Citlivý člověk ve středověké stoce

Alena Zemančíková

Poslední kniha Jáchyma Topola Citlivý člověk vykresluje zkázu jako imanentní veličinu, obsaženou v lidech, kteří žijí jako sběř uprostřed technologické civilizace.

Dočetla jsem knihu Citlivý člověk Jáchyma Topola a  nevím, co si o ní mám myslet. Je to na jednu stranu úchvatné čtení, na druhou stranu čtení odpudivé.

Naše noviny stojí v první linii boje za svobodnou novinařinu a lidská práva. Podpořte nás a přidejte se k nám!
×

Úchvatné jazykem — žasnu, kolik slov, která znám z dětství a dávno nepoužívám, Jáchym Topol užívá s živočišnou rozkoší: huňary, hnípák,candrbál, čumbrky, senkrovna, ďaha. Ale živočišnost a originalitu jeho textu dělají zejména slovní spojení, nevšedně všedními obraty popsaná skutečnost

(„kluk dá dlaň nad oči po způsobu zvědů“).

Ten jazyk je nejen hutný, výživný a překypující, je také až překvapujícím způsobem výstižný. Člověk si ty skutečnosti jím popisované plasticky představí.

Pak je tu ovšem lidstvo, jímž Jáchym Topol zabydluje děj. Hlavními účastníky je rodina, otec, matka a dva kluci, oba osudově postižení. Tak to bylo už v Noční práci i v Kloktat dehet, zde jsou ale kluci ještě méně schopní samostatného života: jeden vůbec nemluví (byť jinak si počíná zdatně) a druhý je zakrslý v podobě mimina, které rodiče, bratr a později i jiní účastníci děje nosí v náručí, vozí v kočárku či v úvazku na břiše. Kolik mu je let, je záhada, víme, že má zuby a penis velikosti dospělého muže, což budí při přebalování údiv.

Matka je alkoholička a narkomanka, jednooká, s bolákem na noze. Během děje se rekapituluje její porod pod mostem i drastický potrat dítěte, které v přítomném ději očekává. Otec s kluky mámu během příběhu pozbudou, zanechají ji někde v nemocnici a už se s ní nikdy neshledají.

Příbuzenskou roli hraje i rusky (no, topolovskou ruštinou) hovořící Ivan, tátův bratr, a ten rodinu na její pouti z jižní Evropy přes Maďarsko napřed zachrání a zabezpečí, pak ale ohrožuje a tátu dokonce nutí k otcovraždě, takže mu utečou. V této první části se řítíme dějem jako v počítačové hře, je to akčňák s honičkami v autech, s přepadeními (kluka dokonce v Budapešti na koupališti přepadne komediantská gorila, která hraje Othella v shakespearovských slavnostech), s útěkem v letadle a s nejrůznějšími bojůvkami včetně těch na Ukrajině, kde se Ivan pokouší založit Ajvarskou republiku a stát se jejím carem.

Vyskytne se i Gérard Depardieu, jediný Putinův přítel na Západě, v jehož bouráku rodina nakonec přes karpatský průsmyk prchne na Slovensko. Leckdo je zabit, matka při jednom vystoupení přijde o oko, které jí kluk vyrazí halapartnou: takový vedou život a každou chvíli se někdo rozprskne na monitoru. Postavy mají různý počet životů, jak ještě uvidíme.

Sázava a bordel

Podstatná část děje — už bez matky Soni — se odehrává na Sázavě, kam se, do Poříčí, vracejí, aby ukončili histriónskou pouť po Evropě, která se změnila a není už na pouliční divadlo hipísáckého stylu zvědavá. Tempo děje se zvolní. Z Posázaví pocházejí oba, táta i jeho žena Soňa, tam žije jeho matka i učitel i její otec dřevní komunista a dávní spolužáci a kamarádi ze školy i z venku. Ale jak to tam vypadá!

