Ve společenství dvaačtyřiceti anglikánských církví se zvedla zase další vlna konfliktu mezi liberálním a konzervativním křídlem. Deset arcibiskupů anglikánských lokálních církví odmítlo vedoucí roli arcibiskupa z Canterbury — jako spíše formálního předsedajícího celého společenství. A prohlásili o sobě, že reprezentují většinu, snad dokonce tři čtvrtiny anglikánů světa.

Základem celé velké komunity s odhadovanými sto miliony členů je Církev Anglie, která se formovala na podnět krále Jindřicha VIII. od třicátých let 16. století. Ustavila se postupně jako via media, střední cesta mezi křesťanstvím reformačním (s větším vlivem jeho kalvinistické větve) a církví katolickou. Z katolické tradice převzala i episkopální uspořádání.

Duchovní zde tedy jsou ve třech stupních, biskupové, presbyteři a jáhni. Tam, kde je více diecézí, území spravovaných biskupy, jeden z nich působí jako arcibiskup, v USA jako „předsedající biskup“, a církev reprezentuje a vede.

Anglikánský typ křesťanství se postupně prosadil na celém území někdejšího Britského impéria. Na Britských ostrovech jsou to ještě samostatné církve Walesu, Skotska a Irska. Církev Anglie je státní, další tři na ostrovech jsou na panovníkovi a vládě nezávislé.

Významnou roli zastává Episkopální protestantská církev USA. Na území unie má devět provincií a v nich sto deset diecézí včetně diecézí mimo území Spojených států, v Kolumbii, Dominikánské republice, Ekvádoru, Hondurasu, Venezuele, Portoriku, na Haiti, Kubě, Panenských ostrovech a Tchaj-wanu.

Církve USA, Kanady, Austrálie a Nového Zélandu se postupně v průběhu dvacátého století orientovaly liberálně. V Církvi Anglie spíše koexistují konzervativní a liberální skupiny. Tyto a po nich další církve se přiklonily k ordinaci žen do služby duchovních ve všech třech stupních.

Z tohoto důvodu se od Církve Anglie oddělilo asi půl milionu členů, kteří přešli jako celek i s kněžími a pěti biskupy do Církve římskokatolické. Tvoří v ní samostatný ordinariát a mohli si ponechat anglikánské zvyky, mimo jiné i ženaté duchovenstvo.

Novější spor, který se pokládá za důvod současného rozkolu v biskupském sboru celé komunity, má co dělat s osobami, které veřejně deklarují svou menšinovou sexuální orientaci, obvykle homosexuální. Církve postupně začaly oficiálně žehnat takovým párům na společnou cestu životem, případně je i církevně oddávat.

Jako další přijala podobnou praxi letos i Církev Anglie. Církve také zařadily muže a ženy takových preferencí do veřejné církevní služby.

Konzervativní stanoviska ohledně duchovní služby a vztahu k homosexuálním členům převládla v některých anglikánských církvích chudého Jihu. Deset biskupů ze Súdánu a Jižního Súdánu, Chile, Pacifického regionu, Konga, Myanmaru, Bangladéše a Ugandy prohlásily, že Církev Anglie jako mateřská církev celého společenství se diskvalifikovala.

Rozštěpení anglikánského communia podle regionů znovu otevírá otázku, jak je možné, že chudé regiony jsou tradicionalistické a bohaté spíše progresivní. Analogií světových regionů jsou společenské vrstvy. Zdá se i u nás prokázané, že sociálně slabší lidé volí nejen kulturně, ale i ekonomicky a politicky konzervativní politické směry.

Hlavou církve Anglie je král. Jeho jménem premiér jmenuje biskupy na návrh Královské nominační komise a po projednání v parlamentu. Oba arcibiskupové anglických církevních provincií a další biskupové podle služebního věku, v současnosti celkem čtyřiadvacet osob, zasedají v Horní sněmovně jako duchovní lordi.

Canterburský arcibiskup je na prvním místě mezi duchovenstvem. V současnosti je jim Justin Welby. Než se stal knězem a pak biskupem, sloužil jako právník u ropných firem.

Nominálně je i nejvyšším představitelem celosvětového anglikánského společenství. V této roli svolává, pravidelně jednou za deset let, všechny anglikánské biskupy na Lambethskou konferenci nazvanou podle jeho londýnského sídla.

Závěry jednání konference mají pouze konzultativní charakter. Nezavazují jednotlivé členské církve. Proto odmítnutí arcibiskupa Welbyho nemusí mít dramatický vliv na celek anglikánství. Již od druhé poloviny minulého století proběhlo několik podobných konfliktů. Zdálo se, že se anglikánské společenství jako celek neudrží. Přesto zatím názorový konflikt zůstal jen vnitřním sporem.

Biskupové uvedených zemí a dva dalších z USA a Brazílie prohlašují ústy Justina Badiho z Jižního Súdánu, že již nejsou schopni uznat současného arcibiskupa z Canterbury jako prvního mezi rovnoprávnými vůdci globálního společenství. Je otázkou, nakolik budou ochotní se podílet, třeba polemicky, na aktivitách Lambethské konference, a nakolik aktivují procedury, které by vedly k úplnému osamostatnění současného uskupení zvaného Globální jih Anglikánského společenství. Případně zda odejdou svévolně bez oficiálního postupu.

Mluvčí Lambethského paláce uvedl, že plně oceňuje postoj kritiků, ale připomněl, že neshody mezi anglikány ohledně sexuality a manželství jsou dlouhodobé a že reformy v jedné provincii neovlivňují pravidla v ostatních. Vyslovil se, že ve světě konfliktů, utrpení a nejistoty musí mít anglikáni na paměti, že je více spojuje, než rozděluje.