Dočetla jsem knihu Citlivý člověk Jáchyma Topola a  nevím, co si o ní mám myslet. Je to na jednu stranu úchvatné čtení, na druhou stranu čtení odpudivé.

Úchvatné jazykem — žasnu, kolik slov, která znám z dětství a dávno nepoužívám, Jáchym Topol užívá s živočišnou rozkoší: huňary, hnípák,candrbál, čumbrky, senkrovna, ďaha. Ale živočišnost a originalitu jeho textu dělají zejména slovní spojení, nevšedně všedními obraty popsaná skutečnost

(„kluk dá dlaň nad oči po způsobu zvědů“).

Ten jazyk je nejen hutný, výživný a překypující, je také až překvapujícím způsobem výstižný. Člověk si ty skutečnosti jím popisované plasticky představí.

Pak je tu ovšem lidstvo, jímž Jáchym Topol zabydluje děj. Hlavními účastníky je rodina, otec, matka a dva kluci, oba osudově postižení. Tak to bylo už v Noční práci i v Kloktat dehet, zde jsou ale kluci ještě méně schopní samostatného života: jeden vůbec nemluví (byť jinak si počíná zdatně) a druhý je zakrslý v podobě mimina, které rodiče, bratr a později i jiní účastníci děje nosí v náručí, vozí v kočárku či v úvazku na břiše. Kolik mu je let, je záhada, víme, že má zuby a penis velikosti dospělého muže, což budí při přebalování údiv.

Matka je alkoholička a narkomanka, jednooká, s bolákem na noze. Během děje se rekapituluje její porod pod mostem i drastický potrat dítěte, které v přítomném ději očekává. Otec s kluky mámu během příběhu pozbudou, zanechají ji někde v nemocnici a už se s ní nikdy neshledají.

Příbuzenskou roli hraje i rusky (no, topolovskou ruštinou) hovořící Ivan, tátův bratr, a ten rodinu na její pouti z jižní Evropy přes Maďarsko napřed zachrání a zabezpečí, pak ale ohrožuje a tátu dokonce nutí k otcovraždě, takže mu utečou. V této první části se řítíme dějem jako v počítačové hře, je to akčňák s honičkami v autech, s přepadeními (kluka dokonce v Budapešti na koupališti přepadne komediantská gorila, která hraje Othella v shakespearovských slavnostech), s útěkem v letadle a s nejrůznějšími bojůvkami včetně těch na Ukrajině, kde se Ivan pokouší založit Ajvarskou republiku a stát se jejím carem.

Vyskytne se i Gérard Depardieu, jediný Putinův přítel na Západě, v jehož bouráku rodina nakonec přes karpatský průsmyk prchne na Slovensko. Leckdo je zabit, matka při jednom vystoupení přijde o oko, které jí kluk vyrazí halapartnou: takový vedou život a každou chvíli se někdo rozprskne na monitoru. Postavy mají různý počet životů, jak ještě uvidíme.

Sázava a bordel

Podstatná část děje — už bez matky Soni — se odehrává na Sázavě, kam se, do Poříčí, vracejí, aby ukončili histriónskou pouť po Evropě, která se změnila a není už na pouliční divadlo hipísáckého stylu zvědavá. Tempo děje se zvolní. Z Posázaví pocházejí oba, táta i jeho žena Soňa, tam žije jeho matka i učitel i její otec dřevní komunista a dávní spolužáci a kamarádi ze školy i z venku. Ale jak to tam vypadá!

Všichni jsou zpustlí, žijí v příšerných boudách a lodích a jiných říčních bydlištích, ve špíně a v bahně, jediným hygienicky přijatelným prostředím je bordel. Nikdo se neživí ničím normálním, to jest nikdo nechodí do práce, všichni jen rozebírají vraky a vykrádají zahrádky v koloniích, kradou a pytlačí, případně prodávají ulovené ryby a sbírají věci, naplavené proudem při povodních. Celé to prostředí, které se má v budoucnu stát rekreačním resortem pro bohaté Rusy a Číňany, je kontinuální hnus, v němž žijí hnusní, zločinní a suroví lidé, jak se dá.