Všichni jsou zpustlí, žijí v příšerných boudách a lodích a jiných říčních bydlištích, ve špíně a v bahně, jediným hygienicky přijatelným prostředím je bordel. Nikdo se neživí ničím normálním, to jest nikdo nechodí do práce, všichni jen rozebírají vraky a vykrádají zahrádky v koloniích, kradou a pytlačí, případně prodávají ulovené ryby a sbírají věci, naplavené proudem při povodních. Celé to prostředí, které se má v budoucnu stát rekreačním resortem pro bohaté Rusy a Číňany, je kontinuální hnus, v němž žijí hnusní, zločinní a suroví lidé, jak se dá.

Jedna parta usiluje o vyzvednutí ruského tanku ze dna řeky, jiná se organizuje v domobranu a ještě jiná skupina zde žijících lidí se srocuje kolem podivuhodného proroka a buduje jakýsi sektářský klášter. Po řece pluje Madona Poříčská, vzácný středověký obraz, vybízející ke spekulacím i k meditacím o Panně Marii a její ochranitelské moci. Zatímco z obrazu, stále devastovaného vodou, bahnem a přepady, oprýskává barva, objevují se v ději ženy, mnohé těhotné, jako Marie Magdaleny z bláta, bordelu a slizu.

Jáchym Topol má rád indiány. Běžný svět středočeského Posázaví tak ukazuje jako indiánský kmen, poničený civilizací, která přinesla alkohol, surovost a chtivost. Foto Český rozhlas

Všechny postavy, zabydlující příběh, jsou odpudivé, snad jedině zjev němého kluka není zatížen žádným znamením hnusu. Můžeme s obdivem číst popisy zjevu i chování zjizvených, chlupatých, zmrzačených, tetovaných a věkem i chlastem sešlých chlapů a otřesných žen, ale čtenář jako já časem otrne a přestane ho trochu bavit hledat na tom smetisku lidstva spásu. A o tu zřejmě jde, byť k ní postavy nedojdou. Mluví se o smyslu života, o smrti, o svatosti, mihne se cosi jako křížová výprava.

Víme, že Jáchym Topol má v úctě i lásce indiány, však jeho Psí vojáci jsou toho důkazem. Po přečtení první třetiny Citlivého člověka jsem si říkala, že nám zobrazuje běžný svět středočeského Posázaví a jeho postavy, které přece denně potkáváme, jako indiánský kmen, poničený civilizací bílého muže, která přinesla alkohol, surovost a hlad po kořisti. Že to je varování, jak si svou honbou za pohodlím a blahobytem ničíme vlastní národ, který už neumí normálně pracovat ani slušně žít.

Od poloviny textu jsem změnila názor, už mi to vyprávění do téhle konstrukce přestalo zapadat, ale objevil se středověký svět lapků, zlodějů, lupičů, poustevníků, falešných proroků, kazatelů, mrzáků a malomocných, čarodějnic, fanatiků a kurev. Takový svět Francoise Villona v současných kostýmech, svět podobný tomu, který zobrazil v opuštěném lomu za Prahou Juraj Herz ve filmu Straka v hrsti, který se, pokud vím, nikdy nepromítal.

Do tohoto světa zapadá i vyprávění stařeny o návštěvě velkomožného prezidenta Zemana, který připluje jako pravý Goliáš na loďce po Sázavě a zvěstuje zmar všem cizákům a ráj v podobě rekreačního resortu. Tahle pasáž knihu sráží do satiry, ale netroufám si jednoznačně říci, jestli je to vada: možná že za čas, až bude současný prezident zapomenut, zapadne jeho jméno do středověké karnevalové atmosféry už tím, co bez ohledu na nositele slovo zeman znamená, a okázalý vladař, o němž nevíme, zda je pánem země, či jenom králem komediantů, zůstane postavou apokalyptického děje boschovského ražení a náležitou figurou. Zatím je mi to protivné, ale kdoví, co to za pár let hodí.

Víc mě na knize ( anebo jsem tak roztržitý čtenář?) mrzí, že jsem nedokázala nalézt hlubší význam faktu, že matka kluků je tak odporná, jednooká, ožralá a fetující postava, kdysi vzdělaná a světaznalá, dnes jen přítěž a ztělesnění zanedbávané péče. Řekla bych, že Jáchym Topol si s tou postavou neví rady, otec a oba kluci si bez ní vlastně poradí, tak jeden vlastně neví, proč ji v tom ději zpočátku mají, když jim tam není k ničemu a brzy ji odloží někde po cestě.

