Se smrtí prince Philipa a vzpomínkami na jeho různě žertovné a urážlivé výroky mohlo někoho napadnout, že jde o další potvrzení teorie, že existuje „transgrese, jež je inherentní systému“, jak by řekli psychoanalytici. Netřeba se děsit, nejde o nic tak perverzního ani komplikovaného, jak by se mohlo na první pohled zdát. Jenom je to mnohem častější jev, než si většinou uvědomujeme.

O princi Philipovi se říkalo, že to byl „rebel“, protože si dovolil říkat věci, které šly trochu mimo protokol. Tím vzbuzoval odsudky i sympatie. V médiích nyní vycházely i titulky, že to byl „nejvtipnější člověk na světě“ nebo že byl příznačně patronem sítě „Eccentric clubů“. Jenže princ Philip nebyl rebel, který narušuje systém. Jeho překračování hranic — tedy akt transgrese — bylo přesně naopak něčím, co systému hraje do karet.

Lidštější tvář monarchie?

Institut královské rodiny je vzorem noblesy i rigidnosti. Navenek má vyzařovat kontinuitu vyšších hodnot, jako je čest, loajalita, služba a oběť národu, ale uvnitř panuje dusivá atmosféra, která ničí lidské duše a vztahy. Hodně o tom víme jak z případu princezny Diany, tak nejnověji z případu bývalého prince Harryho a jeho manželky Meghan. Co by jiní dali za to mít se takto dobře, to přece stojí za trochu sebepotlačení, říká si řada lidí, kteří vyznávají tradice nebo na ně z různých důvodů působí Meghan Markleová nevěrohodně. Jenomže o osobní názory na jednotlivé veřejné osoby nejde.

Víme bezpečně, že být členem královské rodiny znamená obrovskou ztrátu soukromí. Znamená to mít v sobě nekonečnou zdrženlivost, nelze být svobodnou lidskou bytostí, musíte být sošnou ikonou, nadlidským ideálem.

Ta úloha je prakticky nesplnitelná a v samotné královské rodině je schopna jí dostát víceméně jen královna Alžběta. Ta jediná vždy za všech okolností zachovává dekorum, vyjadřuje se střídmě a vypadá to, jako by její soukromá persona zcela splynula s oficiální rolí laskavé panovnice. Ostatní, jako třeba vévodkyně Kate Middletonová, se k tomuto nedostižnému ideálu zatím jen pokorně učí dorůst.

To, že královninu uměřenost vyvažoval celoživotně právě princ Philip svou neomaleností, má jistou logiku. Britská monarchie není jenom zkostnatělá a ušlechtilá, má i svou druhou tvář. Philip představuje životnější, lidštější, „chybující“ prvek, který si od celkového obrazu nelze odmyslet. Philipovy průpovídky a různá faux pas byly pevnou součástí instituce.

Také proto se Philip za své „přešlapy“ neomlouval a nikdo nemusel omlouvat jeho. Jako by monarchie jakožto instituce potřebovala někoho, kdo podvrací její tvář a vážnost, aby tato vážnost mohla být znovu a znovu obnovována. Philipovy výroky ve skutečnosti prakticky nic z majestátu neznevažovaly, ale podporovaly ho a posilovaly. Bez jejich existence bychom si ani neuvědomovali, jak těžké je být zcela odosobněný. Nedokázali bychom ocenit, jak dokonale se dokáže držet královna Alžběta.

Rozpustit hranice, vyvázat se z pravidel

Za normálních okolnosti předpokládáme, že existuje nějaký systém, který má pravidla, jejichž porušení se trestá. Takto jednáme se zločinci, kteří loupí, korumpují, vraždí či znásilňují. V případě dnešních imigrantů to platí doslova — překročí hranici a putují do vězení nebo detenčního tábora, aniž by spáchali cokoli jiného, než že se octli za pomyslnou čárou na zemi.

