Karel III. již jako hlava pomazaná. Ke smyslu instituce krále
Ivan ŠtampachDnešní korunovace potvrdí Karla III. v roli formální hlavy Spojeného království a dalších států. Nad postavením monarchy v demokratickém zřízení a nad duchovní dimenzí instituce v 21. století se zamýšlí náš sloupkař Ivan O. Štampach.
Někdejší princ Charles se stal králem Spojeného království Velké Británie a Severního Irska, čtrnácti dalších svrchovaných států, lordem suverénem ostrova Man, normanským vévodou pro dva polosamostatné útvary v Lamanšském průlivu, rychtářství Jersey a Guernsey. Stal se jím ve věku 75 let loňského 8. září okamžikem, kdy zemřela královna Alžběta. O dva dny později proběhl nástupnický ceremoniál.
Nový král si zvolil své první křestní jméno a v českých médiích začalo ihned být uváděno v počeštěné podobě jako Karel III. Vyhlášení, že se stal králem, podepsané členy rodiny, zástupci šlechty a občanské společnosti coby Nástupnickou komisí bylo přečteno z balkónu Svatojakubského paláce v sobotu 10. září. Při té příležitosti nový král složil přísahu.
Politický aspekt této ceremonie představoval Karlův proslov, v němž zcela tradičně potvrdil, že ponese zodpovědnost za svrchovanost království. Pochopitelně potvrdil i to, co jinak být nemůže, a sice že bude podporovat ústavní vládu (i když Spojené království psanou ústavu nemá) a že bude usilovat o blaho všech národů říše, čímž myslel pravděpodobně i další státy, jejichž hlavou se stal.
Britský systém předstírá monarchistický princip vlády, takže král slíbil, že se nechá vést „radami“ voleného parlamentu. Možná přitom na chvíli zapomněl, že je spolu s Horní a Dolní sněmovnou jeho součástí. A pochopitelně rozhoduje parlament, respektive jeho většina, která se označuje jako vláda Jeho Veličenstva. Někteří její členové jsou součástí kabinetu, obvykle jako ministři. Jmenování do různých státních funkcí má za úkol premiér, jmenovací dekrety však podepisuje panovník.
Monarchie v demokracii
Britský systém ukazuje, že je možná formální monarchie spojená s faktickou demokracií. Jednokolová většinová volba poslanců Dolní sněmovny, resp. Domu obyčejných (House of Commons) je poněkud problematizována systémem volby relativní většinou. Kdyby, řekněme, v každém obvodu na poslance kandidovali čtyři lidé, jeden by dostal 26 procent hlasů a ostatní tři třeba blízko 25 procent, a bylo by to tak ve všech obvodech, měla by vítězná strana ve sněmovně všechny mandáty, i když pro ni hlasovalo jen o málo více než čtvrtina voličů.
jako kdyby monarchie byla s demokracií něco primárně cizorodého. Demokracii se v monarchii ale tradičně daří minimálně stejně dobře, jako v republikánském zřízení. Spíše lépe. Nejen Spojené království, ale i Španělsko je toho příkladem, tam byl návrat k demokracii podpořen návratem k monarchii. Sociálnímu státu se nikoli náhodou lépe dařilo v konstitučních monarchiích zemí Skandinávie nebo Beneluxu. Rumunsko přišlo po válce o monarchii i o demokracii.
Britové dobře vědí, že je lepší originál. Lidé totiž mají tendenci si za to, co se jim vezme, najít náhražku. A ta bývá horší než originál. Takže v Anglii po svržení krále přišel Cromwell, ve Francii po svržení Ludvíka XVI. Napoleon, v Německu po svržení Viléma II. přišel Hitler, v Rusku po odstranění cara Stalin, v Číně po zrušení monarchie Mao Ce-Tung. A v Československu po založení republiky kult Masaryka, Beneše, Gottwalda… a Havla a Klause.
U nás v podstatě lidé volí stále nového krále, který sídlí na Hradě. Vše má silné monarchistické prvky, nedávná "inaugurace" nového prezidenta se svou pompézností nikoli náhodou podobala korunovaci.
Myslím, že již je čas oprostit se od antimonarchistických předsudků vlivem deformací při vzniku 1. republiky. Ta vznikla ještě problematičtěji, než ta cromwellovská Anglická republika v 17. století.
Oba aspekty tematizovaného jevu nejsou v hlubokém rozporu.