V celém příběhu se strašně chlastá, úplně metafyzicky, líh se pije jako voda a v každé situaci. Je to velká hyperbola, ale stran alkoholismu českého lidu případná. Pijí všichni muži, ale i těhotné ženy a starci, dějem se mihne metanolová epizoda českého národního hospodářství, chlast dělá z lidí kretény, surovce, slepce a rodiče debilních dětí.

Táta táhne s kluky k tetě, zámožné majitece bordelu, s nadějí, že ona se o ně postará. Nakonec v bordelu zanechá malého synka s tělem mimina a penisem dospělého muže a s klukem, který nemluví, na motorce odjíždí do neznáma. Ujíždí bratru Ivanovi, kterého kdesi na Ukrajině, když to ještě byla počítačová hra, zabil, jenž se však jako obluda zázračně zjeví na Sázavě a táta ho zazdí do zdi sektářského kláštera. Ivan přijíždí se svými mlátičkami obsadit rodný kraj a udělat z něj ruský resort.

Brzy po příjezdu do rodného kraje na Sázavě táta srazí z mostu policistku, před jejíž kontrolou by neobstál jako řidič, majitel auta ani jako rodič, ale ta se v posledním výstupu zjeví v příběhu jen s ovázanou hlavou. Ale nemyslete si, že se takhle zázrakem vyřeší každá vražda — jsou i mrtví, kteří neprocitnou, pěšáci děje s jediným životem.

Text jako špinavá hnusná řeka

Jáchym Topol svůj text nechá valit jako tu špinavou a hnusnou řeku. Postavy připlouvají a odplouvají a zase tátu s kluky po proudu předjedou, zjeví se na břehu a zůstávají vzadu, některé přistupují do loďky nebo koukají z mostu či bydlí v opuštěné nákladní lodi či maringotce na břehu a příběh se u nich chvíli zastaví, načež nás proud vyprávění nese dál, aniž bychom pořádně pochopili, co se to právě stalo.

Postavy kolem se zjevují, ten, kdo všechno opravdu zažívá, je podle všeho ten němý kluk, o němž se věří, že promluví, až bude mít co říci. Je on ten citlivý člověk, který v takovém světě nemá šanci, který, sám ještě nedospělý, má na starosti zpustlé rodiče a dementního bratra? Je ten kluk něčeho symbolem?

Jestli ano, pak bych byla ráda, kdyby byl výrazněji veden, aby se k němu věci srozumitelněji vztahovaly, abych se dočetla více takových situací, jako je ta, kdy mu těhotná Světlana, na svatbu s gangsterem se chystající zrzavá nymfa, dítě nalezené na schodech benešovské nemocnice a vychovávané a zneužívané učitelem, udělí rukou první sexuální lekci.

Pokud čtenář snese a najde zalíbení v odporném hemžení účastníků děje Citlivého člověka, má o čem přemýšlet. Už proto by ocenil, kdyby bylo vyprávění strukturovanější. Například porod pod mostem je strhující scéna, ale autor od ní odejde a nebere ohled na to, zda nám dojde, že první z dvojčat je ten mlčenlivý kluk a druhý, ten, co zůstal miminem, je jeho pod mostem zrozené dvojče.

Takových momentů je víc, podobně záležitost s bratrem Ivanem, jeho jízdou smrti na motorce a životem či smrtí otce je nesrozumitelná na první přečtení. A matka obou kluků potratí a zmizí z děje v nemocnici, kde později nějaká mladá ženská (ale je máma vůbec ještě mladá?) skočí z okna (nebo ji někdo strčí?).

Možná to nevadí, ale člověka přepadá pochybnost, zda by ten děj, který se valí stejnoměrným tempem, a přesto ve strhujícím vnitřním rytmu, nemohl skončit vlastně kdekoli, když nezáleží na tom, zda jsou osudy postav srozumitelné či ne a zda jsou dovyprávěné nebo jen tak zavěšené.

