Monogram VV a jeho výrazná stopa v české kultuře
Alena ZemančíkováV moderní době se málokdy přihodí, že by rodové jméno a rodinná tradice přečkaly celé století v činném kulturním díle. V případě jména Vokolek se to ovšem stalo.
V polovině května se na Pernštejnském zámku v Pardubicích konala mezioborová konference nazvaná S iniciálami VV. Pojednávala o jméně Vokolek v české kultuře 20. století. Uspořádaly ji Univerzita Pardubice, Památník národního písemnictví, Východočeské muzeum v Pardubicích a Pardubický kraj.
Na konferenci se často zdůrazňovalo, že jméno Vokolek bylo obecně zapomenuto. Musím polemizovat — básník, výtvarník a bytostný učitel Václav Vokolek se od roku 1990 spolu s dalšími spřízněnými dušemi (jako je třeba nakladatel a editor Jan Šulc či Petr Šrámek) stará, aby zapomenuto nebylo. A přinejmenším on sám vytvořil v české kultuře po roce 1990 o svém rodu i vlastním dílem podstatný záznam.
Na konferenci se mluvilo o bratrech Vlastimilu, Vojmíru a Vladimíru Vokolkových, z nichž nejstarší byl tiskař a vydavatel, prostřední výtvarník a nejmladší básník a esejista. Václav Vokolek je synem nejmladšího Vladimíra, který se po znárodnění rodinné pardubické tiskárny přestěhoval do Děčína, kde se stal (z přičinění Františka Halase na ministerstvu informací) ředitelem okresní knihovny.
Musíme si představit ten přesun: z Pardubic, usedlého českého města v Polabí, se přestěhovat do vysídleného, romantickými skalami obklopeného severočeského hnízda na nižším, ale mnohem divočejším toku téže řeky. Mezi lidi, kteří sem přišli na místo odsunutých Němců, venkovany, osídlivší měšťanské byty. Vojenská posádka se usadila na thunovském zámku na znamení v podstatě nepřátelského převzetí německého města po válce.
Vladimír Vokolek se v knihovně neosvědčil, příliš se staral o záchranu předchozí kultury německé, takže byl z místa ředitele brzy propuštěn. Nadále žil v Děčíně jako člověk, o němž veřejnost skutečně nevěděla, své literární dílo psal, ale nevydával, soukromě se stýkal s literáty své doby, jako byl Ivan Diviš, Emanuel Frynta, Emil Juliš a mnozí jiní. Jeho syn Václav byl u toho a já to všechno vím od něj mnohem dřív, než vyšla v TORSTu antologie Jméno Vokolek, kde se můžeme o členech rodu podrobně dočíst.