Jedna parta usiluje o vyzvednutí ruského tanku ze dna řeky, jiná se organizuje v domobranu a ještě jiná skupina zde žijících lidí se srocuje kolem podivuhodného proroka a buduje jakýsi sektářský klášter. Po řece pluje Madona Poříčská, vzácný středověký obraz, vybízející ke spekulacím i k meditacím o Panně Marii a její ochranitelské moci. Zatímco z obrazu, stále devastovaného vodou, bahnem a přepady, oprýskává barva, objevují se v ději ženy, mnohé těhotné, jako Marie Magdaleny z bláta, bordelu a slizu.

↗

Jáchym Topol má rád indiány. Běžný svět středočeského Posázaví tak ukazuje jako indiánský kmen, poničený civilizací, která přinesla alkohol, surovost a chtivost. Foto Český rozhlas

Všechny postavy, zabydlující příběh, jsou odpudivé, snad jedině zjev němého kluka není zatížen žádným znamením hnusu. Můžeme s obdivem číst popisy zjevu i chování zjizvených, chlupatých, zmrzačených, tetovaných a věkem i chlastem sešlých chlapů a otřesných žen, ale čtenář jako já časem otrne a přestane ho trochu bavit hledat na tom smetisku lidstva spásu. A o tu zřejmě jde, byť k ní postavy nedojdou. Mluví se o smyslu života, o smrti, o svatosti, mihne se cosi jako křížová výprava.

Víme, že Jáchym Topol má v úctě i lásce indiány, však jeho Psí vojáci jsou toho důkazem. Po přečtení první třetiny Citlivého člověka jsem si říkala, že nám zobrazuje běžný svět středočeského Posázaví a jeho postavy, které přece denně potkáváme, jako indiánský kmen, poničený civilizací bílého muže, která přinesla alkohol, surovost a hlad po kořisti. Že to je varování, jak si svou honbou za pohodlím a blahobytem ničíme vlastní národ, který už neumí normálně pracovat ani slušně žít.

Od poloviny textu jsem změnila názor, už mi to vyprávění do téhle konstrukce přestalo zapadat, ale objevil se středověký svět lapků, zlodějů, lupičů, poustevníků, falešných proroků, kazatelů, mrzáků a malomocných, čarodějnic, fanatiků a kurev. Takový svět Francoise Villona v současných kostýmech, svět podobný tomu, který zobrazil v opuštěném lomu za Prahou Juraj Herz ve filmu Straka v hrsti, který se, pokud vím, nikdy nepromítal.

Do tohoto světa zapadá i vyprávění stařeny o návštěvě velkomožného prezidenta Zemana, který připluje jako pravý Goliáš na loďce po Sázavě a zvěstuje zmar všem cizákům a ráj v podobě rekreačního resortu. Tahle pasáž knihu sráží do satiry, ale netroufám si jednoznačně říci, jestli je to vada: možná že za čas, až bude současný prezident zapomenut, zapadne jeho jméno do středověké karnevalové atmosféry už tím, co bez ohledu na nositele slovo zeman znamená, a okázalý vladař, o němž nevíme, zda je pánem země, či jenom králem komediantů, zůstane postavou apokalyptického děje boschovského ražení a náležitou figurou. Zatím je mi to protivné, ale kdoví, co to za pár let hodí.

Víc mě na knize ( anebo jsem tak roztržitý čtenář?) mrzí, že jsem nedokázala nalézt hlubší význam faktu, že matka kluků je tak odporná, jednooká, ožralá a fetující postava, kdysi vzdělaná a světaznalá, dnes jen přítěž a ztělesnění zanedbávané péče. Řekla bych, že Jáchym Topol si s tou postavou neví rady, otec a oba kluci si bez ní vlastně poradí, tak jeden vlastně neví, proč ji v tom ději zpočátku mají, když jim tam není k ničemu a brzy ji odloží někde po cestě.

V celém příběhu se strašně chlastá, úplně metafyzicky, líh se pije jako voda a v každé situaci. Je to velká hyperbola, ale stran alkoholismu českého lidu případná. Pijí všichni muži, ale i těhotné ženy a starci, dějem se mihne metanolová epizoda českého národního hospodářství, chlast dělá z lidí kretény, surovce, slepce a rodiče debilních dětí.

