O nigerijském radikálně islamistickém hnutí Boko Haram se lze v českých médiích dočíst především v souvislosti s jeho nedávnými zločiny, jako byl hromadný únos více než dvou stovek školaček na jaře 2014 nebo masakr ve městě Baga v lednu 2015. Boko Haram figuruje ve zpravodajství jako africká varianta Islámského státu, která tak jako její syrsko-irácký protějšek usiluje o zřízení chalífátu a striktní uplatnění islámského práva šaría.

Takový obraz nepochybně odpovídá dnešní podobě nigerijského islamistického hnutí. Jen málo nebo nic je ale možné se dozvědět o jeho kořenech, o příčinách, proč se dokázalo prosadit až do podoby nebezpečí ohrožujícího i státy sousedící s Nigérií, zejména Kamerun, Niger a Čad.

Nahlédnout za kulisy a do historie hnutí umožňuje rozsáhlý sborník, který sestavil francouzský politolog Marc-Antoine Pérouse de Montclos a v roce 2014 ho vydal Francouzský institut pro africká studia (IFRA-Nigeria) ve spolupráci s nigerijskými univerzitami v Ibadanu a Zarii.

Nigerijští, francouzští, britští, američtí, němečtí odborníci zkoumají fenomén Boko Haram ve vztahu k historickým, politickým, náboženským a dalším souvislostem. Následující text je do velké míry výtahem z této zajímavé publikace.

Nigérie: Biafry rozdělené země

Západoafrická Nigérie je velká a bohatá země. Přes obrovské nerostné bohatství země však dnes žije okolo 54 % obyvatel Nigérie v extrémní chudobě (údaj z roku 2010). Jedním z předpokladů pro vzestup radikálně islamistického hnutí byla od počátku slabost státu, korupce a neschopnost řešit sociální problémy. Na jedné straně docházelo k nárůstu chudoby, na druhé straně k hromadění majetku v rukou nepočetné vládnoucí elity.

Nigérie si krátce po získání nezávislosti v roce 1960 prožila zatím nejkrvavější konflikt svých dějin, kdy při ozbrojeném povstání národa Igbů v Biafře na jihovýchodě země přišlo v letech 1967-1970 o život až několik milionů lidí. Boj v Biafře, který ve formě povstaleckého hnutí doutná dodnes, byl veden také o ropná pole na jihu země.

Ropa byla v pozadí také další z bolavých ran nigerijské historie, popravy spisovatele Kena Saro-Wiwy a jeho druhů, kteří se postavili praktikám britsko-nizozemské ropné společnosti Shell spřažené s tehdejším diktátorem země Sanim Abachou a za obhajobu práv místních obyvatel zaplatili v roce 1995 životem.

Zvláště postižené chudobou a nespravedlivým rozdělením bohatství je dlouhodobě obyvatelstvo v severní části země — tedy té většinově muslimské. Nigérie, tak jako většina států v subsaharské Africe, je státem národnostně a nábožensky rozděleným, přičemž dělící linie vede mezi většinově křesťanským jihem a muslimským severem.

Toto vnitřní rozdělení, stejně jako rozdělení národnostní, je zdrojem stálého napětí. Přinejmenším v jednom případě, v Súdánu, byl jeho výsledkem rozpad země na jižní křesťanskou a severní muslimskou část.

Vnitřně rozděleno je ale i samotné muslimské obyvatelstvo Nigérie. V severní polovině státu se střetají dvě pojetí islámu: tradiční africké lidové pojetí reprezentované súfijskými bratrstvy (tidžáníja, kádiríja — podle odhadů se k jednomu nebo druhému z nich hlásí bezmála třicet procent nigerijských muslimů) a radikální salafistický směr, který zastupuje především vlivná organizace Izala založená v roce 1978 v důsledku pronikání radikálního výkladu islámu ze Saúdské Arábie. Pohled těchto dvou směrů na fungování islámské společnosti, rozsah uplatnění šaríatských pravidel aj. se v mnohém zásadně liší.

Některé směry nigerijského islámu jsou velmi otevřené k západnímu vzdělání, včetně vzdělání pro ženy, zvláště ve městech a mezi Joruby obývajícími jihozápad země. Potenciální zdroj rekrutů do řad radikálních islamistů naopak dlouhodobě představují studenti tradičních koránských škol; roli těchto náboženských škol například popsal nigerijský nositel Nobelovy ceny za literaturu Wole Soyinka v článku z roku 2012.

