Bouřlivé století samostatnosti

Karel Hrubý

Poslední předseda ČSSD v exilu Karel Hrubý se zamýšlí nad humanitní koncepcí zakladatele československého státu a tím, co z ní zůstalo v dnešní době.

Před sto lety skončila světová válka, která otřásla světem a vědomím tehdejší společnosti více, než se při jejím začátku tušilo. Rozpadly se staleté říše, vznikla řada nových států, mezi nimi na troskách Habsburské monarchie také svobodné Československo.

Naše noviny stojí v první linii boje za svobodnou novinařinu a lidská práva. Podpořte nás a přidejte se k nám!
×

V čele s muži, jako byl Masaryk, Beneš, Švehla, Kramář, Rašín, Soukup a Štefánik, který se však svobodné země dotkl už jen svou předčasnou smrtí. Naplnil se sen generací, které vnímaly rakouskou nadvládu sice celá staletí trpělivě, ale s trvalým pocitem křivdy, že nemají na správě své země spravedlivý podíl.

Otevřela se cesta k svobodnému rozvoji kultury, hospodářství, školství — a především cesta k budování demokratických institucí, jež měly zajistit občanům rovnost, spravedlnost, sociální péči a bezpečnost vnitřní i vnější. Neboť válka přinesla i otřes všeho, več se dosud věřilo, čím se měřil život národů i jednotlivců, a vyvolala nesmírnou nejistotu, co bude dál.

Rozvrat, který přivodila, vyvolal pochybnost o správnosti cesty lidstva dějinami. Pro mnohé se zdál být východiskem z beznaděje pokus ruských bolševiků nastolit nový řád a připravit příchod nového člověka. Naproti tomu nový československý stát — přes vznik silné komunistické strany — se měl pod Masarykovým vedením stát baštou pluralitní parlamentární demokracie, úcty k člověku i zákonu, garancií spravedlnosti a lidskosti, pevným odpůrcem jakékoli diktatury či autokratickému systému, ať politického, tak majetkového, třídního, názorového či religiózního charakteru.

„Humanitní ideál vyžaduje, abychom soustavně, všude, ve všem a vždy odpírali zlému, vlastní a cizí nehumanitě společnosti a jejím orgánům osvětným, církevním, politickým, národním — všem. Humanita není sentimentalita, ale práce a opět práce,“ napsal Masaryk v České otázce. Repro DR

Humanita jako program

Masarykova stopa na formování nového státu byla zřetelná. Už dávno před válkou, v roce 1895 vyšla jeho Česká otázka, v níž se zamýšlel nad faktory, které určovaly cestu národa dějinami a hledal motiv, který se má stát programem i pro budoucnost národa. Našel ho v ideji humanity.

„Humanitní ideál vyžaduje, abychom soustavně, všude, ve všem a vždy odpírali zlému, vlastní a cizí nehumanitě společnosti a jejím orgánům osvětným, církevním, politickým, národním — všem. Humanita není sentimentalita, ale práce a opět práce,“ napsal v České otázce. Idea humanitní se pak stává pádným argumentem Masarykova státotvorného programu politického za I. světové války, kdy jako politický exulant přesvědčil Dohodu o slibné perspektivě našich dějin, a tak i o oprávněnosti našeho nároku na samostatnost.

Ačkoli nové Československo bylo po dvacet let zmítáno také spory národnostními (vedle Čechů a Slováků tu byli Němci, Maďaři, Poláci, kteří tvořili téměř jednu třetinu obyvatelstva státu), stejně jako názorovými, náboženskými a zájmovými rozepřemi, zůstalo v době, kdy v sousedních zemích sílil fašismus, demokratickou pevností, která byla dobyta nacisty teprve ve chvíli, kdy ji v Mnichově opustili její smluvní spojenci, Francouzi a Angličané.

Těžké rány

Nástup nacismu zasadil Masarykově demokracii a jeho humanitnímu odkazu těžkou ránu. Po Mnichovu přišla éra fašistické diktatury, války, koncentračních táborů, kdy likvidování a zotročování jednotlivců i celých etnických, rasových či politických skupin se stalo děsivou ilustrací zla ‒ nehumanity, neúcty k člověku, zdrojem pohrdání všemi atributy morálního dobra. Zlo, které přinesl hitlerovský fašismus, přesahovalo všechna dosavadní měřítka a zmenšovalo všechny obranné možnosti jednotlivce i společnosti na minimum.

