Vévoda s vévodkyní občany?

Ivan Štampach

Rozepře v britské královské rodině připomíná, jak a v čem je aristokracie přežitým zřízením, obnažujícím i neduhy dnešních demokracií.

Mladší z dvou vnuků královny Alžběty, Harry, vévoda ze Sussexu s manželkou Meghan dali na vědomí, že se vzdávají pozice, kterou jim zajišťuje příslušnost ke královské rodině. Opouští tím rovněž šesté místo v následnictví na britském a ostatních přidružených trůnech.

Reprezentativní role královniných potomků, sourozenců a dalších blízkých příbuzných spočívá v otevírání výstav a významných budov a v členství a obvykle předsednictví ve všemožných rytířských a jiných řádech. Patří k tomu též humanitární a charitativní aktivity, kde jsou jejich „tvářemi“, jakkoli prakticky se jim věnují bezejmenní občané, přesněji řečeno podle britského pojetí, poddaní.

Za rok prý absolvují kolem dvou tisíc takových akcí ve Spojeném království, v dalších patnácti monarchiích, ve dvou suzerénních útvarech, kde je Alžběta II. vévodkyní normanskou. A ovšem také v dalších zemích britského Společenství a kdekoli jinde ve světě.

Sledování výkyvů zdravotního stavu a potíží věku, milostných afér, poltických přešlapů či domácích rozmíšek dvaadvaceti osob tvořících královskou rodinu patří k pokleslému vkusu lidí unavených demokracií a zásobovaných senzacechtivými žurnalisty. Co může z poslední kauzy v dynastii Windsorů vyplývat smysluplného a užitečného?

Monarchie je na rozdíl od republiky barvitá. Významné osoby oplývají důstojně znějícími tituly, nosí na sobě při různých příležitostech všemožná roucha a další ozdoby. Od obyčejných smrtelníků se očekává, že se budou alespoň královně klanět, pánové úklonem hlavy, dámy pukrletem. To vše jsou atributy moci. Ovšem moci, která postupně vyprchala.

Královna na prvním zasedání nově zvoleného parlamentu čte trůnní řeč, v níž říká, čemu se bude její vláda věnovat. Čte však vládní program napsaný premiérem, resp. jeho aparátem, sestavený podle poměru politických stran ve sněmovně obyčejných (commons).

Britská monarchie by se mohla označit jako konstituční, tedy omezená ústavou, kdyby ovšem Spojené království ústavu mělo. Za ústavu tam lze pokládat soubor zvyků, který občané vnutili panovníkům při postupném přerodu monarchie v demokracii.

Britský parlamentní systém je pokládán za vzorový. Má však své vady. Moc zákonodárná, výkonná a soudní nejsou od sebe odděleny. Součástí systému není ústavní soud, který by účinně kontroloval souhlas zákonů s principy demokracie a obecně uznávanou spravedlností. Takový systém snadněji degeneruje v to, pro co se zvolna vžívá název demokratura.

Podivným prvkem britské demokracie je jednokolový většinový volební systém, v jehož důsledku současnou vládní většinu v Dolní sněmovně ustavila výrazná menšina voličů. Pochybné je vyjádření vlády lidu v jednotlivých členských útvarech Spojeného království, jiné v Anglii, jiné ve Walesu a zase odlišné ve Skotsku a v Severním Irsku.

Zákony pro Anglii vydávají poslanci britského parlamentu zvolení v Anglii. Skotsko, Wales a severní Irsko mají své parlamenty a vlády, avšak s různou mírou pravomocí.

Spojené království není takovým vzorem demokracie, za jaký je tradičně považováno. V pořadí sto šedesáti sedm zemí uspořádaných od nejdemokratičtějších a nejliberálnějších po nejhorší diktatury zaujímá čtrnácté místo. Zemí s plnou demokracií je v tomto žebříčku dvacet.

Skandály v britské královské rodině, spojitost královnina mladšího syna Andrewa se sexuálním predátorem Jeffeyem Epsteinem, plebejsky divoké sexuální dobrodružství následníka trůnu Charlese s Camillou Parkerovou Bowlesovou v době, kdy žila jeho manželka Diana, komplikované partnerské vztahy královniny mladší sestry Margaret ukazují, jak je monarchistický a aristokratický systém vyprázdněný. Jak je šlechta včetně té nejvyšší souborem obyčejných smrtelníků, kteří se od s ostatních liší hlavně tím, co si mohou dovolit.

