Před sto lety skončila světová válka, která otřásla světem a vědomím tehdejší společnosti více, než se při jejím začátku tušilo. Rozpadly se staleté říše, vznikla řada nových států, mezi nimi na troskách Habsburské monarchie také svobodné Československo.

V čele s muži, jako byl Masaryk, Beneš, Švehla, Kramář, Rašín, Soukup a Štefánik, který se však svobodné země dotkl už jen svou předčasnou smrtí. Naplnil se sen generací, které vnímaly rakouskou nadvládu sice celá staletí trpělivě, ale s trvalým pocitem křivdy, že nemají na správě své země spravedlivý podíl.

Otevřela se cesta k svobodnému rozvoji kultury, hospodářství, školství — a především cesta k budování demokratických institucí, jež měly zajistit občanům rovnost, spravedlnost, sociální péči a bezpečnost vnitřní i vnější. Neboť válka přinesla i otřes všeho, več se dosud věřilo, čím se měřil život národů i jednotlivců, a vyvolala nesmírnou nejistotu, co bude dál.

Rozvrat, který přivodila, vyvolal pochybnost o správnosti cesty lidstva dějinami. Pro mnohé se zdál být východiskem z beznaděje pokus ruských bolševiků nastolit nový řád a připravit příchod nového člověka. Naproti tomu nový československý stát — přes vznik silné komunistické strany — se měl pod Masarykovým vedením stát baštou pluralitní parlamentární demokracie, úcty k člověku i zákonu, garancií spravedlnosti a lidskosti, pevným odpůrcem jakékoli diktatury či autokratickému systému, ať politického, tak majetkového, třídního, názorového či religiózního charakteru.

↗

„Humanitní ideál vyžaduje, abychom soustavně, všude, ve všem a vždy odpírali zlému, vlastní a cizí nehumanitě společnosti a jejím orgánům osvětným, církevním, politickým, národním — všem. Humanita není sentimentalita, ale práce a opět práce,“ napsal Masaryk v České otázce. Repro DR

Humanita jako program

Masarykova stopa na formování nového státu byla zřetelná. Už dávno před válkou, v roce 1895 vyšla jeho Česká otázka, v níž se zamýšlel nad faktory, které určovaly cestu národa dějinami a hledal motiv, který se má stát programem i pro budoucnost národa. Našel ho v ideji humanity.

„Humanitní ideál vyžaduje, abychom soustavně, všude, ve všem a vždy odpírali zlému, vlastní a cizí nehumanitě společnosti a jejím orgánům osvětným, církevním, politickým, národním — všem. Humanita není sentimentalita, ale práce a opět práce,“ napsal v České otázce. Idea humanitní se pak stává pádným argumentem Masarykova státotvorného programu politického za I. světové války, kdy jako politický exulant přesvědčil Dohodu o slibné perspektivě našich dějin, a tak i o oprávněnosti našeho nároku na samostatnost.

Ačkoli nové Československo bylo po dvacet let zmítáno také spory národnostními (vedle Čechů a Slováků tu byli Němci, Maďaři, Poláci, kteří tvořili téměř jednu třetinu obyvatelstva státu), stejně jako názorovými, náboženskými a zájmovými rozepřemi, zůstalo v době, kdy v sousedních zemích sílil fašismus, demokratickou pevností, která byla dobyta nacisty teprve ve chvíli, kdy ji v Mnichově opustili její smluvní spojenci, Francouzi a Angličané.

Těžké rány

Nástup nacismu zasadil Masarykově demokracii a jeho humanitnímu odkazu těžkou ránu. Po Mnichovu přišla éra fašistické diktatury, války, koncentračních táborů, kdy likvidování a zotročování jednotlivců i celých etnických, rasových či politických skupin se stalo děsivou ilustrací zla ‒ nehumanity, neúcty k člověku, zdrojem pohrdání všemi atributy morálního dobra. Zlo, které přinesl hitlerovský fašismus, přesahovalo všechna dosavadní měřítka a zmenšovalo všechny obranné možnosti jednotlivce i společnosti na minimum.

