Jsou dva základní druhy expresionistického umění: v tom prvním druhu umělec ukazováním těch nejodpornějších, nejšerednějších, nejvíce odpuzujících výjevů vyjadřuje svou hrůzu a svůj niterný otřes z toho, jak strašlivě hluboko poklesl tento svět.

Ten druhý způsob sestává v tom, že tvůrce tyto scény před oko diváka staví s vlastním exhibicionistickým požitkem z extrémní zápornosti; ale jinak zde není k nalezení ani žádné hlubší umělecké sdělení, ani žádný hlubší cit autora.

Obdivuji lidi, kteří jsou schopni takové knihy vůbec číst. Tedy věnovat jim svůj volný čas.
Když o tom čtu, napadá mě věta:
Filosofové dosud svět jenom popisovali (a kdo ví, jestli správně). Jde však o to jej změnit. Čili jde o to, svět tvořit.
Otázkou však je, zda svět (zejména ten duševní svět) netvoříme i takovýmito knihami?

To je prostě uzavřený kruh, paní Hájková. Knihu jsem nečetl, a proto nemohu soudit kam by bylo možno ji zařadit v tom rozčlenění které jsem nastínil minule: tedy jestli autor takovéto dekadentní scény líčí z pocitu vlastního, opravdově prožívaného otřesení (a z touhy podobné otřesení vzbudit u čtenářstva, a tím alespoň trochu přispět k nápravě), anebo jenom z laciného exhibicionismu.

Ale: takováto díla jsou vždy obrazem doby, jsou jejím znamením. Jak jsem zmínil ve svém textu o Čase mezivládí, už před sto lety Gramsci konstatoval, že takováto krizová období, kdy starý svět se rozpadá a starý se ještě nezrodil, jsou doprovázena projevy všemožné morbidity.

Milí přátelé,
nad knihou není pochyb o tom, že Jáchyma Topola vede k expresionistickému vyjadřování citlivě prožívaná reflexe stavu společnosti a světa, že trpí rozpadem a hnilobou jejích hodnot. Asi tak, jako podobné pocity vedly Gotfrieda Benna k tomu, že psal básně o mrtvolách a pitevnách: neškodí podívat se na svět i úhlem jeho rozkladu, je v tom i svého druhu krása a hlavně pravda, které se nevyhneme. Čtenář může zveličený úpadek v knize pro sebe odmocnit blíže k realitě, autor mu v tom nebrání. Literární historik Pavel Janoušek vystihl v Tvaru, že navzdory tomu, že Jáchym Topol je autorem řady prozaických knih, ve své podstatě je lyrik. Nevšedním jazykem vytvořené obrazy jsou jeho nejvlastnějším vyjádřením, prozaická struktura se v tom obtížně uplatňuje a kvůli tomu místy mizí smysl příběhu. Ale, jak už jsem napsala, čtení je to úchvatné. Nutno však říci, že takový text se neobjevuje na českém knižním trhu poprvé, už před několika lety vyšla drobnější a promyšleně strukturovaná próza Svatavy Antošové Skoby, která punkovým jazykem se specifickou gramatikou vypráví příběh temnou apokalyptickou subkulturou zfanatizovaných sourozenců, kteří hledají oporu v kultu a jeho vůdci s vlastnostmi nácka, když jim ji rodiče ani učitelé nikdy neposkytli. Jenomže to je u nás také otázka toho, kdo je jaksi na výsluní a kdo ne, ať dělá co dělá( například systematicky působí v redakci Tvaru a čte pro nás zajímavou esejistickou literaturu a podává o ní propracované podrobné kritické zprávy jako Svatava Antošová). Román Jáchyma Topola vyšel v prestižním TORSTU a je bohatě recenzován, v případě Svatavy Antošové jde o nakladatelství Milan Hodek, který knihu vydal v roce 2013 a pokud vím, v žádném prestižním periodiku na ni recenze nevyšla (jen ode mě v Novém prostoru). Ale tak to chodí, řekl by Kurt Vonnegut.