V době, kdy se nám svět muslimských uprchlíků předkládá jako hrozba zkázou (a strach před nimi uzavírá hranice a ničí svobodu pohybu i vzájemných vztahů), ukazuje Jáchym Topol zkázu jako imanentní veličinu, obsaženou v lidech, kteří žijí jako sběř uprostřed technologické civilizace. A jezdci apokalypsy přijíždějí z Ruska.

    Diskuse
    Jsou dva základní druhy expresionistického umění: v tom prvním druhu umělec ukazováním těch nejodpornějších, nejšerednějších, nejvíce odpuzujících výjevů vyjadřuje svou hrůzu a svůj niterný otřes z toho, jak strašlivě hluboko poklesl tento svět.

    Ten druhý způsob sestává v tom, že tvůrce tyto scény před oko diváka staví s vlastním exhibicionistickým požitkem z extrémní zápornosti; ale jinak zde není k nalezení ani žádné hlubší umělecké sdělení, ani žádný hlubší cit autora.
    July 4, 2017 v 8.20
    Obdivuji lidi, kteří jsou schopni takové knihy vůbec číst. Tedy věnovat jim svůj volný čas.
    Když o tom čtu, napadá mě věta:
    Filosofové dosud svět jenom popisovali (a kdo ví, jestli správně). Jde však o to jej změnit. Čili jde o to, svět tvořit.
    Otázkou však je, zda svět (zejména ten duševní svět) netvoříme i takovýmito knihami?
    To je prostě uzavřený kruh, paní Hájková. Knihu jsem nečetl, a proto nemohu soudit kam by bylo možno ji zařadit v tom rozčlenění které jsem nastínil minule: tedy jestli autor takovéto dekadentní scény líčí z pocitu vlastního, opravdově prožívaného otřesení (a z touhy podobné otřesení vzbudit u čtenářstva, a tím alespoň trochu přispět k nápravě), anebo jenom z laciného exhibicionismu.

    Ale: takováto díla jsou vždy obrazem doby, jsou jejím znamením. Jak jsem zmínil ve svém textu o Čase mezivládí, už před sto lety Gramsci konstatoval, že takováto krizová období, kdy starý svět se rozpadá a starý se ještě nezrodil, jsou doprovázena projevy všemožné morbidity.