A sotva skončila II. válka a s ní i rozklad této nelidské mašinerie, přišla po krátkém tříletém zotavení demokracie do února1948 další éra potlačování lidskosti. Éra perzekuce, vylučování a pokořování jednotlivců i celých (nejprve po válce etnicky, a po únoru především třídně chápaných) vrstev společnosti.

Nešlo už jen o potlačování zla v individuálním člověku a v denním životě společnosti, jak chtěl vidět působení humanity Masaryk, nýbrž Zlo tu vystupovalo jako INSTITUCE totalitní moci, používající násilí a ideologizovanou propagandu, jimiž se dosahuje podřízení myšlení a hodnocení obyvatelstva k mocenským účelům a k indoktrinaci dogmatu ideologie.

Pobouření národa nad touto diktaturou našlo v listopadu 1989 sílu povalit monopol vlády jedné strany i výhradní platnost jedné ideologie a obnovit politickou i názorovou pluralitu ve svobodě. Byla obnovena parlamentární demokracie, v níž se arcinepřítel diktatury disident Václav Havel snažil oživit některé masarykovské tradice. Příliš se to nepovedlo.

Mentalita společnosti byla systémem diktatury už značně změněna. Z kritického sebevědomého občana, který byl ještě v roce 1938 odhodlán bránit svou svobodu, svou republiku a její demokratický řád, se stal pasivní příjemce pokynů poručnického systému, pod jehož tlakem se postupně vzdával občanského sebevědomí a kritického rozumu.

Podporoval pak po listopadu i novou demokracii jen váhavě a nedostatečně proti vpádu dravého kapitalismu a ideologii jeho politických špiček. Došlo také k rozdělení státu mezi českou a slovenskou část dosavadní republiky.

Nápor na demokracii

Co z toho zbývá dnes v jubilejním roce vzniku svobodného Československa, je spíše smutné než radostné. Znovu se otevřela cesta těm, kteří chtějí řídit stát a společnost autoritativním způsobem, obcházet demokratické instituce, vytvářet manipulací veřejné mínění, které je tlačeno do duševního přízemku senzacemi, skandály, bludnými předsudky, poplašnými informacemi. Těmi má být vytlačeno z vědomí veřejnosti to podstatné, co se dnes děje: že se znovu podemílají pilíře pluralitní demokracie a solidarita mezi občany zajišťující soudržnost národa i státu,.

Znovu ožívají strachy, averze, fóbie rasové, sociální, názorové. Dokonce se využívá i motivu náboženského hlásáním bludu, co muslim, to terorista a tím se vyvolává odpor k poskytnutí pomoci lidem bez domova, ohrožovanými násilím ve své vlasti a hledajícími pomoc u národů, které dosáhly svého rozkvětu a vysoké životní úrovně také díky humanistickému náboji své cvilizace, v níž péče o slabé a pomoc potřebným byla nejen dobrým zvykem, ale morální normou ve vztazích mezi lidmi. Normou, kterou nám vštěpoval i Masaryk.

Odklon od Masaryka

Vzdalování nových politických elit od Masarykovy koncepce humanity jako vedoucího motivu vývoje české společnosti naznačil výrazně Václav Klaus jako předseda sněmovny v březnu 2000 projevem věnovaným stopadesátiletému výročí Masarykových narozenin. V tomto projevu, v němž podle svých slov „bořil masarykovské mýty“, prozradil také, co mu na Masarykovi nejvíce vadilo.