Šlechta včetně té nejvyšší je souborem obyčejných smrtelníků, kteří se od s ostatních liší hlavně tím, co si mohou dovolit. Repro DR

Sám protagonista nejnovější královské lapálie, vévoda (či princ) Harry se roku 2005 na party oblékl do uniformy německého nacistického důstojníka s hákovým křížem a kompromitující fotografie této situace obletěla svět. Byl to výsměch britským obětem II. světové války.

Představa aristokracie podle řeckého významu tohoto slova jako vlády nejlepších selhává. Idea člověka ušlechtilého, statečného, hrdiny, obhájce slabých, pečujícího o své poddané a o krajinu a střežícího poklad národních dějin je snem, který realita lidských vlastností usvědčuje z naivity. Nebo je to vědomý klam, fikce, která má legitimizovat privilegia bohatých a mocných.

Má-li aristokracie vůbec nějaký smysl, pak snad jako aristokracie ducha, důstojná, nepatetická, upřímná mravnost, nezištnost, jiskřivá inteligence, vzdělanost a kultura. Ta ale není dána rodinnou příslušností. Jí se musí člověk dopracovat. V ní je nejvyšší hodností hodnost občana. Ten je suverénem a stát je ve službě občanů. Občan může činit vše, co mu zákon výslovně nezakazuje, stát může činit jen to, co mu zákon ukládá. V takovém prostředí by vznešenou kulturu vyvažoval respekt k nejslabším v prostoru důsledné rovnosti.

Pochopitelně i společnost založená na občanském principu, útvar kooperujících, sobě rovných obyvatel může být ušlechtilou iluzí nebo trapnou fikcí. Česká republika má Ústavu založenou na občanském principu, což ani v Evropské unii není běžné. Přitom však jsme hodnoceni jako demokracie s vadami a omluvou pro nás není, že jsme v této kategorii společně třeba se Spojenými státy, Francií nebo Belgií.

Občan nebývá vyšňořen a vznešená titulatura je v tomto oboru také vzácná. Má-li však budoucí pozice občana Harryho Windsora a občanky Meghan Windsor(ové) být věrohodná, musely by být ve Spojeném království demokratické formy i dnes naplněny demokratickým obsahem, což, soudě podle politických preferencí platí čím dál tím méně. Tito dva a další by museli být cives praeclari v antickém smyslu, vynikající občané, kteří hájí zájmy své i zájmy spoluobčanů.

A to už ani není řeč o nutné a nesplněné podmínce toho, že takové občanství není klam či sebeklam. Tou je demokracie ekonomicko-sociální, a ne pouze občanská. Kdy toho my občané Evropy dosáhneme, není zdaleka jasné. Ale záleží to jen na nás.

    Diskuse
    January 13, 2020 v 17.5
    Vypadá to navenek pěkně - dva členové královské rodiny se rozhodnou tuto opustit a živit se nadále vlastní prací.
    Jenže jejich původ kráčí s nimi - jakožto sociální kapitál. Různé společnosti se předhánějí s nabídkami na spolupráci. A jistě jsou ti dva majiteli i nějakého toho menšího ekonomického kapitálu.
    Na demokracii ekonomicko-sociální, a ne pouze občanskou, si patrně notnou dobu počkáme.

    IH
    January 13, 2020 v 21.58
    V bulvárním tisku se objevil výraz "megxit". Asi se dobře ujme, neboť je celkem výstižný.

    Královna Alžběta své politické názory nevyjadřuje. Proto byla skoro senzace, když před časem uniklo, že se měla kohosi zeptat něco jako "A proč bychom vlastně neměli (z EU) odejít?" Možná, že teprve teď dostala odpověď. I když si ji asi nezaslouží.