Transgrese je ale mnohem univerzálnější fenomén, patří k základům lidské existence. Pravidla často existují i proto, aby se porušovala, často přímo volají po tom, aby je někdo překročil. Aby vzal ve fotbalovém zápase míč do rukou a vynalezl tím rugby. Začal hrát na kytaru jinak a vymyslel rock, punk nebo metal. Začal hýbat kamerou jinak a stříhat záběry oproti pravidlům a vymyslel vlastní umělecký styl.

Nejvíce o to vědí asi spisovatelé a básníci, kteří rozrušují pravidla jazyka, zákonitosti konvenčního zápisu, logiku smyslu. Ženy jako umělkyně překračovaly v dějinách hranici často dvojnásobně, protože se očekávalo, že skutečně kreativní umělec je pouze muž, zatímco žena je pasivní příjemkyní nebo neoriginální napodobovatelkou.

Transgrese je nejenom moment překročení hranice zákona či území. Jedná se i o moment, kdy zmizí hranice mezi námi a světem. Kdy se rozpustí subjektivita a my se staneme součástí něčeho většího, než jsme my sami. Zažívají to návštěvníci koncertů populární hudby, ale i masy zfanatizované politickými projevy. Zažívají to lidé v sexuální extázi, ve spojení s někým jiným, kdy se najednou cítíme být jedním tělem, i když ta těla jsou dvě (nebo jich je víc).

Při transgresi nevnímáme okolí a nejsme sami sebou, naše „já“ se vyprázdní a stáváme se kolektivním „my“. Rušením hranic rušíme i vnímání sebe sama jako poslušného, vnějškem určeném subjektu. Sex nemůže být slušný, musí být sprostý, aby byl dobrý, a byl by pobuřující, pokud by byl veřejný. Transgrese je naše ustavičná snaha nebýt jenom sami sebou, ale být jiní, vyvázaní z pravidel.

Podvratný element, ale jen naoko

Jak to vše souvisí s princem Philipem a jeho výroky, které lze sotva označit za bonmoty (že by dávaly „něco k dobrému“), protože spíše ponižovaly ostatní? Transgrese prince Philipa nebyly anti-systémovým překročením hranic, něčím, co se trestá, něčím, na čím by se kdokoli měl pohoršovat. Pokud se někdo pohoršoval, působil sucharsky, hůře než samotná instituce královské rodiny, která si svého „rebela“ pěstovala a chránila.

Právě naopak. Princ Philip se mohl dotýkat necitlivě ostatních, ale o něj se nemohl otřít nikdo, vždy byl „jeho výsost“ s výsostnými právy. V jeho humoru navíc zůstávala hlavní složkou nadřazenost — nad jinými národy, rasami, ženami a vůbec neurozenými „podlidmi“, kdy mimo jiné vážné vyjadřoval přesvědčení, že by se lidé různých etnik nebo postavení neměli míchat. Tedy podvratnost, která je nevyřčeně ve službách systému, je jím chráněná a díky němu nedotknutelná.

Není snad urážlivé ani fakticky nesprávné říct, že členové britské královské rodiny jsou největší pobírači sociálních dávek ve světových dějinách. Vždyť například loni od daňových poplatníků dostali téměř 70 milionů liber kvůli opravám Buckinghamského paláce, obvykle se však částka pohybuje mezi 30 a 40 miliony liber, jež slouží na cestování a reprezentaci.

Za tyto peníze se od ní neočekává nic jiného než být decentní a udržovat noblesní fasádu bývalého impéria. Říct jednou za rok hezký vánoční projev, v němž se dá najevo, že v zemi se myslí na všechny a soudržnost je důležitá. Královna Alžběta to umí skvěle a je za svůj výkon placena lépe než jakákoli oscarová herečka. Z role navíc nesmí vypadnout nikdy.

Nelze popřít, že královna plní v britském mocenském systému důležitou funkci, která symbolizuje kontinuitu, nadčasovost a nadstranickost oproti běžné politice, kdy se ve funkcích politici neustále střídají a daří se jim historicky se znemožňovat.

V porovnání s tím je důkazem hluboké společenské a duchovní krize České republiky to, že prezident Miloš Zeman ve svých projevech tuto funkci sjednocovatele neplní, nedává lidem naději, neumí ani falešně zahrát, že by ho lidé zajímali. Snad ani poslední zbývající příznivci nemají pocit, že na ně Miloš Zeman myslí a soucítí s nimi; pouze za ně ventiluje jejich hněv a odpor.

