V anglikánském společenství to opět vře
Ivan ŠtampachZdrojem posledního konfliktu v anglikánské církvi je odpor některých částí církve k liberálnímu přístupu canterburského arcibiskupa Justina Welbyho k sexuálním minoritám. Je ovšem předčasné odhadovat, zda to povede i k formálnímu rozchodu.
Ve společenství dvaačtyřiceti anglikánských církví se zvedla zase další vlna konfliktu mezi liberálním a konzervativním křídlem. Deset arcibiskupů anglikánských lokálních církví odmítlo vedoucí roli arcibiskupa z Canterbury — jako spíše formálního předsedajícího celého společenství. A prohlásili o sobě, že reprezentují většinu, snad dokonce tři čtvrtiny anglikánů světa.
Základem celé velké komunity s odhadovanými sto miliony členů je Církev Anglie, která se formovala na podnět krále Jindřicha VIII. od třicátých let 16. století. Ustavila se postupně jako via media, střední cesta mezi křesťanstvím reformačním (s větším vlivem jeho kalvinistické větve) a církví katolickou. Z katolické tradice převzala i episkopální uspořádání.
Duchovní zde tedy jsou ve třech stupních, biskupové, presbyteři a jáhni. Tam, kde je více diecézí, území spravovaných biskupy, jeden z nich působí jako arcibiskup, v USA jako „předsedající biskup“, a církev reprezentuje a vede.
Anglikánský typ křesťanství se postupně prosadil na celém území někdejšího Britského impéria. Na Britských ostrovech jsou to ještě samostatné církve Walesu, Skotska a Irska. Církev Anglie je státní, další tři na ostrovech jsou na panovníkovi a vládě nezávislé.