Jeho zájem o otázku sociální, která byla součástí jeho koncepce humanity: „Zdá se oprávněné tvrdit,“ prohlásil Klaus, „ že Masaryk po celý svůj život zůstal socialistou, že byl ideově zřetelně nalevo a že se jen nerad, a v každém případě jen částečně, smiřoval se samotnou podstatou volného trhu a se všemi důsledky, které pro lidskou společnost tento dominantní společenský mechanismus přináší.“

Tady už byl zřetelný odvrat od humanitního zájmu o člověka k péči o chod mechanismu volného trhu, který určuje podmínky života společnosti podle vlastních zájmů bez ohledu na zájmy člověka žijícího v jeho sevření

Bylo by ovšem nespravedlivé připisovat tuto změnu v hodnocení společnosti jednomu člověku. Už dávno probíhal tento posun v celém našem civilizačním okruhu, Klaus tu jen na nevhodném místě a v nevhodné chvíli vyslovil neúprosnou diagnózu vývoje moderní společnosti, která se posunula od víry v člověka, jeho práva, důstojnost, svobodu rozhodování, a přikláněla se stále více k víře ve vědecký a technický pokrok, který přináší společnosti mnoho výhod, ale také stupňuje bezohledné využívání přírody a zatlačuje do pozadí péči o mravní a duševní vývoj člověka a smysluplné směřování jeho cesty dějinami.

Dominance Prosperity

Vítězná Pravda Masarykova, Pravda velikánů našich dějin, ale i celé evropské civilizace a jejího humanitního zaměření, byla vyměněna za vítěznou Prosperitu, v níž rozhoduje nevyzpytatelný trh, algoritmy s pomocí elektronické exploze, vědecký marketing, zvyšující výnosy podnikání globalizačními přesuny. Ale kde současně hynou hodnoty duchovní i mravní, to nevšední, co chce člověk na tomto světě uskutečnit a co je postatou jeho civilizačního vzestupu, jeho vývoje od pudů k uvažujícímu vědomí.

Prosperovat osobně, prosperovat jako společnost, je důležitější než usilovat o pravdu, spravedlnost, o svobodné myšlení a autonomii člověka při tvorbě svého osudu. Tento cíl se dnes stává pro velkou část společnosti nejen u nás, ale v celém našem civilizačním okruhu vůdčí ideou i politiky. Prosperita je jistě nezbytná, je zdrojem bohatství společřnosti, ale neměla by vytlačit ohled k člověku.

Ten je pro ni dnes důležitý především jako konzument, volič a daňový poplatník. Jeho lidské potřeby a nároky, jeho bolestná ztráta identity a existenční jistoty už vedoucí elity tak nezajímají. Ruku v ruce s tím pokračuje demontáž demokracie, jejích institucí zajišťujících práva a samostatnost člověka. Nastupuje úsilí o zdatného „šéfa“, o autoritativní rozhodnutí bez ohledů na mínění parlamentu, jak to u nás demonstroval prezident Zeman svým tvrdošíjným lpěním na nominaci Babiše i poté, co se nenašla podpora parlamentu pro jeho první vládu.

Dochází také ke snižování role intelektuálů v životě a v zápasu národa, jak ukázalo už Klausovo zpochybňování významu disentu při překonání komunistické diktatury. Toto tažení zesílil pak Miloš Zeman svým paušálním označením nepohodlných kritiků svého působení dehonestujícím odsudkem „pražská kavárna“. Jeho sklon k populismu, k vulgárnímu vyjadřování a k autoritivnímu prosazování svých sympatií a antipatií v politickém životě země, dosud až nepochopitelně tolerovaný politikou i veřejností, signalizuje další sestup civilizační úrovně naší společnosti.

Nesložit ruce v klín!

Jak mu vrátit funkci autonomního určovatele své cesty ve společnosti, řídícího se hodnotami a pravidly, které vyrůstají z toho, co bylo vydestilováno historickou zkušeností naší civilizace jako hodnotné a úctyhodné? Z pravdy, svobody, spravedlnosti, solidarity a nezávisti úsudku, jak nás tomu učil také humanitní program Tomáše G. Masaryka?

Humanita je soubor takových hodnot a pravidel, které umožňují harmoničtejší, ohleduplnější, spravedlivější soužití v kolektivu, ve společnosti, vedené respektem k lidské důstojnosti. Humanita proto také implikuje zápas o tyto hodnoty a pravidla — proti nehumanitě. Proti zlu v člověku i v systémech.

