JÁCHYM TOPOL

BRATRANEC

Bratranci z ženiny strany

se ztratili v hnusné balkánské válce.

Já mám dva, jeden zná spoustu jazyků a některými víny

pohrdá, ten zůstal ve světě. Ten druhý zůstal doma.

Pořád na vsi v domě po dědovi, ohromný balík je to.

Dělá na poli, krávy, traktor a tak. To je jeho. Jde z něj to samé světlo, co ze zvířat. Tohle, kdybych mu řekl,

urazí se. To nechci. Ruce má jak lopaty, jak zbraně, pěstí by zabil psa, prase, možná chlapa,

kdyby na to přišlo.

Na cestu do Prahy se vždycky připravuje. Přijede jak ze škatulky. Kravata se na něm plácá jak kravský jazyk.

Na vlak domů ho doprovázím. Po poslední pitce trochu vrávoráme. Těším se, až zmizí. Už jsme si všechno řekli.

Takže zas. Stojíme na peroně. Odjíždí jeden vlak za druhým, mizí v burácející temnotě pod městem, za houkání, vřískotu, v sirném světle.

A zase si povídáme.

O kámoších, krách na řece, hulení v roští, pohřbech, filmech z dětství, mluvíme o Janě i Daně, krádežích na zahradách a taky půdách, a jak to bylo pěkný, když celý den pršelo a my jsme hráli karty ve stodole, když jsme byli děti.

U kiosku koupíme flašku. A pak druhou. Zíráme do tmy, hlavy ohlušené vlaky, podáváme si láhev, z tunelu fičí, pijeme, mluvíme, čekáme. Čekáme, co všechno se ještě stane.