Se smrtí prince Philipa a vzpomínkami na jeho různě žertovné a urážlivé výroky mohlo někoho napadnout, že jde o další potvrzení teorie, že existuje „transgrese, jež je inherentní systému“, jak by řekli psychoanalytici. Netřeba se děsit, nejde o nic tak perverzního ani komplikovaného, jak by se mohlo na první pohled zdát. Jenom je to mnohem častější jev, než si většinou uvědomujeme.

O princi Philipovi se říkalo, že to byl „rebel“, protože si dovolil říkat věci, které šly trochu mimo protokol. Tím vzbuzoval odsudky i sympatie. V médiích nyní vycházely i titulky, že to byl „nejvtipnější člověk na světě“ nebo že byl příznačně patronem sítě „Eccentric clubů“. Jenže princ Philip nebyl rebel, který narušuje systém. Jeho překračování hranic — tedy akt transgrese — bylo přesně naopak něčím, co systému hraje do karet.

Lidštější tvář monarchie?

Institut královské rodiny je vzorem noblesy i rigidnosti. Navenek má vyzařovat kontinuitu vyšších hodnot, jako je čest, loajalita, služba a oběť národu, ale uvnitř panuje dusivá atmosféra, která ničí lidské duše a vztahy. Hodně o tom víme jak z případu princezny Diany, tak nejnověji z případu bývalého prince Harryho a jeho manželky Meghan. Co by jiní dali za to mít se takto dobře, to přece stojí za trochu sebepotlačení, říká si řada lidí, kteří vyznávají tradice nebo na ně z různých důvodů působí Meghan Markleová nevěrohodně. Jenomže o osobní názory na jednotlivé veřejné osoby nejde.

Víme bezpečně, že být členem královské rodiny znamená obrovskou ztrátu soukromí. Znamená to mít v sobě nekonečnou zdrženlivost, nelze být svobodnou lidskou bytostí, musíte být sošnou ikonou, nadlidským ideálem.

Ta úloha je prakticky nesplnitelná a v samotné královské rodině je schopna jí dostát víceméně jen královna Alžběta. Ta jediná vždy za všech okolností zachovává dekorum, vyjadřuje se střídmě a vypadá to, jako by její soukromá persona zcela splynula s oficiální rolí laskavé panovnice. Ostatní, jako třeba vévodkyně Kate Middletonová, se k tomuto nedostižnému ideálu zatím jen pokorně učí dorůst.

To, že královninu uměřenost vyvažoval celoživotně právě princ Philip svou neomaleností, má jistou logiku. Britská monarchie není jenom zkostnatělá a ušlechtilá, má i svou druhou tvář. Philip představuje životnější, lidštější, „chybující“ prvek, který si od celkového obrazu nelze odmyslet. Philipovy průpovídky a různá faux pas byly pevnou součástí instituce.

Také proto se Philip za své „přešlapy“ neomlouval a nikdo nemusel omlouvat jeho. Jako by monarchie jakožto instituce potřebovala někoho, kdo podvrací její tvář a vážnost, aby tato vážnost mohla být znovu a znovu obnovována. Philipovy výroky ve skutečnosti prakticky nic z majestátu neznevažovaly, ale podporovaly ho a posilovaly. Bez jejich existence bychom si ani neuvědomovali, jak těžké je být zcela odosobněný. Nedokázali bychom ocenit, jak dokonale se dokáže držet královna Alžběta.

Rozpustit hranice, vyvázat se z pravidel

Za normálních okolnosti předpokládáme, že existuje nějaký systém, který má pravidla, jejichž porušení se trestá. Takto jednáme se zločinci, kteří loupí, korumpují, vraždí či znásilňují. V případě dnešních imigrantů to platí doslova — překročí hranici a putují do vězení nebo detenčního tábora, aniž by spáchali cokoli jiného, než že se octli za pomyslnou čárou na zemi.

Transgrese je ale mnohem univerzálnější fenomén, patří k základům lidské existence. Pravidla často existují i proto, aby se porušovala, často přímo volají po tom, aby je někdo překročil. Aby vzal ve fotbalovém zápase míč do rukou a vynalezl tím rugby. Začal hrát na kytaru jinak a vymyslel rock, punk nebo metal. Začal hýbat kamerou jinak a stříhat záběry oproti pravidlům a vymyslel vlastní umělecký styl.