Zdálo by se, že princ Philip byl našemu současnému prezidentovi v něčem podobný. Neměl v sobě okázalé pohrdání ani vyloženou touhu lidi rozdělovat, ale nikdy nerespektoval to, že svou funkci má jenom proto, aby vystupoval decentně.

Jenomže tato kritika zůstává na povrchu. Princ Philip totiž plnil úlohu prvku „inherentní transgrese v systému“, vnitřně zabudovaného podvratného elementu, jehož podvratnost je však pouze zdánlivá, na efekt. Instituce pak jenom předstírá, že tento prvek transgrese potlačuje, ve skutečnosti mu však dává volný průběh a dívá se stranou. Tento mechanismus je překvapivě častý.

Jako šikana v armádě, jako sexuální skandály v církvi

Na podobném principu funguje i šikana v armádě nebo zneužívání dětí v katolické církvi, ačkoli reálná společenská škodlivost výroků prince Philipa je samozřejmě nepoměrně menší než tyto jevy. Armáda se tváří, že stojí na disciplíně a subordinaci. Zároveň se uvnitř ní odehrává neustálá šikana nových rekrutů. Je to něco, o čem velení ví, ale dělá, že to neexistuje a trestá mnohem spíše ty, kteří šikanu nahlásí, než ty, kteří šikanu provádějí.

Šikana by za ideálních podmínek neměla vůbec existovat. Fakticky si ale šikanu vynucuje samo prostředí, v němž neustále někdo někomu velí a tvrdě vyžaduje plnění příkazů. Právě hierarchie a princip subordinace, kdy není možné protestovat proti moci, vede k perverznímu chování nadřízených.

Navíc pokud neprojdete šikanou, nejste dost „ostřílení“ a nemůžete v armádním žebříčku postoupit výše. Všichni tedy mlčky trpí něco, co je zjevně nespravedlivé a nesprávné; navenek se tváří ctnostně, a přitom tolerují násilí nebo se ho sami dopouštějí. Proto je vždycky takový skandál pro veřejnost, když se zjistí, že šikana probíhala a měla v sobě často i prvky sexuálního zneužívání nebo fyzického poškozování.

Skandálem pro armádu však není samotný fakt, že se děly perverzní věci, ale že je někdo zviditelnil a narušil hladký chod instituce. Šikana v armádě není chybou nebo omylem, je to vnitřní součást jejího chodu, jenž má zůstat neviditelný. Tento mechanismus možná dnes není ve vysoce specializované profesionální armádě tak běžný, ale v průběhu dějin, kdy na vojnu rukovali často nedobrovolně takřka všichni mladí muži, perverzní šikana uvnitř armády kvetla.

Podobné je to u katolické církve. Všichni tušíme, že celibát je víceméně nesplnitelný, nelidsky krutý závazek. Kněze v podstatě litujeme, že nemohou žít normální život a obětují se pro Boha a komunitu, v níž slouží. Jejich utrpení je ale příliš často vykupováno utrpením zneužívaných dětí. Církevní představitelé vědí, že celibát nutně v nějakém procentu případů vede k tomu, že kněží budou ubližovat těm nejbezbrannějším.

Církev i armáda i královské rodiny tu však existují i z jiných důvodů, které mají svou faktickou i symbolickou užitečnost. Nelze je redukovat na místa, kde jsou perverze povoleny, ačkoli se oficiálně tváří ctnostněji. Nejde tu ani o žádné jednoduché pokrytectví, spíše o složitý systém, kdy se asymetrickou výměnou za něco užitečného a důležitého dělají nevědomky úlitby něčemu jinému.

Některé instituce tedy základně stanovují nějaká pravidla a trestají za jejich oficiální překročení. Ale zároveň mají uvnitř sebe vybudovaný systém, kdy se transgrese může ventilovat a není trestána. Podstatné je, že se o tom nesmí mluvit a přemýšlet, jinak celá iluze pomine.