Milí přátelé,
nad knihou není pochyb o tom, že Jáchyma Topola vede k expresionistickému vyjadřování citlivě prožívaná reflexe stavu společnosti a světa, že trpí rozpadem a hnilobou jejích hodnot. Asi tak, jako podobné pocity vedly Gotfrieda Benna k tomu, že psal básně o mrtvolách a pitevnách: neškodí podívat se na svět i úhlem jeho rozkladu, je v tom i svého druhu krása a hlavně pravda, které se nevyhneme. Čtenář může zveličený úpadek v knize pro sebe odmocnit blíže k realitě, autor mu v tom nebrání. Literární historik Pavel Janoušek vystihl v Tvaru, že navzdory tomu, že Jáchym Topol je autorem řady prozaických knih, ve své podstatě je lyrik. Nevšedním jazykem vytvořené obrazy jsou jeho nejvlastnějším vyjádřením, prozaická struktura se v tom obtížně uplatňuje a kvůli tomu místy mizí smysl příběhu. Ale, jak už jsem napsala, čtení je to úchvatné. Nutno však říci, že takový text se neobjevuje na českém knižním trhu poprvé, už před několika lety vyšla drobnější a promyšleně strukturovaná próza Svatavy Antošové Skoby, která punkovým jazykem se specifickou gramatikou vypráví příběh temnou apokalyptickou subkulturou zfanatizovaných sourozenců, kteří hledají oporu v kultu a jeho vůdci s vlastnostmi nácka, když jim ji rodiče ani učitelé nikdy neposkytli. Jenomže to je u nás také otázka toho, kdo je jaksi na výsluní a kdo ne, ať dělá co dělá( například systematicky působí v redakci Tvaru a čte pro nás zajímavou esejistickou literaturu a podává o ní propracované podrobné kritické zprávy jako Svatava Antošová). Román Jáchyma Topola vyšel v prestižním TORSTU a je bohatě recenzován, v případě Svatavy Antošové jde o nakladatelství Milan Hodek, který knihu vydal v roce 2013 a pokud vím, v žádném prestižním periodiku na ni recenze nevyšla (jen ode mě v Novém prostoru). Ale tak to chodí, řekl by Kurt Vonnegut.

Dobře, takže děkujeme za vysvětlení; ;-)

Jak už jsem napsal tu knihu jsem nečetl; ale teď jsem si nějak vzpomněl na jeden ruský film vzniklý v gorbačovské éře perestrojky - film o obyvatelích jednoho sovětského města (tuším Petrohradu) v prvních letech po revoluci.

Kdo ještě měl příležitost osobně zažít minulý režim s jeho všudypřítomnou a všepohlcující propagandou, ten si samozřejmě nemůže nevzpomenout na všechny ty do neposkrvněného heroismu stylizované oslavné filmy o revoluci a o revolucionářích, kde jediným negativním elementem byly temné živly kontrarevolucionářů a spiklenců.

Ale tenhle film... To byly výjevy jako z Dantova "Pekla". Ale ani ne v tom smyslu že by se zde všechno teď ukazovalo z opačné, antikomunistické strany, tedy že revoluce nebyla nic jiného nežli násilí.

Jak řečeno, byli zde ukazováni v prvé řadě lidé, obyvatelé onoho postrevolučního velkoměsta. Dalo by se bezmála říci: "obyčejní lidé"; kdyby nebylo toho, že celý způsob ztvárnění byl silně surrealistický.

I když - ani takto jednoduše se to také nedá říci. Byl to jakýsi nepopsatelný mix ze surrealistických výjevů a zcela reálného hororu; neboť divák věděl a cítil, že za všemi těmi o sobě nerealistickými, fantaskními výjevy se skrývá syrová realita porevolučního Ruska. Právě ta realita, která před námi byla celá desetiletí, celé generace pečlivě skrývána.

Zdá se mi tedy, že tímto spojením surrealismu a poukazu na realitu našeho vlastního světa se ten film dosti podobal té Topolově knize; s tím rozdílem ovšem, že film měl daleko účinnější prostředky k čistě vizuálnímu znázornění vší té strašlivé lidské sešlosti, zbědovalosti, té už na první pohled viditelné deformace lidských charakterů. Byl to skutečně vhled do pekla; otřásající, ale zároveň hluboce pravdivý.

