu k vybudování luxusní haciendy v Zumově rodné vsi, kde se plánoval usadit v důchodu, do nějž nakonec odešel dříve, než si myslel.

Jeho revival založený na kritice ANC za korupci a neschopnost se ukázal natolik efektivní, že až na čtvrté místo odsunul doposud hlavní populistickou sílu v čele s Juliem Malemou, jehož volební kampaň byla vizuálně rozhodně nejzdařilejší. Podobizny bývalého studentského vůdce v baretu na rudém pozadí doslova zaplavily zemi a můžeme jen spekulovat, kdo stál za financováním velkolepé kampaně, na které se rozhodně nešetřilo. S devíti procenty však zůstal za očekáváním, neboť protestní hlasy posbíral někdejší prezident Zuma, jehož program kromě prázdných floskulí neobsahuje zhola nic.

Zuma i Malema cílili ve volbách zejména na ekonomicky neaktivní obyvatele, kteří jsou nespokojeni se svým socioekonomickým postavením. Africký národní kongres po dobu své vlády sice realizoval řadu opatření, která měla vést k jejich ekonomickému posílení, zejména prosazoval pozitivní diskriminaci, výsledek ale nebyl uspokojivý.

Naopak ti, v jejichž neprospěch byla opatření realizována, si stěžují, že politika ANC poškodila konkurenceschopnost jihoafrické ekonomiky a že firmy si musí vybírat zaměstnance nikoliv podle jejich schopností, ale na základě barvy pleti.

V povolebních týdnech se hrálo zejména o to, zda Africký národní kongres vytvoří koalici s Demokratickou platformou či se Zumou. Finální rozhodnutí bylo pro ANC nakonec snadnější, než se mohlo zdát, protože zhrzený bývalý prezident Zuma udělal všechno proto, aby s ním jeho mateřská ANC nechtěla mít nic společného.

Zumova osobní nevraživost vůči Cyrilu Ramaphosovi, jenž ho v čele státu v roce 2018 nahradil, se ukázala natolik silná, že při hlasování o nové hlavě státu v jihoafrickém Národním shromáždění volbu ostentativně bojkotoval.

Změní se směřování uvnitř i na mezinárodní scéně

Pro směřování země je obsazení postu prezidenta určující, neboť role prezidenta v jihoafrickém politickém systému svým charakterem odpovídá prezidentovi USA. Jediným Ramaphosovým protikandidátem tak byl Julius Malema, jehož Bojovníci za ekonomickou svobodu zůstávají naštěstí politicky marginalizováni.

I představitelé Afrického národního kongresu si totiž uvědomují, že pustit k moci radikálně levicové extremisty, volající po pozemkové reformě podobné té, která způsobila hospodářský kolaps v sousední Zimbabwe, by bylo smrtící.

Vládní koalici národní jednoty tak tvoří Africký národní kongres, nejsilnější strana od roku 1994 a symbol celé jedné éry dějin Jihoafrické republiky, Demokratická platforma, vedená bělošským lídrem Johnem Steenhuisenem, a dvě menší strany: Inkatha Freedom Party, reprezentující zájmy etnika Zulu, a Vlastenecká aliance (PA).

Vlasteneckou alianci podporují především ti, kteří se identifikují jako „barevní“. V jihoafrickém kontextu se jedná o kategorii, do které spadá široká skupina obyvatel z různých prostředí, které spojuje odmítání pozitivní diskriminace pouze pro černé, což byla doposud realizovaná strategie ANC. Nutno dodat, že s tristními výsledky.

V opozici zůstává Malema a Zuma, jenž nemůže v parlamentu sám zasednout, a tudíž se ani ucházet o jakýkoliv post ve vládě či v čele země, protože mu to soud v roce 2021 za korupční skandály zakázal. Úspěch Zumovy strany je dáván do přímé souvislosti s dezinformační kampaní financovanou Ruskem, jejímž cílem bylo zdiskreditovat výsledky voleb, a tím vyvolat v lidech pocit, že nemají rozhodování o budoucnosti země ve svých rukou.

Vzhledem k tomu, že Zuma cílí na obyvatele s nižším vzděláním žijící na chudých předměstích, jako je například Soweto, setkal se tento postup s úspěchem a hrozilo, že nespokojenost přeroste v otevřený odpor v ulicích jihoafrických měst. Naštěstí se tak nestalo.

Před nově zformovanou koalicí je řada úkolů, jejichž řešení bylo odkládáno tak dlouho, že to ohrožuje jihoafrickou ekonomiku, na níž je závislý zbytek regionu. Lze očekávat politický posun směrem do středu, což v praxi přinese zmírnění politiky pozitivní diskriminace nebo reálný boj s korupcí.

Důsledkem bude ale i oslabení propalestinských tendencí. Předseda Demokratické platformy již vystoupil s kritikou dosavadní politiky na Blízkém východě. Prohlásil, že je nutné nepřiklánět se výhradně na stranu Palestiny, respektive Gazy jen proto, že si zástupci Afrického národního kongresu projektují do konfliktu svou zkušenost z doby apartheidu.

Otázkou zůstává, zda Jacob Zuma či Julius Malema budou schopni s podporou ze zahraničí mobilizovat své příznivce natolik, aby zamýšlené reformy musely čelit pouliční vřavě. Nespokojené davy jsou totiž mnohem početnější a slyšitelnější než ti, kdo si cení toho, že Jihoafrická republika je jednou z mála fungujících afrických zemí, není policejním státem a principy tržního hospodářství tady nejsou prázdnou floskulí.