Radikální hnutí a jeho zakladatel

Podle historika a odborníka na problematiku radikálního islamismu a etnických konfliktů z univerzity v Yole v severovýchodní Nigérii Kyariho Mohammeda je v obdobích krize a nejistoty přirozenou reakcí muslimských společností reakce náboženská, tedy radikalizace postojů. Již od pádu vojenské diktatury a začátku vlády prezidenta Obasanja v roce 1999, kdy se centrum moci přesunulo na křesťanský jih země, se přitom politici islámského severu posunovali k radikálnějšímu pojetí a striktnějšímu uplatnění šaríe.

V případě severovýchodní Nigérie radikalizace znamenala také větší otevřenost pro poselství charismatických kazatelů radikálního islámu, jako byl Mohammed Yusuf, postava stojící u zrodu hnutí Boko Haram. Prvním vůdcem tehdy ještě malé skupiny byl v roce 1995 nicméně Mallam Abubakar Lawal, skupina se tehdy nazývala Sahaba (Prorokova družina) a v jejích řadách byl i mladý Yusuf.

Mohammed Yusuf (1970-2009) je poměrně barvitou postavou. Tento klerik z města Maiduguri na severovýchodě země spojoval konzervativní až bizarní názory, jako odmítání sférického tvaru země, a nákladný životní styl, kdy se po velmi chudé oblasti projížděl v mercedesu.

Podstatnější je vliv, jaký na Yusufa měli autoři radikálního wahhábistického (salafistického) sunnitského islámu, od jejich pravzoru, středověkého teologa Ibn Tajmíji, až po saúdskoarabské autory 20. století. Zpočátku měl Yusuf a jeho stoupenci logicky velmi blízko k salafistické organizaci Izala, postupně se s ní ale rozešel pro její nedostatečně rázné odmítání všeho západního, nejen vzdělání a vědy, ale i politické organizace státu.

Důležité je také to, že Yusufovo působení začalo jako sociální hnutí založené na principech islámu, zahrnovalo péči o sirotky, vdovy a obecně ty nejslabší. Můžeme vysledovat podobný průběh jako u jiných organizací založených na radikálním výkladu islámu; rozsáhlou a pozitivně přijímanou sociální činností se zejména zpočátku prezentovalo např. egyptské Muslimské bratrstvo i jeho odnož, palestinský Hamás.

Pro svou radikálnost se Yusuf rozešel i se salafistickými duchovními, s nimiž ho zpočátku spojovala stejná ideologie. Byl vypuzen z několika mešit a teprve díky pomoci podobně radikálně orientovaného guvernéra státu Borno Ali Modu Sheriffa mu bylo v roce 2003 založit v Maiduguri vlastní mešitu a koránskou školu.

Okolo ní se vytvořila první skupina následovníků, jichž byly zpočátku zhruba dvě stovky. Došlo k prvním útokům na vojáky a policisty a k zabití několika členů skupiny. Mohammed Yusuf musel opustit Nigérii a pobýval delší čas v Saúdské Arábii.

Obecně užívaný název Boko Haram znamená přibližně „západní vzdělání je rouhačské a je třeba je odvrhnout“, vyjadřuje odmítnutí západními kolonialisty prosazovaného evropského vzdělání jako podvodně (boko = v jazyce hausa podvod, lež, čarodějnictví) nahrazujícího původní, tradiční vzdělání islámské. Je nutné dodat, že západní vzdělání, stejně jako křesťanství šířené evropskými misionáři, se stávalo nástrojem západní koloniální nadvlády.

Hnutí samo se nicméně označuje jako „Ti, kdo jsou oddáni šíření Prorokova učení a džihádu“.

Potlačení a vzestup hnutí

Dají se vysledovat tři fáze hnutí. První je jakási předhistorie před návratem Mohammeda Yusufa ze Saúdské Arábie (2005), kdy si radikálové (zřejmě bez skutečného napojení na Afghánistán) říkali Talibán a jejich ozbrojené aktivity byly ojedinělé a zaměřené převážně proti příslušníkům ozbrojených složek a „špatným“ muslimům.

Následovalo období intenzivní kazatelské a misijní činnosti (dauá, dawah) za účelem rekrutování nových stoupenců. V této době napsal a vydal Yusuf svou jedinou knihu s názvem Toto je naše víra a naše obracení na víru (This is our faith and our Da’wa).