    AZ
    July 5, 2017 v 7.20
    expresionismus
    Milí přátelé,
    nad knihou není pochyb o tom, že Jáchyma Topola vede k expresionistickému vyjadřování citlivě prožívaná reflexe stavu společnosti a světa, že trpí rozpadem a hnilobou jejích hodnot. Asi tak, jako podobné pocity vedly Gotfrieda Benna k tomu, že psal básně o mrtvolách a pitevnách: neškodí podívat se na svět i úhlem jeho rozkladu, je v tom i svého druhu krása a hlavně pravda, které se nevyhneme. Čtenář může zveličený úpadek v knize pro sebe odmocnit blíže k realitě, autor mu v tom nebrání. Literární historik Pavel Janoušek vystihl v Tvaru, že navzdory tomu, že Jáchym Topol je autorem řady prozaických knih, ve své podstatě je lyrik. Nevšedním jazykem vytvořené obrazy jsou jeho nejvlastnějším vyjádřením, prozaická struktura se v tom obtížně uplatňuje a kvůli tomu místy mizí smysl příběhu. Ale, jak už jsem napsala, čtení je to úchvatné. Nutno však říci, že takový text se neobjevuje na českém knižním trhu poprvé, už před několika lety vyšla drobnější a promyšleně strukturovaná próza Svatavy Antošové Skoby, která punkovým jazykem se specifickou gramatikou vypráví příběh temnou apokalyptickou subkulturou zfanatizovaných sourozenců, kteří hledají oporu v kultu a jeho vůdci s vlastnostmi nácka, když jim ji rodiče ani učitelé nikdy neposkytli. Jenomže to je u nás také otázka toho, kdo je jaksi na výsluní a kdo ne, ať dělá co dělá( například systematicky působí v redakci Tvaru a čte pro nás zajímavou esejistickou literaturu a podává o ní propracované podrobné kritické zprávy jako Svatava Antošová). Román Jáchyma Topola vyšel v prestižním TORSTU a je bohatě recenzován, v případě Svatavy Antošové jde o nakladatelství Milan Hodek, který knihu vydal v roce 2013 a pokud vím, v žádném prestižním periodiku na ni recenze nevyšla (jen ode mě v Novém prostoru). Ale tak to chodí, řekl by Kurt Vonnegut.
    AZ
    July 5, 2017 v 7.28
    expresionismus
    Milí přátelé,
    nad knihou není pochyb o tom, že Jáchyma Topola vede k expresionistickému vyjadřování citlivě prožívaná reflexe stavu společnosti a světa, že trpí rozpadem a hnilobou jejích hodnot. Asi tak, jako podobné pocity vedly Gotfrieda Benna k tomu, že psal básně o mrtvolách a pitevnách: neškodí podívat se na svět i úhlem jeho rozkladu, je v tom i svého druhu krása a hlavně pravda, které se nevyhneme. Čtenář může zveličený úpadek v knize pro sebe odmocnit blíže k realitě, autor mu v tom nebrání. Literární historik Pavel Janoušek vystihl v Tvaru, že navzdory tomu, že Jáchym Topol je autorem řady prozaických knih, ve své podstatě je lyrik. Nevšedním jazykem vytvořené obrazy jsou jeho nejvlastnějším vyjádřením, prozaická struktura se v tom obtížně uplatňuje a kvůli tomu místy mizí smysl příběhu. Ale, jak už jsem napsala, čtení je to úchvatné. Nutno však říci, že takový text se neobjevuje na českém knižním trhu poprvé, už před několika lety vyšla drobnější a promyšleně strukturovaná próza Svatavy Antošové Skoby, která punkovým jazykem se specifickou gramatikou vypráví příběh temnou apokalyptickou subkulturou zfanatizovaných sourozenců, kteří hledají oporu v kultu a jeho vůdci s vlastnostmi nácka, když jim ji rodiče ani učitelé nikdy neposkytli. Jenomže to je u nás také otázka toho, kdo je jaksi na výsluní a kdo ne, ať dělá co dělá( například systematicky působí v redakci Tvaru a čte pro nás zajímavou esejistickou literaturu a podává o ní propracované podrobné kritické zprávy jako Svatava Antošová). Román Jáchyma Topola vyšel v prestižním TORSTU a je bohatě recenzován, v případě Svatavy Antošové jde o nakladatelství Milan Hodek, který knihu vydal v roce 2013 a pokud vím, v žádném prestižním periodiku na ni recenze nevyšla (jen ode mě v Novém prostoru). Ale tak to chodí, řekl by Kurt Vonnegut.
    Dobře, takže děkujeme za vysvětlení; ;-)

    Jak už jsem napsal tu knihu jsem nečetl; ale teď jsem si nějak vzpomněl na jeden ruský film vzniklý v gorbačovské éře perestrojky - film o obyvatelích jednoho sovětského města (tuším Petrohradu) v prvních letech po revoluci.

    Kdo ještě měl příležitost osobně zažít minulý režim s jeho všudypřítomnou a všepohlcující propagandou, ten si samozřejmě nemůže nevzpomenout na všechny ty do neposkrvněného heroismu stylizované oslavné filmy o revoluci a o revolucionářích, kde jediným negativním elementem byly temné živly kontrarevolucionářů a spiklenců.

    Ale tenhle film... To byly výjevy jako z Dantova "Pekla". Ale ani ne v tom smyslu že by se zde všechno teď ukazovalo z opačné, antikomunistické strany, tedy že revoluce nebyla nic jiného nežli násilí.

    Jak řečeno, byli zde ukazováni v prvé řadě lidé, obyvatelé onoho postrevolučního velkoměsta. Dalo by se bezmála říci: "obyčejní lidé"; kdyby nebylo toho, že celý způsob ztvárnění byl silně surrealistický.

    I když - ani takto jednoduše se to také nedá říci. Byl to jakýsi nepopsatelný mix ze surrealistických výjevů a zcela reálného hororu; neboť divák věděl a cítil, že za všemi těmi o sobě nerealistickými, fantaskními výjevy se skrývá syrová realita porevolučního Ruska. Právě ta realita, která před námi byla celá desetiletí, celé generace pečlivě skrývána.