Pan Unger má s připomínkou častého vyznění pádu monarchie pravdu (byť Maova revoluce
nenegovala císařství). Ovšem, konec království většinou nebýval hlavní příčinou uvedených (větších) katastrof, ale zároveň také důsledkem konzervovaného stavu, blokujícího nazrálé změny.
V případě Československa je pan Unger negativně zaujatý. Platí to už s ohledem na mezinárodní kontextu roku 1918. Konkrétní nepříznivé srovnání Masaryka a "mužů 28. října" s Cromwellem je zvláštní. Nějak divně se vyrovnává se skutečností, že Cromwell nechal popravit (krále) Karla I., zatímco u nás tenhle osud málem stihl (mj.) Karla Kramáře.
Článek F. Nerada se zabývá rozporem, který je (mezi sakrálním a profánním) obecný. Z něho však rozhodně neplyne, že sváteční je "imperiální", ani že jeho minimalizace (co alternativa jiných úsporných opatření) je stabilně žádoucí. Totéž se týká, řekl bych, rovněž církve (a nejinak nakonec i vývoje architektury a umění).
Stálé upozorňování na to, že Britům se výdaje spjaté s královskou rodinou nelíbí, je skoro zbytečné, protože jde o celkem samozřejmý jev. Imperiální motiv podpory je jistě přítomen (podobně se projevil při vystoupení země z EU), na druhé straně je však kompenzován. Ve volbách v Británii nehrozí nebezpečí, že se adept na premiéra pokusí dát cestou "svrchovaného vládce", jako jinde, neboť ta je v Británii "zarubaná"). Už tahle cena monarchie (monarchií) stojí myslím za to!
Jistě, takový Masaryk. Co jsme si to vlastně pořídili? Takový podezřelý člověk, kterého obdivovala tak rozličná sešlost jako Karl Kautský, Carl Schmitt a Edmund Husserl. Někoho takového mít jako hlavu státu . Zatímco takový Habsburg, který se odmítl nechat korunovat českým králem a dokázal pevně stát-- po krátkém zaváhání, ale o to pak pevněji --, na pozici odmítání česko-rakouského vyrovnání (o jižních zemích ani nemluvím), ten byl čitelný a úctyhodný.
Nepochybné je, že pompézní rituály spojené s panovnickými dvory suplují neschopnost liberálně demokratické společnosti generovat nějaký pocit všeobecné identity na základě nějaké vyšší, ušlechtilejší ideje nežli je každodenní konzumerismus.
Jinak řečeno: dokud bude přetrvávat tato ideová prázdnota a nemohoucnost liberální demokracie, potud si přinejmenším určité části společnosti budou hledat jiné zdroje vzbuzující alespoň pocit vzájemné pospolitosti, vzájemné spojitosti nějakým vyšším ideovým principem. Z těchto náhradních zdrojů pak fascinace leskem monarchií stále ještě patří k těm relativně nejméně problematickým.
a nečtou první tři odstavce. Očekával jsem zaujaté a hypersenzitivní reakce ke stále idealizované první republice.
Těžko srovnávat popravu krále, ke které došlo v 17. století a nedošlo ve století 20. Napsal jsem jen, že Československo vzniklo problematičtěji, než Anglická republika. A to prostě vzniklo, na tom nic nezměníte. Bylo to asi něco takového, jako kdyby severní Anglie vytvořila republiku se Skotskem a Walesem bez jižní Anglie a bez souhlasu britského parlamentu a Skotové ani Velšané by s tím nesouhlasili. Severní Angličané by v takové republice potom tvořili 51% obyvatel a ve Skotsku by např. pro své anglické pracující stavěli anglické menšinové školy. Tak nějak to bylo v novém Československu. Ale to je na jinou, delší debatu.
Pokud jde o česko-rakouské vyrovnání, těžko s tím mohl císař a král souhlasit, když to nepodporovala velká část zemských reprezentací. Prostě se v zemích Koruny české na tom neshodli tak, jako v zemích Koruny svatoštěpánské.
Mimochodem ten poslední Habsburk na českém a uherském trůně žádné vyrovnání neblokoval, naopak nabídl širokou autonomii a federalizaci, kterou by v té době těžko třeba nějaký anglický nebo belgický král nabídl.
Jeden původně rakouský poručík jménem Jan Masaryk, který v rakouské armádě obdržel stříbrnou medaili za statečnost 2. třídy, později konstatoval:
„Kdyby tata věděl, jak to všechno dopadne,
šel by se Karlu Habsburskému osobně omluvit.“
Inu blokoval. Přes původní slib. Prostě se smiřte s tím, že podunajskou monarchie odepsala její neschopná byrokraticko-šlechtická vrstva.