I tady zůstává Masarykův pokyn v platnosti: Nesložit ruce v klín. Potlačovat Zlo ve světě, ve společnosti, v institucích, v každém z nás. Neboť humanity lze dosáhnout jen další usilovnou prací. A jak ukázal přesvědčivě Masaryk: prací na sobě i prací politickou. Vyžaduje to od těch, kteří ještě věří v demokracii pro člověka, aby své práci na její obranu dali vysokou prioritu.

    Diskuse
    DU
    October 28, 2018 v 11.46
    Před sto lety se plně otevřela cesta k budování demokratických institucí
    Především na celostátní úrovni. Na úrovni místní, spolkové, občanské společnosti, vědy a kultury již svoboda byla dávno před rokem 1918. A je zajímavé, že i dnes fungují tyto oblasti, vzniklé za starého Rakouska, kdežto ty, které měla vybudovat republika, upadají a morálně strádají. Občané jim nevěří a je to logické. O jejich funkčnosti je stále i po 29 letech svobody nutné pochybovat.

    Čím to je, že to za sto let Češi nezvládli, když je doprovázela spousta šťastných okolností tak, že tu stále jsou a mají svůj stát?
    JP
    October 28, 2018 v 14.31
    Usilovnou prací k humanismu?
    Obecně nelze vývodům Karla Hrubého nic vytýkat, nic proti nim namítat. Ano - konec konců to, pro co máme označení "humanismus", je alfou a omegou veškerého poctivého usilování v oblasti společenského uspořádání. Jde o nic více - ale především o nic méně - nežli o to, aby středobodem všeho dění byl sám člověk, v autenticky humánním významu tohoto slova, jakožto bytost svobodná, všestranně kulturní a vzájemně pospolitá. V tomto smyslu tedy není možno proti Hrubého výzvě k práci ve prospěch této humanity naprosto nic namítat.

    Je to zajímavá shoda okolností: zrovna dnešní den jsem v "Rudém právu" z února roku šedesátého osmého četl projev Alexandra Dubčeka, k výročí "Vítězného února". Dubček - na rozdíl od (ještě) prezidenta Novotného, který svůj sáhodlouhý projev pronesl většinově ve starém funkcionářském stylu - Dubček v prvé řadě s odvoláním se na původní tradice dělnického a komunistického hnutí vyzval všechny občany bez rozdílu ke společné a usilovné p r á c i na všeobecné demokratizaci společnosti.

    A není možno mít žádných pochybností: i Dubček to se svou výzvou k té práci pro zlepšení obecných poměrů (a bylo by možno klidně i říci: práci pro h u m a n i z o v á n í poměrů) myslel naprosto upřímně a z hlubokého přesvědčení.

    Vůbec, ta věta "čeká nás ještě mnoho práce" se pak stala velice používanou floskulí z úst tehdejších čelných reformních politiků. I tehdy zavládlo přesvědčení, že postačí jenom s dobrým úmyslem pustit se do této práce, a časem se nevyhnutelně dostaví odpovídající výsledky.

    Bylo by tady velice povrchní konečné ztroskotání toho jejich tehdejšího úsilí svádět jenom na to, že "přišli Rusové". Jde o to, že k a ž d ý politický respektive společenský systém unese jenom určitou míru interních změn. Krátce řečeno: ta tehdejší humanizační práce reformních sil narazila na hluboké s t r u k t u r á l n í překážky systému. Ukázalo se, že není možné prostě jenom nějak v dobré vůli, lineárně pracovat na humanizaci tehdejšího systému. Dospělo se k hranici, na které byla už jenom dvojí alternativa: buďto tuto hranici vnitřní tolerance překročit - pak by ovšem systém ve své stávající podobě přestal existovat, a stal by se něčím úplně jiným. Anebo alternativa druhá: systém aktivizuje své obranné mechanismy, a reformní respektive humanizační snahy potlačí.

    Pro dnešní situaci to znamená: doufat, že prostě a jenom tou "poctivou usilovnou prací" dosáhneme zásadní humanizace našeho přítomného světa, znamená naprosto spoléhat na to, že ten současný systém je s těmito humanizačními snahami respektive ideály p r i n c i p i á l n ě kompatibilní. Že tento systém je buďto s ideály humanismu v souladu a podporuje je; anebo že se s nimi přinejmenším nenachází v zásadním rozporu, a proto je může alespoň tolerovat a - více či méně bez odporu - implantovat.