    Zdá se mi tedy, že tímto spojením surrealismu a poukazu na realitu našeho vlastního světa se ten film dosti podobal té Topolově knize; s tím rozdílem ovšem, že film měl daleko účinnější prostředky k čistě vizuálnímu znázornění vší té strašlivé lidské sešlosti, zbědovalosti, té už na první pohled viditelné deformace lidských charakterů. Byl to skutečně vhled do pekla; otřásající, ale zároveň hluboce pravdivý.
    July 5, 2017 v 11.50
    On nakonec každý vidí to, co vidět chce, pane Poláčku. Asi tak, jako když je někdo přesvědčen o tom, že má krásnou ženu (protože ji miluje), zatímco všichni ostatní jasně vidí, že je ošklivá.
    JP
    July 6, 2017 v 12.37
    Ten náš vysněný svět
    Tak tohle mi připomíná Hérakleita, paní Hájková. Podle něj totiž lidé žijí svůj život v jakémsi polosnu - to jest, všechno si přizpůsobují svým vlastním představám, svému vlastnímu přání. Podle jeho názoru má život sám prapůvodní snahu uzavírat se sám do sebe a snít.

    Tím se ale zároveň dostává do stavu rozpolcenosti - chce něco nemožného (ten svůj sen); ale zároveň by zrušil sám sebe, kdyby to nechtěl, kdyby po tom netoužil.

    My víme či tušíme, že ten náš svět snů je neustále křížen a ničen realitou - z toho Hérakleitos dovozuje, že celý náš život je prolnutý či přímo kontaminovaný negativitou. Z které pak vyplývá pocit naprosté bezobsažnosti života.

    Hérakleitos ale právě v tom vidí možnost obratu: lidé se musejí vzdát těch svých i n d i v i d u á l n í c h iluzí a snů, a namísto toho se přiklonit k tomu, co utváří - reálnou - jednotu veškerého bytí, a tedy i jednotu všech lidí.
    Co se ale toho porevolučního Ruska týče, tak tady daleko spíše nežli že by tehdejší jeho vládci v něm chtěli vidět to lepší, oni především zavírali oči před realitou. Jinak řečeno: ta jejich fikce dokonalé komunistické společnosti byla v prvé řadě lež.

    Ono opravdu stačilo vyjít na ulici, aby viděli všechnu tu bídu, tu devastaci, která zasáhla celé porevoluční, sovětské Rusko.

    Jenže, možná právě v tom byl ten problém: tito "profesionální revolucionáři" se velice rychle uzavřeli ve svých palácích, a tak z té reálné bídy a deklasovanosti toho "sovětského lidu" neviděli nic.

    To až v pozdějších dobách, dejme tomu v Československu, mladí tvůrci kteří ty brutální doby stalinismu už nezažili, mohli ještě s relativně čistým svědomím oslavovat komunismus. Ale čím dál tím méně i tady bylo možno zavírat oči před realitou "reálného socialismu", pokud člověk nežil opravdu v nějaké ideologické kapsli.
    July 6, 2017 v 13.44
    Nechci rozebírat zrovna revoluci, protože to s článkem až tak nesouvisí. Chtěla jsem jen naznačit, že vidění reality je závislé na pozorovateli, že se do něj jaksi promítá jeho životní názor, jeho postoj ke světu. A zrovna v tu chvíli mě napadlo, co napsal Badiou o revoluci - tedy že revoluci viděl jenom ten, koho se nějakým způsobem dotkla, koho oslovila. Ostatní neviděli buď nic nebo maximálně viděli ten rozvrat, chaos atd. Čili Badiou v podstatě věří, že lidé pravdu vnímají ideologicky. I když on mluví spíš o idejích.
    Napadlo mě, že i v lidech je možné vidět buď to dobré nebo to, co je v nich špatné. Že tedy na nich člověk vlastně ukazuje, co chce ukázat.
    Ukazovat to, co je na lidech špatné, může být, samozřejmě, v pořádku, pokud to třeba člověka, který to čte, dotlačí k nějakému obratu.
    + Další komentáře