Rokoková panenka, nebo panovnice?
Alena ZemančíkováTelevizní film Marie Terezie je výpravnou podívanou s množstvím krásných šatů, paruk a šperků. Škoda, že se v něm nedočkáme hlubšího vhledu do doby, v níž panovnice žila, a jejího významu pro Evropu i české země.
Česká televize v koprodukci se slovenskou, rakouskou a maďarskou na počátku roku 2018 oslavila habsburskou panovnici Marii Terezii, od jejíhož narození roku 1717 uběhlo v květnu 300 let. Že to byla žena v dějinách habsburské monarchie významná, není pochyb, zná ji každý návštěvník zámků na území bývalé monarchie, snad v žádném nechybí její portrét. S její vládou jsou spojeny mnohé legendy a příběhy, z nichž asi nejpopulárnější je ten o vybití veškeré zvěře v císařských oborách, aby byl nasycen lid. Z Amadea známe, jak ji pusinkoval malý Mozart, a historka o tom, jak pod ní a jejím manželem při milostné noci spadla postel, je rovněž okřídlená.
Pověst jí kazí monstrózní socha mezi dvěma muzejními budovami ve Vídni, kde sedí jako matróna na trůně, obklopená svými dvořany, ministry a generály. Podstavec z několikabarevné žuly pro tuhle obří sochu dodal plzeňský kameník Jan Cingroš, jeho firma ho vídeňskému dvoru věnovala, zřejmě v očekávání státních zakázek: to už ovšem Marie Terezie dávno nežila. Socha byla vytvořena v letech 1874 až 1887 Kasparem von Zumbusch a je hrozná, podobně jako socha královny Viktorie v Londýně.
V televizním dvoudílném filmu je Marie Terezie rozhodně sympatičtější než na pomníku. Jeho děj se soustřeďuje na dobu jejího mládí, končí její korunovací za uherskou královnu v Bratislavě a přísahou věrnosti a vojenské podpory uherské šlechty. Zobrazuje Marii Terezii jako pěknou, poněkud rozpustilou a celkem svobodomyslnou mladou ženu, která má na počátku své dospělosti opravdu štěstí, že se jí podaří provdat se za muže, s nímž pociťují vzájemnou náklonnost a který je zajímavým aristokratem nového, habsburské tradice osvěžujícího střihu, s citem pro rozvoj hospodářství a manufakturní výroby.
Na tu televizní produkci jsem se ovšem sám nedíval; předpokládal jsem u ní přesně tu plytkost, kterou ve své recenzi líčí paní Zemančíková.
Kde jsou ty doby takových dramatiků jako byl třeba Oldřich Daněk, kteří na pozadí historických (a i královských) příběhů dokázali učinit hluboké sondy do - nejen panovnických, ale vůbec lidských - záležitostí univerzálního významu?