A sotva skončila II. válka a s ní i rozklad této nelidské mašinerie, přišla po krátkém tříletém zotavení demokracie do února1948 další éra potlačování lidskosti. Éra perzekuce, vylučování a pokořování jednotlivců i celých (nejprve po válce etnicky, a po únoru především třídně chápaných) vrstev společnosti.

Nešlo už jen o potlačování zla v individuálním člověku a v denním životě společnosti, jak chtěl vidět působení humanity Masaryk, nýbrž Zlo tu vystupovalo jako INSTITUCE totalitní moci, používající násilí a ideologizovanou propagandu, jimiž se dosahuje podřízení myšlení a hodnocení obyvatelstva k mocenským účelům a k indoktrinaci dogmatu ideologie.

Pobouření národa nad touto diktaturou našlo v listopadu 1989 sílu povalit monopol vlády jedné strany i výhradní platnost jedné ideologie a obnovit politickou i názorovou pluralitu ve svobodě. Byla obnovena parlamentární demokracie, v níž se arcinepřítel diktatury disident Václav Havel snažil oživit některé masarykovské tradice. Příliš se to nepovedlo.

Mentalita společnosti byla systémem diktatury už značně změněna. Z kritického sebevědomého občana, který byl ještě v roce 1938 odhodlán bránit svou svobodu, svou republiku a její demokratický řád, se stal pasivní příjemce pokynů poručnického systému, pod jehož tlakem se postupně vzdával občanského sebevědomí a kritického rozumu.

Podporoval pak po listopadu i novou demokracii jen váhavě a nedostatečně proti vpádu dravého kapitalismu a ideologii jeho politických špiček. Došlo také k rozdělení státu mezi českou a slovenskou část dosavadní republiky.

Nápor na demokracii

Co z toho zbývá dnes v jubilejním roce vzniku svobodného Československa, je spíše smutné než radostné. Znovu se otevřela cesta těm, kteří chtějí řídit stát a společnost autoritativním způsobem, obcházet demokratické instituce, vytvářet manipulací veřejné mínění, které je tlačeno do duševního přízemku senzacemi, skandály, bludnými předsudky, poplašnými informacemi. Těmi má být vytlačeno z vědomí veřejnosti to podstatné, co se dnes děje: že se znovu podemílají pilíře pluralitní demokracie a solidarita mezi občany zajišťující soudržnost národa i státu,.

Znovu ožívají strachy, averze, fóbie rasové, sociální, názorové. Dokonce se využívá i motivu náboženského hlásáním bludu, co muslim, to terorista a tím se vyvolává odpor k poskytnutí pomoci lidem bez domova, ohrožovanými násilím ve své vlasti a hledajícími pomoc u národů, které dosáhly svého rozkvětu a vysoké životní úrovně také díky humanistickému náboji své cvilizace, v níž péče o slabé a pomoc potřebným byla nejen dobrým zvykem, ale morální normou ve vztazích mezi lidmi. Normou, kterou nám vštěpoval i Masaryk.

Odklon od Masaryka

Vzdalování nových politických elit od Masarykovy koncepce humanity jako vedoucího motivu vývoje české společnosti naznačil výrazně Václav Klaus jako předseda sněmovny v březnu 2000 projevem věnovaným stopadesátiletému výročí Masarykových narozenin. V tomto projevu, v němž podle svých slov „bořil masarykovské mýty“, prozradil také, co mu na Masarykovi nejvíce vadilo.

Jeho zájem o otázku sociální, která byla součástí jeho koncepce humanity: „Zdá se oprávněné tvrdit,“ prohlásil Klaus, „ že Masaryk po celý svůj život zůstal socialistou, že byl ideově zřetelně nalevo a že se jen nerad, a v každém případě jen částečně, smiřoval se samotnou podstatou volného trhu a se všemi důsledky, které pro lidskou společnost tento dominantní společenský mechanismus přináší.“

Tady už byl zřetelný odvrat od humanitního zájmu o člověka k péči o chod mechanismu volného trhu, který určuje podmínky života společnosti podle vlastních zájmů bez ohledu na zájmy člověka žijícího v jeho sevření

Bylo by ovšem nespravedlivé připisovat tuto změnu v hodnocení společnosti jednomu člověku. Už dávno probíhal tento posun v celém našem civilizačním okruhu, Klaus tu jen na nevhodném místě a v nevhodné chvíli vyslovil neúprosnou diagnózu vývoje moderní společnosti, která se posunula od víry v člověka, jeho práva, důstojnost, svobodu rozhodování, a přikláněla se stále více k víře ve vědecký a technický pokrok, který přináší společnosti mnoho výhod, ale také stupňuje bezohledné využívání přírody a zatlačuje do pozadí péči o mravní a duševní vývoj člověka a smysluplné směřování jeho cesty dějinami.