    Podívejme se tedy blíže na to, jaké je vlastně strukturální a funkční nastavení současného systému.

    Karel Hrubý sám zmiňuje, že s těmi humanizačními snahami se v zásadním rozporu nachází restaurovaný kapitalismus, mechanismus "volného trhu, který určuje podmínky života společnosti podle vlastních zájmů bez ohledu na zájmy člověka žijícího v jeho sevření".

    Což tedy ovšem znamená: nejinak nežli v roce osmašedesátém, i dnes by jakékoli skutečně důsledné snahy o zásadní humanizaci daného společenského systému narazily na jeho hranici - na hranici jeho nejvlastnější existenční, tedy ekonomické základny. I tady tedy stejně tak platí: pokud by se to s tím humanizačním úsilím myslelo opravdu vážně, pak by bylo nutno překročit systémové hranice, kdy současný charakter společnosti by přestal být sám sebou, a stal by se něčím zcela jiným. - Není snad zapotřebí dodávat, že i v tomto případě by stávající systém aktivoval všechny své obranné mechanismy, aby takový útok na svou vlastní podstatu se vší rozhodností odvrátil.

    ----------------------------

    Ten současný systém ovšem není jenom a pouze kapitalismus; je to také ještě i (politická) demokracie.

    Podívejme se tedy ještě, v jaké relaci se tato demokracie nachází k postulátu humanismu.

    Pokud pro tuto chvíli demokracii pojmeme nikoli v její ryzí definici, nýbrž v obecně rozšířené představě, pak je nepochybné, že tato obsahuje určité prvky humanismu. Základní osobní a osobnostní práva jednotlivce, zákaz útisku, určitá možnost účasti "dolního lidu" na rozhodování o stáních záležitostech - to všechno dozajista odpovídá základním humanistickým zásadám.

    Na straně druhé ale - my tady stále máme přítomen i ten zcela prapůvodní element demokracie, totiž holou v l á d u v ě t š i n y.

    A tato většina - ta je za daných okolností naprosto p o l a p e n á oním diktátem Prosperity, který i sám Karel Hrubý uvádí jako jednu z největších překážek na cestě ke skutečně humánnímu světu. "Prosperovat osobně, prosperovat jako společnost, je důležitější než usilovat o pravdu, spravedlnost, o svobodné myšlení a autonomii člověka při tvorbě svého osudu."

    Takže: bohužel, ale nedá se nic dělat, dokonce i samý systém respektive mechanismus demokracie je zcela zásadní překážkou toho, aby se nějakým jednoduše lineárním způsobem, prostě "poctivou a usilovnou prací" mohlo dospět k pronikavému zhumanizování našeho současného světa.

    V obou těchto aspektech platí: jakékoli snahy o skutečné, radikální zhumanizování nevyhnutelně narazí na zcela zásadní systémové překážky. Panující systém se bude těmto humanizačním snahám bránit ze všech svých sil. A pokud bychom na té cestě k humanizaci chtěli opravdu vyhrát - pak se musíme připravit na to, že nebude stačit pouhá práce, nýbrž že nutně a nevyhnutelně dojde i ke zcela zásadnímu střetu a boji o charakter naší skutečnosti, našeho lidského světa.
    VP
    October 28, 2018 v 19.17
    Můžete to, pane Ungere, prosím, konkretizovat?
    VK
    October 28, 2018 v 19.39
    Že se ptáte, Češi přece rozbili tu svobodnou, pluralitní a demokratickou podunajskou monarchii a terorizovali potom Němce. To je taková ungerovská konstanta.
    DU
    October 28, 2018 v 20.14
    Panu Pospíšilovi
    To, do je dnes v našem státě funkční z hlediska demokratického státu, je kultura, spolkový nepolitický život a komunální politika v sídlech menší než okresní města. Základy toho byly položeny v Rakousko-Uhersku.