    Přestože je třeba její vlastní smysl pro povinnost ocenit, možná by se mohla rozhodnout, že je čas uvolnit místo pro krále Karla.
    Tato aféra (dá-li se to tak nazvat) v anglické královské (a britské panovnické) rodině opravdu svědčí o tom, že institut rodové šlechty se už definitivně přežil. Nejenže ten lesk monarchistického důstojenství s ním spojený se znovu a znovu ukazuje být pouhou vnější slupkou (tomu ovšem ani v minulosti nebylo příliš jinak); ale snad ještě více se jedná o to, že tento monarchistický systém se stále více dostává do rozporu s přirozeným lidským životem. Ti členové královských rodin, které jsou natolik obdivované a obletované bulvárem, jsou ve skutečnosti pouhými loutkami, svázanými svými rituálními povinnostmi. V daném ohledu jsou na tom mnohem hůře nežli jejich předchůdci ve starých dobách; ti sice také ovšem měli své královské povinnosti a své nepostradatelné rituály; ale tehdy ještě nebyl bulvár, který by jim pronikal i do jejich soukromých životů a intimních vztahů.

    Nejdrastičtějším příkladem této neslučitelnosti přirozeného života a ritualizované existence příslušníka monarchie byl smutný osud japonské princezny Masako, která se (po dlouhém váhání) přiženila do japonské královské rodiny, a byla poté natolik sešněrována striktními předpisy a rituály japonských dvorních ceremoniálů, že nakonec skončila v těžkých depresích. A ostatně - v dané souvislosti - se uvádí, že i sám princ Harry ztratil už dvě přítelkyně, které nedokázaly unést všechen ten tlak médií spojený se životem v královské rodině.

    Jestliže se tedy Harry a Meghan rozhodli se z tohoto umělého, ritualizovaného (a bulvarizovaného) prostředí osvobodit, ve jménu přirozeného lidského žití, pak je možno jim k tomuto aktu jenom poblahopřát. Samozřejmě, ani tak se nestanou rázem zcela "obyčejnými smrtelníky"; ale přece jenom je to první krok k tomu, začít žít svůj vlastní život.

    Já tím nechci paušálně popírat či zavrhovat funkčnost či potřebnost těch či oněch státních autorit; společnost musí být určitým způsobem (hierarchicky) strukturovaná, a zároveň musí být tmelená určitými společně sdílenými hodnotami, a i symboly.

    Ale - bezvýhradně platí to co píše Ivan Štampach (a co zde sám zdůrazňuji znovu a znovu), totiž že pokud někdo má být v daném smyslu povýšen, pak výhradně na základě své aristokratičnosti osobní, to jest charakterové, duševní a intelektuální, nikoli pouze na základě rodové příslušnosti.
    PM
    January 14, 2020 v 22.23
    Vyselektovat společenský vliv výhradně na základě aristokratičnosti osobní, to jest charakterové, duševní a intelektuální nelze. Zato ale lze společnosti nabídnout milosrdný podvod, a vakantní vzácnou ušlechtilost předstírat.
    Ve společnosti masově konzumního charakteru dokonce i s denně vyčíslitelným peněžním ziskem.....bych závistivě dodal
    January 15, 2020 v 9.33
    Panu Poláčkovi
    "společnost musí být určitým způsobem (hierarchicky) strukturovaná, a zároveň musí být tmelená určitými společně sdílenými hodnotami, a i symboly."
    A jak ty lidi přimějete, aby vyznávali vaše hodnoty a uznávali vaše symboly a vaši hierarchii? Tím, že se s nimi v opačném případě nebudete bavit a oni se pak budou muset tvářit, jako že to uznávají?
    Myslím, že jste kdysi něco podobného naznačoval.
    Paní Hájková, já jsem pouze konstatoval naprosto reálný stav: naprostá většina populace se bez těchto symbolů jednoty neobejde. Přesněji řečeno se dá říci: tam kde společnost není schopna se dohodnout na společných hodnotách, tam ty společné hodnoty musí suplovat právě ten lesk společně sdílených symbolů. Jako je například panovnický rod. V jiných podmínkách těmito společně sdílenými symboly může být například národní hokejové mužstvo.

    Tyto - pouze - vnějškové symboly by bylo možno zrušit až pouze tehdy, když by se společnost dokázala sjednotit na společně sdílených hodnotách.

    Optimální stav by byl ten, kdyby se společnost sjednotila na společně sdílených hodnotách (totiž pokud by se opravdu jednalo o hodnoty v pozitivním slova smyslu); a ty uvedené státní symboly (respektive představitelé) by byly přirozenými reprezentanty těchto hodnot.