Dominance Prosperity

Vítězná Pravda Masarykova, Pravda velikánů našich dějin, ale i celé evropské civilizace a jejího humanitního zaměření, byla vyměněna za vítěznou Prosperitu, v níž rozhoduje nevyzpytatelný trh, algoritmy s pomocí elektronické exploze, vědecký marketing, zvyšující výnosy podnikání globalizačními přesuny. Ale kde současně hynou hodnoty duchovní i mravní, to nevšední, co chce člověk na tomto světě uskutečnit a co je postatou jeho civilizačního vzestupu, jeho vývoje od pudů k uvažujícímu vědomí.

Prosperovat osobně, prosperovat jako společnost, je důležitější než usilovat o pravdu, spravedlnost, o svobodné myšlení a autonomii člověka při tvorbě svého osudu. Tento cíl se dnes stává pro velkou část společnosti nejen u nás, ale v celém našem civilizačním okruhu vůdčí ideou i politiky. Prosperita je jistě nezbytná, je zdrojem bohatství společřnosti, ale neměla by vytlačit ohled k člověku.

Ten je pro ni dnes důležitý především jako konzument, volič a daňový poplatník. Jeho lidské potřeby a nároky, jeho bolestná ztráta identity a existenční jistoty už vedoucí elity tak nezajímají. Ruku v ruce s tím pokračuje demontáž demokracie, jejích institucí zajišťujících práva a samostatnost člověka. Nastupuje úsilí o zdatného „šéfa“, o autoritativní rozhodnutí bez ohledů na mínění parlamentu, jak to u nás demonstroval prezident Zeman svým tvrdošíjným lpěním na nominaci Babiše i poté, co se nenašla podpora parlamentu pro jeho první vládu.

Dochází také ke snižování role intelektuálů v životě a v zápasu národa, jak ukázalo už Klausovo zpochybňování významu disentu při překonání komunistické diktatury. Toto tažení zesílil pak Miloš Zeman svým paušálním označením nepohodlných kritiků svého působení dehonestujícím odsudkem „pražská kavárna“. Jeho sklon k populismu, k vulgárnímu vyjadřování a k autoritivnímu prosazování svých sympatií a antipatií v politickém životě země, dosud až nepochopitelně tolerovaný politikou i veřejností, signalizuje další sestup civilizační úrovně naší společnosti.

Nesložit ruce v klín!

Jak mu vrátit funkci autonomního určovatele své cesty ve společnosti, řídícího se hodnotami a pravidly, které vyrůstají z toho, co bylo vydestilováno historickou zkušeností naší civilizace jako hodnotné a úctyhodné? Z pravdy, svobody, spravedlnosti, solidarity a nezávisti úsudku, jak nás tomu učil také humanitní program Tomáše G. Masaryka?

Humanita je soubor takových hodnot a pravidel, které umožňují harmoničtejší, ohleduplnější, spravedlivější soužití v kolektivu, ve společnosti, vedené respektem k lidské důstojnosti. Humanita proto také implikuje zápas o tyto hodnoty a pravidla — proti nehumanitě. Proti zlu v člověku i v systémech.

I tady zůstává Masarykův pokyn v platnosti: Nesložit ruce v klín. Potlačovat Zlo ve světě, ve společnosti, v institucích, v každém z nás. Neboť humanity lze dosáhnout jen další usilovnou prací. A jak ukázal přesvědčivě Masaryk: prací na sobě i prací politickou. Vyžaduje to od těch, kteří ještě věří v demokracii pro člověka, aby své práci na její obranu dali vysokou prioritu.