On nakonec každý vidí to, co vidět chce, pane Poláčku. Asi tak, jako když je někdo přesvědčen o tom, že má krásnou ženu (protože ji miluje), zatímco všichni ostatní jasně vidí, že je ošklivá.

Tak tohle mi připomíná Hérakleita, paní Hájková. Podle něj totiž lidé žijí svůj život v jakémsi polosnu - to jest, všechno si přizpůsobují svým vlastním představám, svému vlastnímu přání. Podle jeho názoru má život sám prapůvodní snahu uzavírat se sám do sebe a snít.

Tím se ale zároveň dostává do stavu rozpolcenosti - chce něco nemožného (ten svůj sen); ale zároveň by zrušil sám sebe, kdyby to nechtěl, kdyby po tom netoužil.

My víme či tušíme, že ten náš svět snů je neustále křížen a ničen realitou - z toho Hérakleitos dovozuje, že celý náš život je prolnutý či přímo kontaminovaný negativitou. Z které pak vyplývá pocit naprosté bezobsažnosti života.

Hérakleitos ale právě v tom vidí možnost obratu: lidé se musejí vzdát těch svých i n d i v i d u á l n í c h iluzí a snů, a namísto toho se přiklonit k tomu, co utváří - reálnou - jednotu veškerého bytí, a tedy i jednotu všech lidí.

Co se ale toho porevolučního Ruska týče, tak tady daleko spíše nežli že by tehdejší jeho vládci v něm chtěli vidět to lepší, oni především zavírali oči před realitou. Jinak řečeno: ta jejich fikce dokonalé komunistické společnosti byla v prvé řadě lež.

Ono opravdu stačilo vyjít na ulici, aby viděli všechnu tu bídu, tu devastaci, která zasáhla celé porevoluční, sovětské Rusko.

Jenže, možná právě v tom byl ten problém: tito "profesionální revolucionáři" se velice rychle uzavřeli ve svých palácích, a tak z té reálné bídy a deklasovanosti toho "sovětského lidu" neviděli nic.

To až v pozdějších dobách, dejme tomu v Československu, mladí tvůrci kteří ty brutální doby stalinismu už nezažili, mohli ještě s relativně čistým svědomím oslavovat komunismus. Ale čím dál tím méně i tady bylo možno zavírat oči před realitou "reálného socialismu", pokud člověk nežil opravdu v nějaké ideologické kapsli.

Nechci rozebírat zrovna revoluci, protože to s článkem až tak nesouvisí. Chtěla jsem jen naznačit, že vidění reality je závislé na pozorovateli, že se do něj jaksi promítá jeho životní názor, jeho postoj ke světu. A zrovna v tu chvíli mě napadlo, co napsal Badiou o revoluci - tedy že revoluci viděl jenom ten, koho se nějakým způsobem dotkla, koho oslovila. Ostatní neviděli buď nic nebo maximálně viděli ten rozvrat, chaos atd. Čili Badiou v podstatě věří, že lidé pravdu vnímají ideologicky. I když on mluví spíš o idejích.
Napadlo mě, že i v lidech je možné vidět buď to dobré nebo to, co je v nich špatné. Že tedy na nich člověk vlastně ukazuje, co chce ukázat.
Ukazovat to, co je na lidech špatné, může být, samozřejmě, v pořádku, pokud to třeba člověka, který to čte, dotlačí k nějakému obratu.

Oni taky lidé mohou být v tom svém vidění světa poznamenáni buď přímo duševní chorobou nebo aspoň určitými psychickými zvláštnostmi. To bude možná i případ vámi zmiňovaného Herakleita, jinak též Temného filosofa, onoho předchůdce Nietzscheho a autora průpovídek Boj je otcem všeho nebo Pantha rei (všechno teče). Poslední slova silně připomínají "tekutou modernitu" Z. Baumana. Či snad dokonce "tekutý hněv"?

Ne, tu "tekutost" viděli sociolog Bauman, a filozof Hérakleitos asi přece jenom podstatně jinak.