Během těchto několika let byl Mohammed Yusuf opakovaně zatčen, ale těšil se zřejmě podpoře vlivných kruhů a vždy byl propuštěn a mohl se vrátit do své základny v Maiduguri. Toto období trvalo do roku 2009, kdy bylo na konci července hnutí ve svém centru v Maiduguri krvavě potlačeno armádou a jeho vůdce Yusuf zabit.

Celkem při zásahu zemřelo kolem 800 lidí, členů hnutí i civilistů. Zákrok armády byl odvetou na ozbrojené útoky ze strany hnutí, které byly opět pomstou za zabití čtrnácti Yusufových stoupenců. To vedlo k  další radikalizaci hnutí a k nastoupení již otevřeně násilné cesty.

Výmluvná je událost z června 2009, tedy těsně před vojenským zásahem v Maiduguri. Členové Boko Haram se na hřbitově shromáždili, aby pohřbili několik ze svých řad, kteří zahynuli při autonehodě. Vládní ozbrojenci údajně přímo na hřbitově zabili či zranili sedmnáct z nich, a těm, kteří přežili, pak zakázali návštěvu zraněných v nemocnici. Podle Mohammeda Yusufa brali jeho stoupenci tento zásah jako vyhlášení války ze strany státu.

Násilné rozbití tehdejší, dosud převážně neozbrojené, sekty v červenci 2009, kdy bylo mnoho členů hnutí zabito a vedení včetně Yusufa bez soudu popraveno, pak pro přeživší stoupence znamenalo podnět k tomu podstoupit vojenský výcvik.

Záběry zajatého Mohammeda Yusufa a jeho prachem pokrytého mrtvého těla krátce poté se všeobecně rozšířily a přispěly k vypuknutí skutečné války proti nigerijskému státu. Tvrdý vládní vojenský zásah tak paradoxně neukončil, ale naopak zahájil skutečně násilnou fázi islamistického povstání.

První fází ozbrojeného boje ze strany Boko Haram bylo cílené zabíjení vesnických předáků, kteří spolupracovali s vládou a udávali členy hnutí skrývající se v ilegalitě, policistů, stejně jako politiků vládnoucí strany ANPP (All Nigeria Peoples Party) ve státě Borno. To vedlo k rychlému vzestupu hnutí a stále rostoucímu strachu z něj; ukázalo se totiž, že nigerijský stát není schopen ochránit ani příslušníky svých bezpečnostních složek. O to méně byl stát schopen poskytnout ochranu těm, kdo se odvážili postavit radikálům.

Násilí islamistů, násilí armády

Situaci ještě dále komplikovala skutečnost, že vládní ozbrojené síly si při svých zásazích počínaly brutálněji a vůči místnímu obyvatelstvu bezohledněji, než — alespoň zpočátku — radikálové. Vojáci nebyli schopni odlišit stoupence Boko Haram od civilistů, kteří s hnutím neměli nic společného, a armádní zásahy připomínaly spíš okupaci a pomstu na nevinných obyvatelích.

Strategie radikálů byla jednoduchá a úspěšná: vyprovokovat zabíjením vojáků a policistů ozbrojené síly k zásahu a pak sledovat, jak armáda v odvetě zabíjí neozbrojené a nevinné obyvatele vesnic. 19. dubna 2013 tak vládní síly v odvetě za útok na své vozidlo zabily nejméně 185 neozbrojených lidí nemajících s radikály nic společného a zapálily přes 2000 domů.

Jeden z radikálů údajně tuto strategii popsal slovy: Když my zabijeme velké nevěřící (tj. vládní vojáky), oni pak budou zabíjet menší nevěřící (tj. vesničany, muslimské i křesťanské).

Vládní vojáci si nezřídka počínali vůči místním obyvatelům, které měli chránit, spíš jako lupiči, zabíjeli nevinné a vykrádali jejich domy. Ačkoli brutalita armádních zásahů vzbudila nesouhlas, armáda veškerou vinu popírala a všechny, kdo si stěžovali na její počínání, označovala za stoupence a členy Boko Haram.

Jeden z obyvatel epicentra hnutí, Maiduguri, zhodnotil situaci v červenci 2011 takto: „Nemáme problém s Boko Haram; náš problém je policie a armáda, která šikanuje a zabíjí nevinné lidi. Každý muslim je pro ně člen Boko Haram.“

V roce 2011 začali členové hnutí používat strategii sebevražedných útoků. V lednu 2012 byl ve čtyřech severních státech vyhlášen stav nouze a armáda dostala mimořádné pravomoci, což vedlo k jejímu ještě brutálnějšímu jednání zcela beze strachu z možného postihu. Oboustranné násilí a zločiny, jak ze strany Boko Haram, tak nigerijské armády, zaznamenaly Amnesty International i Human Rights Watch.  