    Problém nastává s institucemi v oblasti celostátní, ve velké politice. Zde je nejvíce patrné odcizení občanské veřejnosti. Samozřejmě v tom hraje úlohu i globální kapitalismus se zájmy velkých korporací. Ale jiné národy těmto problémům čelí mnohem lépe než Češi. Jak to?

    Ve světle toho všeho oslavy 100 let něčeho nicotného se jeví jako neskutečná česká sebeironie dějin. O to horší, že je nezáměrná. Co vlastně slavíme? Sto let státnosti? Sto let československého státu? Sto let nezávislosti a samostatnosti?
    VP
    October 29, 2018 v 1.24
    Měli bychom slavit aspoň tisíc let: že jsme se udrželi. Nedopadli jako Lužičtí Srbové nebo Polabští Slované, Slované v Rakousku, Maďarsku. Ale i těch 100 let stojí za to. Že jsme měli tak výborné vzory - člověk, který na stáří emigruje, aby stvořil stát, doma jiní riskují i život. A pak jsme mohli skončit v Patagonii, a později na Sibiři. Je mezi námi dost..., a většina z nás si zadala s režimem, ale žijeme a můžeme začínat znovu. Velkou politiku nám nedovolilo ani Rakousko, ani Německo, ani Sovětský Svaz. Té se teprve budeme muset učit. Bude na to stačit dalších sto let?
    To, na co vzpomínala maminka - divadlo, spolky, operetky, to nebylo z Rakouska, to bylo ze srdce. To aby přežili. Někde to přežilo totalitu, jinde se to probouzí.
    Jestliže výsledkem těch sta let samostatnosti je fakt, že tento stát může reprezentovat někdo takový jako je M. Zeman, pak se nevyhnutelně staví otázka, jestli je opravdu co slavit.

    A jestli by toto stoleté výročí daleko spíše nemělo být popudem k hlubokému zamyšlení se nad sebou samými.

    Masaryk řekl, že státy se udržují idejemi, ze kterých vznikly. - Má tento stát vůbec ještě nějakou skutečnou ideu?...
    JN
    October 29, 2018 v 16.45
    „Humanitní ideál vyžaduje, abychom soustavně, všude, ve všem a vždy odpírali zlému..."
    Znamenají tedy ta Masarykova slova, že humanitní ideál dnes od nás vyžaduje, abychom se postavili i proti těm současným ideologiím, které pod možná přitažlivou vnější fasádou (podobně jako ty minulé ideologie) skrývají totalitní myšlení?

    October 29, 2018 v 16.51
    A co teprve, když si člověk vzpomene, že v Matoušovi 5:39 stojí:
    "Já však vám říkám, abyste neodpírali zlému".
    DU
    October 29, 2018 v 18.20
    Panu Pospíšilovi
    Přijde mi slavení toho, že jsme se jako národ sto let udrželi, trošku málo. Vrátil bych se k Schauerovým Dvěma otázkám a řekl bych si, skutečně to vše stojí za to, se jen udržet? Ty pochybnosti o (jazykově!) národní existenci, abychom se nerozplynuli jako Slované někde na Labi, tak to je velký pozůstatek herderovského jazykového romantismu, který nás stále svazuje.

    Ano, mějme ideály, může to být velkolepý ideál humanismu, který dosud nikdo na světe nevymyslel, klidně tomu věřme, věřme tomu, že to budou Češi, kteří připraví ráj na zemi. Tak tomu je v podstatě už od dob obrození. Ale proboha, udělejme ten ideál realizovatelný, napišme ho tak, aby byl v nějaké době uskutečnitelný a hlavně, abychom mu vytvořili nějaké mezinárodně politické zajištění, aby mohl fungovat, aby ho někdo další mohl také převzít, realizovat a šířit naši myšlenku dál! Bez ohledu na jazyk a mlékem či strdím oplývaný český ráj... A především - držme se ho a pracujme za něj.

    Slavme republiku, ale nevymýšlejme si, že ta republika trvá sto let, když po dvaceti letech padla. Prostě začněme vnímat realitu a svět kolem, ne jen romantické úniky a fantazírování.

    + Další komentáře