Bauman v ní spatřoval víceméně krizový symptom právě přítomné doby, která ztratila všechny své dřívější struktury a jistoty; zatímco u Hérakleita je tato "tekutost" principiální, přítomná ve všech časech, imanentní všemu co je. - Přičemž na straně druhé ve všech těchto proměnách protikladných párových momentů přetrvává to společná, společná jednota, jak už jsem zmínil minule.

------------------------------------

Co se toho týče že každý člověk svět vidí svýma vlastníma očima, tedy vykládá ho ze své vlastní perspektivy respektive předpojatosti: ano, to je víceméně samozřejmé, a novodobá psychologie nám ukazuje čím dál tím více, jak naprosto sám naše nevědomá očekávání mohou deformovat naše vnímání reality. A ostatně to je zrovna to, co konstatoval už Hérakleitos, jak jsem také popsal minule.

Naše očekávání možná mohou deformovat vnímání reality. A možná mohou i "deformovat" samotnou realitu.
Anebo ještě jinak. My sami jsme také realita.

Ano; právě tohle dělá tak obtížným nějak jednoznačně určit a vymezit, co je vlastně realita našeho žití.

Běžné vědomí vidí jenom bezprostřední svobodu aktů našeho jednání; jakákoli determinace, ovlivňování něčím jiným je pro něj jenom naprosto vnějškovou, bezvýznamnou záležitostí.

Oproti tomu klasický lineární determinismus zase vidí jenom ten směr od těch determinujících faktorů směrem k člověku; člověk se z této perspektivy jeví víceméně jenom jako figurka provádějící slepě cizí intence.

Ale reálný stav - škoda že není možno to tady znázornit graficky, vypadalo by to nějak jako lineárně neustále prodlužovaná spirála, neustálé oscilování mezi tou autonomií a tou determinací, my jsme samozřejmě vždy produktem určitého prostředí a určitých faktorů a jsme jimi ovlivňováni a formováni, ale na straně druhé my svým jednáním zároveň vždy znovu tu nás formující realitu sami vytváříme a formujeme.

Je to tedy jak řečeno - v rovině bezprostřední uzavřený kruh, ale protože se to celé pohybuje v čase tak je to ta spirála, neustálé vzájemné působení mezi tím, co nás formuje, a mezi tím, jak my sami formujeme tuto formu.

A je krajně obtížné v tomto neustálém pohybu a neustálém vzájemném ovlivňování najít nějaký ten archimédovský "pevný bod", který by nám umožnil to celé zafixovat, a potom "pohnout světem".

A tak se asi už jednou provždy musíme smířit s tím, že jak my sami budeme hýbat světem, tak zase my jím budeme hýbáni a postrkováni, a zdaleka ne vždy nám bude jasné a zřejmé, kterým směrem vlastně.

Mimochodem, jak jsem tu psal o tom ruském filmu, zrovna v minulých dnech stanice Art vysílala také jeden ruský film, který mi ten první velice nápadně připomněl. Jmenuje se "Dům s věžičkou"; není o době porevoluční, je to někdy z doby války (druhé), ale ta tam hraje jen víceméně okrajovou roli, ale ta atmosféra jakési všeobecné, vše zahrnující a vše lidské pohlcující deprese je velmi podobná.

Až ten film dosleduji až do konce (dívám se na něj ze záznamu), snad sem o něm ještě něco napíšu. - Ale v každém případě je to velice silný film, zčásti mi to dokonce připomínalo Tarkovského, něco mezi "Zrcadlem" a "Ivanovým dětstvím".

Tak jsem ten film dosledoval až do konce; ale téměř jsem litoval, že jsem z něj kdy vůbec něco spatřil.

To v žádném případě proto, že by to byl film špatný; přesně naopak, byl to jeden z umělecky nejsilnějších filmových děl, které jsem vůbec kdy viděl. A dost možná, že emocionálně vůbec nejvíce otřásající.

Ale, to je právě to. Já jsem v tu chvíli plně pochopil pocity paní Zemančíkové, když se pročítala tím Topolovým "Citlivým člověkem". Je opravdu krajně obtížné, dokázat vydržet a strávit takovýto obraz lidského světa, který je tu předestřen a odhalen.