Spirála násilí se přitom roztáčí stále větším tempem. Podle Amnesty International zemřelo jen v prvních třech měsících roku 2014 v důsledku vzájemných bojů přes 1500 lidí, z nichž více než polovinu tvořili civilisté.  

Únosy cizinců a školaček

Únosy místních obyvatel i cizinců, kterými se nigerijské radikálně islamistické hnutí asi nejvíce zapsalo do povědomí světové veřejnosti, se do jeho taktiky dostaly zhruba v polovině roku 2010, spolu s útoky na novináře a školy. Útoky na školy byly ze strany hnutí zdůvodňovány jako pomsta za armádní zásahy proti islámským školám a jejich učitelům.

Únosy cizích státních příslušníků, které provádí Islámský stát v Sýrii a Iráku, zpočátku představitelé Boko Haram odmítali. V roce 2012 hnutí popřelo podíl na únosu Chrise MacManuse a Franca Lamolinary, dvou unesených Evropanů, kteří byli nakonec při neúspěšném pokusu o osvobození v březnu 2012 zabiti.

Je pravděpodobné, že za jejich únosem stála jiná islamistická skupina či pouhý kriminální gang. V průběhu roku 2012 však následovaly další únosy, za kterými již stála Boko Haram, šlo mj. o korejského lékaře, pracovníky stavební firmy či francouzskou rodinu unesenou v národním parku na území sousedního Kamerunu.

Aby situace byla ještě složitější, vznikla v lednu 2012 odštěpenecká frakce Ansaru (celý název lze přeložit jako: Bojovníci za ochranu muslimů v černé Africe), která operuje v severozápadní a střední Nigérii, zatímco původní hnutí má své zázemí na severovýchodě země. Když se mluví o akcích Boko Haram, spadají pod to aktivity obou skupin.

Ansaru se od své „matky“ v některých ohledech odlišuje, například odmítá zabíjení nevinných muslimů stejně jako vojáků a policistů a svůj úkol bránit islám chápe šířeji, v rámci celé západní Afriky či Afriky jako celku. Za některými únosy cizinců stála pravděpodobně právě tato skupina.

Únosy školaček na jaře 2014 podle Kyariho Mohammeda znamenají počátek nové fáze v působení radikálního hnutí. Nynější hlava Boko Haram Abubakar Shekau prohlásil, že terčem jsou všechny školy. Mezi červencem 2013 a únorem 2014 byly napadeny nejméně dvě školy ve státu Yobe, s výsledkem nejméně stovky mrtvých dětí. V polovině dubna 2014 bylo z jediné školy v Chiboku uneseno 234 děvčat.

Válka proti křesťanům?

Útoky proti křesťanům ze strany Boko Haram jsou součástí boje proti nigerijské vládě, které hnutí vyhlásilo válku po vojenském zásahu v červenci 2009. Do té doby byly cílem ozbrojených útoků hnutí příslušníci ozbrojených sil a muslimové, kteří stáli v cestě radikální ideologii.

Není tomu tedy tak, že by cílem Boko Haram byla jakási genocida křesťanů v Nigérii. Boj proti západnímu vzdělání, sekulárnímu státu, jeho mocenskému aparátu a boj proti neradikálnímu muslimům a křesťanům jsou součástí jednoho a téhož boje, který hnutí vede.

Obětí únosů Boko Haram jsou muslimské i křesťanské školačky sekulárních škol. Celkově tvoří až dvě třetiny obětí Boko Haram muslimové, jednu třetinu křesťané. Ačkoli se někteří představitelé nigerijských křesťanů, zejména z řad rostoucích a stále vlivnějších evangelikálů, snaží prohlašovat Boko Haram za organizaci zaměřenou na náboženskou válku proti křesťanům, skutečnost je jiná. Primárním cílem radikálů od počátku byly a jsou vládní bezpečnostní síly a „špatní“ muslimové.

Tak jako jiní islámští radikálové, zabíjejí také ti nigerijští špatné, tj. umírněné muslimské duchovní, zvláště ty, kteří si dovolí kritizovat jejich praktiky. Útoky na křesťanské duchovní a na kostely nicméně přibývají zvláště v posledních letech s radikalizací hnutí a celkovým vyhrocováním situace.