Táta táhne s kluky k tetě, zámožné majitece bordelu, s nadějí, že ona se o ně postará. Nakonec v bordelu zanechá malého synka s tělem mimina a penisem dospělého muže a s klukem, který nemluví, na motorce odjíždí do neznáma. Ujíždí bratru Ivanovi, kterého kdesi na Ukrajině, když to ještě byla počítačová hra, zabil, jenž se však jako obluda zázračně zjeví na Sázavě a táta ho zazdí do zdi sektářského kláštera. Ivan přijíždí se svými mlátičkami obsadit rodný kraj a udělat z něj ruský resort.

Brzy po příjezdu do rodného kraje na Sázavě táta srazí z mostu policistku, před jejíž kontrolou by neobstál jako řidič, majitel auta ani jako rodič, ale ta se v posledním výstupu zjeví v příběhu jen s ovázanou hlavou. Ale nemyslete si, že se takhle zázrakem vyřeší každá vražda — jsou i mrtví, kteří neprocitnou, pěšáci děje s jediným životem.

Text jako špinavá hnusná řeka

Jáchym Topol svůj text nechá valit jako tu špinavou a hnusnou řeku. Postavy připlouvají a odplouvají a zase tátu s kluky po proudu předjedou, zjeví se na břehu a zůstávají vzadu, některé přistupují do loďky nebo koukají z mostu či bydlí v opuštěné nákladní lodi či maringotce na břehu a příběh se u nich chvíli zastaví, načež nás proud vyprávění nese dál, aniž bychom pořádně pochopili, co se to právě stalo.

Postavy kolem se zjevují, ten, kdo všechno opravdu zažívá, je podle všeho ten němý kluk, o němž se věří, že promluví, až bude mít co říci. Je on ten citlivý člověk, který v takovém světě nemá šanci, který, sám ještě nedospělý, má na starosti zpustlé rodiče a dementního bratra? Je ten kluk něčeho symbolem?

Jestli ano, pak bych byla ráda, kdyby byl výrazněji veden, aby se k němu věci srozumitelněji vztahovaly, abych se dočetla více takových situací, jako je ta, kdy mu těhotná Světlana, na svatbu s gangsterem se chystající zrzavá nymfa, dítě nalezené na schodech benešovské nemocnice a vychovávané a zneužívané učitelem, udělí rukou první sexuální lekci.

Pokud čtenář snese a najde zalíbení v odporném hemžení účastníků děje Citlivého člověka, má o čem přemýšlet. Už proto by ocenil, kdyby bylo vyprávění strukturovanější. Například porod pod mostem je strhující scéna, ale autor od ní odejde a nebere ohled na to, zda nám dojde, že první z dvojčat je ten mlčenlivý kluk a druhý, ten, co zůstal miminem, je jeho pod mostem zrozené dvojče.

Takových momentů je víc, podobně záležitost s bratrem Ivanem, jeho jízdou smrti na motorce a životem či smrtí otce je nesrozumitelná na první přečtení. A matka obou kluků potratí a zmizí z děje v nemocnici, kde později nějaká mladá ženská (ale je máma vůbec ještě mladá?) skočí z okna (nebo ji někdo strčí?).

Možná to nevadí, ale člověka přepadá pochybnost, zda by ten děj, který se valí stejnoměrným tempem, a přesto ve strhujícím vnitřním rytmu, nemohl skončit vlastně kdekoli, když nezáleží na tom, zda jsou osudy postav srozumitelné či ne a zda jsou dovyprávěné nebo jen tak zavěšené.

V době, kdy se nám svět muslimských uprchlíků předkládá jako hrozba zkázou (a strach před nimi uzavírá hranice a ničí svobodu pohybu i vzájemných vztahů), ukazuje Jáchym Topol zkázu jako imanentní veličinu, obsaženou v lidech, kteří žijí jako sběř uprostřed technologické civilizace. A jezdci apokalypsy přijíždějí z Ruska.