Výroky Prince Philipa jsou přesně tímto druhem transgrese, které mu procházely právě proto, že nebyl králem, ale pouze princem. Byl to muž, který čerpal z obrovských privilegií daných pouze původem, a nikoli vysloužených pracovním úsilím nebo nějakým hotovým dílem. Jeho postavení mu umožnilo chovat se neurvale, aniž by riskoval, že bude okřiknut. Naopak společnost za milého staromódního darebu.

Rasismus, sexismus, ableismus, xenofobie, přesvědčení o imperialistické výjimečnosti či snobství, to vše bylo vnímáno jen jako jakýsi neškodný kolorit, protože „on to tak nemyslí“. Tento sebeklam vtipu, kdy vtip údajně neříká to, co říká, a nelze ho brát vážně, je spíše obranným mechanismem — abych mohl říct to, co si myslím, musím to říct jako vtip. Toto je jediné přiznání ztráty symbolické moci — už to nemůžu říct otevřeně. Zdánlivá verbální vytříbenost a lakoničnost přitom většinou ukrývala spíše ignorantství a neochotu vnímat svět mimo vlastní aristokratickou bublinu.

Za princem Philipem jistě leží charitativní práce a podpora vzdělávání a jeho živnost nespočívala jenom v tom, že ustavičně někoho sofistikovaně i méně vybíravě urážel a ponižoval. Mohlo by se zdát, že jde o mediální zveličení několika málo (ve skutečnosti spíše mnoha desítek) výroků a nepostihuje to jeho osobnost v celku.

Jenomže o osobnosti prince Philipa jsme ani principiálně neměli skoro nic vědět, jeho funkce ho automaticky redukovala na mediální personu. A z té přežívají ony „hlášky“, kvůli nim si ho lidé pamatují, a mnozí — proč to nepřiznat — ho i obdivovali a záviděli mu, že „on může“. Byl jakýmsi majákem, pamětníkem jiných časů, mužem, který se nemusí měnit a ostatní se přizpůsobují jemu. Jenom si představte ten skandál, kdy by se s ním někdo začal hádat nebo vyžadovat omluvu. Historik a životopisec Robert Lacey dokonce nyní na televizi BBC prohlásil, že Prince Philipa bylo „nemožné v jeho roli chotě kritizovat“.

Nejvíce se však o paradoxu Philipova zdánlivého „buřičství“ dozvíme ze zdánlivě nepodstatného detailu. Totiž že svého manžela, tohoto údajně svobodného ducha uvnitř svěrací kazajky tradic popisovala sama královna jako „skálu“ (bedrock), o kterou se může opřít.

Z toho je jasně patrné, že právě vybrané transgresivní figury, které překračují hranice institucí, zároveň tvoří jejich konstituční prvek. Ty bez nich nemohou být, odvolávají se na ně, opírají se o ně, čerpají z nich sílu, jsou pro ně nejpevnější bod. Jedná se o paradox, na nějž bychom neměli zapomínat a říkat — byl to takový rebel, byl svůj, byl tak osvěžující.

Nikoli. Byl takový proto, že ho takového chtějí mít ti, kteří na sebe berou těžší úkol vždy potlačit samy sebe. A v souladu s pravidly minulého století tento náročnější úkol opět musela vzít na svá bedra žena. Princ Philip byl muž, který si mohl dovolit hodně, protože se od něj ani moc neočekávalo a lidé mu byli svým způsobem vděční, když porušoval dekorum.

S podobnou postavou už se v tomto století nejspíš setkávat nebudeme. A můžeme jenom přemýšlet, zda celkově neškodné transgrese a excentrické způsoby prince Philipa nebyly užitečné například i k tomu, aby upoutaly zájem bulvárních médií a překryly tím mnohem závažnější kauzy jeho syna, prince Andrewa, obviněného ze sexuálního zneužívání mladistvých dívek.

Protože i to je v logice věci. Protože právě tím drží systém pohromadě: abychom nemuseli uvažovat o transgresi mimo systém, pohybujeme se i u transgrese raději jenom v bezpečném rámci systému.