Důvodem pro zvyšující se počet útoků na křesťany může být podle Marka-Antoina Pérouse de Montclos také to, že světová, především západní veřejnost se zajímá daleko víc o útoky na křesťany než na muslimy a pro teroristickou organizaci, která se chce zapsat do světového povědomí, je právě toto cesta k dosažení publicity, kterou si přeje.

V rámci Nigérie samotné je zaměření násilí na křesťany také prostředkem, jak postavit křesťanský jih země proti muslimům jako celku, vyvolat atmosféru náboženské války a neradikální muslimskou většinu tak vystavit tlaku a nutnosti rozhodnout se pro radikální cestu.

Celkově vzato, Boko Haram ani dnes není typickou nadnárodní teroristickou sítí typu Al Káidy, je to především místně zakotvené hnutí s vyhraněnou náboženskou ideologií, s jakýmsi zárodečným politickým programem, opírající se o jistou míru podpory ze strany místního obyvatelstva, domnívá se francouzský politolog.

Pouhé násilí extremisty nezastaví

Dosavadní zkušenosti z vzestupu Boko Haram ukazují, že pouze vojenskou represí nelze hnutí porazit. Nevládní organizace Mezinárodní krizová skupina (International Crisis Group, ICG) ve své zprávě z 3. dubna 2014 doporučuje ukončit rozsáhlé vojenské a policejní operace ze strany nigerijské vlády, které vhánějí jen stále víc nezaměstnaných mladých lidí do řad extremistů.

Doporučuje také nestranné vyšetřování smrti Mohammeda Yusufa a potrestání všech, kdo se dopustili zločinů — nejen členů radikálních islamistických skupin, ale i vládních představitelů na úrovni centra i jednotlivých států, stejně jako příslušníků armády a policie.

Nigerijská vláda stejně jako vlády států severní Nigérie, zasažených působením radikálů, by se pak podle Mezinárodní krizové skupiny měla zaměřit na spolupráci s místními muslimskými politickými a náboženskými elitami, což může být cesta k odzbrojení militantů a jejich opětovnému zařazení do společnosti. Klíčovým je podle doporučení ICG boj s všudypřítomnou korupcí, chudobou a sociální nerovností.

Také podle profesora Kyariho Mohammeda může být efektivním řešením pouze dohoda s umírněnými členy hnutí. Vláda musí reagovat na hrozivou sociální situaci velkých skupin lidí a nesmí být pohlcena vlastní korupcí a lhostejností k lidským právům vlastních obyvatel.

Wole Soyinka se naproti tomu domnívá, že sociální příčiny jako je korupce — jakkoli jsou důležité — nemohou zastřít jádro problému, jímž jsou podle něj teokratičtí politici muslimského severu zneužívající náboženský fanatismus šířící se z náboženských škol a institucí, politici neschopní a neochotní se skutečně postavit extremistům.

Oba pohledy jsou zřejmě opodstatněné a doplňují se. Sociální a ekonomické problémy, zkorumpovanost a brutalita vlády a ozbrojených složek trvale vytváří klima příznivé pro působení kazatelů radikálního islámu, a ti přirozeně této situace využívají. S tím, jak stoupá jejich vlastní brutalita a své násilí obracejí proti stále širšímu okruhu lidí, ztrácejí podporu u obyvatel, kteří je původně považovali za ochránce vlastních zájmů.

Paradoxně i v budoucnu se tak dá očekávat, že velmi tvrdý vojenský zákrok proti Boko Haram může jeho postavení posílit a zajistit mu podporu, které by se hnutí jinak nedostávalo. Jakákoli ozbrojená akce bude muset být provedena tak, aby co nejméně zasáhla civilní obyvatele a nezpůsobila jim další škody vedle těch, které jim způsobují islámští militanti.

Aktuální dovětek: v těchto dnech míří na palubě největšího letounu na světě do Nigérie z Česka tanky, raketomety a obrněná vozidla, za něž nigerijská vláda zaplatí kolem 200 milionů korun. Za jakým účelem, proti komu a hlavně s jakým konečným výsledkem budou použity, je ale ve hvězdách.

Marc-Antoine Pérouse de Montclos (ed.): Boko Haram: Islamism, politics, security and the state of Nigeria, African Studies Centre, Leiden 2014.