V krátkosti příběh filmu: za války, někde v ruském týlu, malý - snad osmiletý - chlapec jede se svou matkoui vlakem k jeho dědovi. Matka je nemocná tyfem, cestou zemře; chlapec pak pokračuje v cestě sám, ztracený mezi cizími lidmi.

Už sám o sobě dozajista tragický příběh. Ale co na tom všem bylo nejhorší: ty znovu a znovu se opakující výjevy strašlivé, z přirozeného lidského pohledu naprosto nepochopitelné lhostejnosti; naprosté absence i těch nejzákladnějších mezilidských citů. Když chlapci matka v nemocnici zemře, sestra to v jeho přítomnosti bez jakéhokoli hnutí mysli prostě zanese do lejster, jako kdyby právě zašel pokusný laboratorní králík; hochovi vydá její věci, a dále se o něj nikdo nestará.

Ve vlaku se přidá k jedné rodině, která ale hledí jenom na to, jak ho okrást. Nikdo se nestará o nikoho, každý je uzavřen jenom do sebe, každý hledí jenom na to jak se on sám probije v nepřetržitém zápase každého proti každému.

Jestliže v tomto naprosto deformovaném, bezcitném světě přece jenom tu a tam probleskne krátký záblesk lidského soucitu, pak se to děje jenom jaksi potají, téměř jaksi na zapřenou, jako by se dotyčný bezmála styděl za svůj projev lidskosti, že by se tak shodil před ostatními, tím že by projevil svou slabost. Je to hluboce depresivní obraz naprosto odlidštěného světa, kdy lidskou civilizaci vytlačila džungle, kde každý bojuje už jenom o své vlastní přežití.

Je to právě tato naprostá vzájemná lhostejnost a bezcitnost, která tento (ukrajinský) film spojuje s oním ruským filmem o bezprostředně porevolučních letech, která jsem zmínil.

Rozdíl spočívá v tom, že ten první, ruský film je sice v těchto výjevech mezilidské bezcitnosti přecházející až ve vyslovený hyenismus bezprostředně ještě drastičtější; ale na straně druhé je to celé ztvárněno v surrealistické expozici, kdy tedy divák ví, že ačkoli je zde v zásadě ukazována syrová realita porevolučního Ruska, přece ty jednotlivé scény jako takové jsou jenom fiktivní.

Zatímco tento druhý příběh - přes některé snové scény - omračuje právě svým holým realismem. Divák neklamně cítí, že všechny ty předváděné odlidštěné, bezcitné, jako z voskového panoptika vzaté postavy jsou zcela skutečné, že jsou bez jakéhokoli přehánění převzaty z reality stalinského Sovětského svazu.

Už filmový příběh sám je tedy maximálně otřásající; jestliže jsem v souvislosti s tím prvním zmínil Dantovo "Peklo", pak stejně tak i tady může stát sdělení: "Zanech všech nadějí!"

A tím hůře pak, když jsem se - až po shlédnutí filmu - dozvěděl, že se nejedná vůbec o žádnou uměleckou fikci! Autor předlohy zde popsal svůj vlastní autobiografický příběh. (S tím Tarkovským jsem to ovšem trefil naprosto přesně: on se s Tarkovským znal, a původně chtěl sám Tarkovský tento příběh zfilmovat!)

A ne dost na tom: dokonce i hlavní hrdina hry, onen malý chlapec, který svou roli zahrál s neuvěřitelnou přesvědčivostí - tak dokonce i ten tu vlastně hrál svůj vlastní příběh, neboť tvůrci filmu ho pro sebe objevili v jednom ukrajinském sirotčinci...

To všechno ve svém souhrnu dává výsledek, který je opravdu jen velmi obtížné vnitřně ustát. Jedinou poněkud zmírňující okolností je naprosto jedinečná umělecké kvalita tohoto filmu. Ani bych už téměř vůbec nevěřil, že ještě v současné době se najde někdo, kdo dokáže natočit tak neuvěřitelně silné a strhující filmové dílo.