Vypadá to navenek pěkně - dva členové královské rodiny se rozhodnou tuto opustit a živit se nadále vlastní prací.
Jenže jejich původ kráčí s nimi - jakožto sociální kapitál. Různé společnosti se předhánějí s nabídkami na spolupráci. A jistě jsou ti dva majiteli i nějakého toho menšího ekonomického kapitálu.
Na demokracii ekonomicko-sociální, a ne pouze občanskou, si patrně notnou dobu počkáme.

V bulvárním tisku se objevil výraz "megxit". Asi se dobře ujme, neboť je celkem výstižný.

Královna Alžběta své politické názory nevyjadřuje. Proto byla skoro senzace, když před časem uniklo, že se měla kohosi zeptat něco jako "A proč bychom vlastně neměli (z EU) odejít?" Možná, že teprve teď dostala odpověď. I když si ji asi nezaslouží.

Přestože je třeba její vlastní smysl pro povinnost ocenit, možná by se mohla rozhodnout, že je čas uvolnit místo pro krále Karla.

Tato aféra (dá-li se to tak nazvat) v anglické královské (a britské panovnické) rodině opravdu svědčí o tom, že institut rodové šlechty se už definitivně přežil. Nejenže ten lesk monarchistického důstojenství s ním spojený se znovu a znovu ukazuje být pouhou vnější slupkou (tomu ovšem ani v minulosti nebylo příliš jinak); ale snad ještě více se jedná o to, že tento monarchistický systém se stále více dostává do rozporu s přirozeným lidským životem. Ti členové královských rodin, které jsou natolik obdivované a obletované bulvárem, jsou ve skutečnosti pouhými loutkami, svázanými svými rituálními povinnostmi. V daném ohledu jsou na tom mnohem hůře nežli jejich předchůdci ve starých dobách; ti sice také ovšem měli své královské povinnosti a své nepostradatelné rituály; ale tehdy ještě nebyl bulvár, který by jim pronikal i do jejich soukromých životů a intimních vztahů.

Nejdrastičtějším příkladem této neslučitelnosti přirozeného života a ritualizované existence příslušníka monarchie byl smutný osud japonské princezny Masako, která se (po dlouhém váhání) přiženila do japonské královské rodiny, a byla poté natolik sešněrována striktními předpisy a rituály japonských dvorních ceremoniálů, že nakonec skončila v těžkých depresích. A ostatně - v dané souvislosti - se uvádí, že i sám princ Harry ztratil už dvě přítelkyně, které nedokázaly unést všechen ten tlak médií spojený se životem v královské rodině.

Jestliže se tedy Harry a Meghan rozhodli se z tohoto umělého, ritualizovaného (a bulvarizovaného) prostředí osvobodit, ve jménu přirozeného lidského žití, pak je možno jim k tomuto aktu jenom poblahopřát. Samozřejmě, ani tak se nestanou rázem zcela "obyčejnými smrtelníky"; ale přece jenom je to první krok k tomu, začít žít svůj vlastní život.

Já tím nechci paušálně popírat či zavrhovat funkčnost či potřebnost těch či oněch státních autorit; společnost musí být určitým způsobem (hierarchicky) strukturovaná, a zároveň musí být tmelená určitými společně sdílenými hodnotami, a i symboly.

Ale - bezvýhradně platí to co píše Ivan Štampach (a co zde sám zdůrazňuji znovu a znovu), totiž že pokud někdo má být v daném smyslu povýšen, pak výhradně na základě své aristokratičnosti osobní, to jest charakterové, duševní a intelektuální, nikoli pouze na základě rodové příslušnosti.

Vyselektovat společenský vliv výhradně na základě aristokratičnosti osobní, to jest charakterové, duševní a intelektuální nelze. Zato ale lze společnosti nabídnout milosrdný podvod, a vakantní vzácnou ušlechtilost předstírat.
Ve společnosti masově konzumního charakteru dokonce i s denně vyčíslitelným peněžním ziskem.....bych závistivě dodal

"společnost musí být určitým způsobem (hierarchicky) strukturovaná, a zároveň musí být tmelená určitými společně sdílenými hodnotami, a i symboly."
A jak ty lidi přimějete, aby vyznávali vaše hodnoty a uznávali vaše symboly a vaši hierarchii? Tím, že se s nimi v opačném případě nebudete bavit a oni se pak budou muset tvářit, jako že to uznávají?
Myslím, že jste kdysi něco podobného naznačoval.