Česká televize v koprodukci se slovenskou, rakouskou a maďarskou na počátku roku 2018 oslavila habsburskou panovnici Marii Terezii, od jejíhož narození roku 1717 uběhlo v květnu 300 let. Že to byla žena v dějinách habsburské monarchie významná, není pochyb, zná ji každý návštěvník zámků na území bývalé monarchie, snad v žádném nechybí její portrét. S její vládou jsou spojeny mnohé legendy a příběhy, z nichž asi nejpopulárnější je ten o vybití veškeré zvěře v císařských oborách, aby byl nasycen lid. Z Amadea známe, jak ji pusinkoval malý Mozart, a historka o tom, jak pod ní a jejím manželem při milostné noci spadla postel, je rovněž okřídlená.

Pověst jí kazí monstrózní socha mezi dvěma muzejními budovami ve Vídni, kde sedí jako matróna na trůně, obklopená svými dvořany, ministry a generály. Podstavec z několikabarevné žuly pro tuhle obří sochu dodal plzeňský kameník Jan Cingroš, jeho firma ho vídeňskému dvoru věnovala, zřejmě v očekávání státních zakázek: to už ovšem Marie Terezie dávno nežila. Socha byla vytvořena v letech 1874 až 1887 Kasparem von Zumbusch a je hrozná, podobně jako socha královny Viktorie v Londýně.

V televizním dvoudílném filmu je Marie Terezie rozhodně sympatičtější než na pomníku. Jeho děj se soustřeďuje na dobu jejího mládí, končí její korunovací za uherskou královnu v Bratislavě a přísahou věrnosti a vojenské podpory uherské šlechty. Zobrazuje Marii Terezii jako pěknou, poněkud rozpustilou a celkem svobodomyslnou mladou ženu, která má na počátku své dospělosti opravdu štěstí, že se jí podaří provdat se za muže, s nímž pociťují vzájemnou náklonnost a který je zajímavým aristokratem nového, habsburské tradice osvěžujícího střihu, s citem pro rozvoj hospodářství a manufakturní výroby.

↗

Doba její vlády byla velmi dramatická. Repro ČSFD

Televizní film vypráví v podstatě románek dvou sympatických a inteligentních lidí, poněkud kalený válkou o slezské dědictví a okořeněný erotickým vydíráním fešného uherského šlechtice Mikuláše Esterházyho. Když Marie Terezie po spektakulární scéně, v níž požádala uherské stavy o pomoc, držíc půlročního následníka trůnu Josefa II. v náručí, míří v kočáře spolu s Františkem Štěpánem Lotrinským zpátky do Vídně, běží pod obrazem titulek, že pak spolu měli ještě 12 dětí a z podniků Františka Lotrinského byla subvencována monarchie až do jeho smrti.

Výprava televizního filmu se blýskla množstvím šatů, paruk, šperků, kočárů a zámeckých interiérů, a také herci ze všech zemí, které se na produkci podílely. Kromě toho však už o díle není celkem co říci, hlavní dramatickou linií je v podstatě manželská krize vládnoucího páru, která je nakonec zažehnána.

Doba vlády Marie Terezie byla ovšem velmi dramatická. Její hlavní protihráč, pruský král Friedrich II., byl dosti radikální reformátor své dosud poměrně zanedbané země a války s ním konzervativní rakouská monarchie prohrála, o Slezsko přišla. Byla to doba selských povstání, dosvědčujících, že hospodaření na velkostatcích s krutým podílem roboty je neúnosné. Rovněž se ukázalo, že náboženská svoboda, kterou pruský král umožnil v Prusku, přinesla rozkvět myšlenkový i hospodářský a zemi prospěla.

Marie Terezie ovšem nevládla sama, byla obklopena řadou zajímavých a prozíravých dvořanů, kteří připravili a prosadili zásadní reformy, které pak dotáhl (anebo zrušil) Josef II. Zavedení pořádku do státní správy, urbář a zákonodárství v těžebním, vodním i polním hospodářství znamenalo opravdu vykročení do nové éry, kterou mateřská postava panovnice na vídeňském trůně jaksi změkčovala. Vzdělávací povinnost pozdvihla úroveň obyvatelstva, jehož vzdělanější příslušníci nearistokratického původu našli uplatnění v nejrůznějších úřadech nově koncipovaného státu.

Postava Marie Terezie je ikonou střední Evropy a skrze ni bychom se mohli opravdu nově a aktuálně podívat na region historickou perspektivou, která by dokázala říci i něco k současnosti. Zdá se (a říká to i historik Jiří Rak), že jako země někdejší společné monarchie máme víc společného, než kolik o sobě víme a kolik si přiznáváme: spojení v koprodukci filmu je vlastně symbolické.

Postava Marie Terezie a její doba by si však rozhodně zasloužily intelektuálně náročnější scénář, který by zahrnul větší časové období a důležitější rozpory, než je obtíž rozhodování, zda se výměnou za uherskou podporu neoddat Esterházymu. Vždyť v době Marie Terezie se začala formovat nová státní správa na základě osvícenských myšlenek o občanství. Vždyť jenom těch předsudků a animozit, které katolická panovnice musela překonat — anebo také ne. Vyhnání židů z Čech, zákaz jezuitského řádu, držícího monopol na školství, netolerance k evangelíkům v říši — panovnice byla jak reformátorka, tak umíněná zastánkyně starých pořádků. Z toho přece mohlo být drama!

V souvislosti s filmem o Marii Terezii se píše o ohromující sledovanosti, o množství paruk a šatů a šperků a ložnicových scén. Internet a bulvární listy jsou plné sebechvalných rozhovorů s tvůrci a podrobností o vnějších prostředcích filmu. Dočkali jsme se skutečně výpravné podívané, jen škoda, že skrze ni se ty desetitisíce diváků nesetkaly také s hlubším poznáním své druhdy společné monarchie. V obraze titulní postavy zůstalo u rokokové panenky, ale mohli jsme se dozvědět víc o významné osobnosti časů, kdy se Deklarací nezávislosti ustavily Spojené státy americké, kdy se schylovalo k francouzské revoluci a aristokratovi s klerikem šlapal na paty občan.

Tvůrci dvoudílného filmu se proti kritice ohrazují, že přece film zabírá jen krátký časový úsek ze života Marie Terezie, jen její dívčí léta a první roky manželství, že nechtěli sledovat politické peripetie její vlády. Pak si ale člověk musí položit otázku, co je vlastně na osobnosti Marie Terezie zajímalo? A vypadá to, že hlavně ty paruky, šperky, šaty, kočáry, plesy, postele a interiéry.