Kdo byl někdy v Lurdech, vybaví si berle, které tam zanechali ti, kdo se zázračně uzdravili díky Panně Marii. České Lurdy jsou ve Filipově—Philippsdorfu ve Šluknovském výběžku. V noci na 13. ledna 1866 se tam na smrt nemocné a už svátostmi zaopatřené Magdaleně Kade zjevila Panna Maria a řekla jí: „Mé dítě, už se to hojí.“ Uzdravila se, žila pak ještě čtyřicet let.

V bazilice Panny Marie pomocnice křesťanů, která brzy vnikla na místě zázraku, je vidět i její postel. Měla ji půjčenou od sousedů.

Křesťané, a katoličtí křesťané zvlášť, se vztahují ke zdrojům pomoci, které pocházejí i odjinud než od lékařské vědy nebo vlády. Tato pomoc ničemu nekonkuruje. Žije se úplně normálně, a k tomu se modlí. Víra je v sekulárním státě naštěstí soukromou záležitostí. Mít ale k této soukromé záležitosti rozumné podmínky, které nikoho neruší, je prostě a jednoduše svaté právo.

Naše země vznikla na křesťanské kultuře, s legitimním a důležitým podílem kultury židovské. Křesťané se po české zemi můžou pohybovat jako po své, aniž by ji komukoli brali. Všude jsou nějaká poutní místa, hroby lidí, kteří umřeli v pověsti svatosti nebo jsou rovnou svatí. Křesťané se po české zemi pohybují jako v prostředí, které s nimi mluví, a povzbuzuje je.

Farář v pohraničí, které se v posledních letech horko těžko zvedá, řekl v kostele: „Vláda nás vyzývá, abychom zůstali doma. Poslechneme ji. Naším domovem je kostel. Kostel bude otevřený daleko víc, než když není pandemie. Přicházejte do svého domova k soukromé pobožnosti a dodržujte při tom všechna hygienická opatření. I z pohledu čistě světského je tu co do rozestupů a větrání daleko bezpečněji než v nedalekém Lidlu, Penny a Tescu.“

Pražský Hrad je pro katolické křesťany jedním z důležitých míst. Na svatého Jana Nepomuckého se obracely prosby po řadu staletí, a není důvod, aby se neobracely dál.

Svatý Jan Nepomucký není v žádné konkurenci s Prymulou nebo Blatným, dokonce se i jim nabízí, aby k němu přišli, a trochu se usebrali. Za běžných okolností je hrob svatého Jana Nepomuckého ve zpoplatněné části katedrály svatého Víta. Dnes navíc v uzavřeném areálu Hradu.

Nejenom křesťané, ale i lidé, kteří se nějak vztahují k české historii, potřebují, aby Hrad byl normálně otevřený. Prostě se odtud čerpá posila v podivné době. Pak otevřený Hrad potřebují také ti, kdo jdou pěšky, a areálem Hradu mají kratší a hezčí cestu.

Na internetových stránkách Hradu se píše: „Areál Pražského hradu zatím zůstává i nadále uzavřen. Na prvním místě zůstává zajištění zdraví a bezpečnost návštěvníků. Pro areál Pražského hradu nelze automaticky aplikovat opatření pro muzea a galerie, ani opatření pro hrady, zámky a památky.“

Vedoucí Kanceláře prezidenta republiky Vratislav Mynář k tomu dovysvětluje: „Je nutné vycházet z celkové povahy a smyslu opatření, jejichž aplikací bychom neměli vytvářet situace jdoucí proti smyslu zdravotní prevence. Například přeplněná nádvoří a fronty za přísné regulace vstupu do návštěvnických objektů.“

V textu se konstruují přeplněná nádvoří v době, kdy v Praze nejsou turisté. Konstruují se fronty, které na kulturu vypadají jinak než na zboží, což dokazuje fronta na výstavu Rembrandta, která se pokojně vine Staroměstským náměstím. Lidé si v této frontě často čtou, rozestupy dva metry se drží i na schodech paláce Kinských a ve výstavě samé je asi desetina lidí než třeba v Bille, ať se tu jmenuje další řetězec.

Dalším pokojným místem je výstava Mikuláše Medka, kde se také lidé chovají mimořádně ohleduplně, a jsou rádi, že tuto událost ještě stihnou. Myslím si, že Hrad má být v době pandemie otevřený a ke hrobům svatých má být regulovaný přístup bez placení.

Prostě protože jsou to naši svatí a povětšinou se těší lepší pověsti než v tiskové zprávě jmenovaný Vratislav Mynář. Ale i on by v katedrále mohl najít útěchu, kdyby ji otevřel, a tam zašel, protože svatému Zikmundovi, jednomu z našich patronů, taktéž pohřbenému v katedrále, bylo odpuštěno mnohem víc. Zabil syna kvůli moci, ale pak se kál.

Poutní místo ve Filipově, které je stranou, tedy spolehlivě mimo Prahu, a spravuje ho církev, také není otevřeno čtyřiadvacet hodin denně, aby se tam dalo modlit za ústup pandemie, uzdravení národa, moudrost politické reprezentace, za dobré počasí, a za další věci, za které se tak modlívá.

Dobrou zprávou roku 2020 je vztyčení mariánského sloupu na Staroměstském náměstí. Pandemie neutlumila zcela politické třeštění a pokusy o manipulaci polského typu, ale je povzbudivé, jak si tam sloup tak je, a lidem se líbí, a přivádí je na lepší myšlenky, kardinál nekardinál.

Mariánský sloup je důkazem, že když se v českých zemích něco dlouho chce, prosadí se to. Ve výpravné publikaci Duchovní střed Evropy o mariánském sloupu od Petra Blažka a Vojtěcha Pokorného najdeme dopis sochaře Petra Váni papeži Janu Pavlovi II.

Papeže oslovuje Vážený Jane Pavle II. a v popisu duchovního prožitku při tvorbě sochy Panny Marie se mimo jiné dočteme: „Ty jsi řekl, postavte sloup. Postavte jej z naděje. Postavte jej jako sloup Panny Marie, mé matky. Postavte jej zadarmo, každý ať pracuje bez odměny, s nadějí, se štěstím v srdci. Pracujte na místě, kde každý má být, každý, kdo má vůli přijít a pracovat, ať může.“ Jsou to dobré věty, v knize vhodné k Ježíšku, už protože je krásná.

Levicově smýšlející kolemjdoucí mohou vzpomenout na indické dělníky, kteří vylamovali kámen na pískovcový dřík. Určitě pracují v přetěžkých podmínkách.

Sloup se někdy interpretuje jako duchovní střed Evropy. Svým krásně narůžovělým dříkem se propojil s osudem Indie a jejích lidí, což vůbec není marné. Ekologicky orientovaní kolemjdoucí mohou založit iniciativu na obnovu Krocínovy kašny, která tam také stála, a její zbytky v Lapidáriu umožňují věrnější rekonstrukci, než tomu bylo u sloupu.

Jenže na sloup byla k dispozici víra. Tu v jiném než náboženském gardu na chvíli dodal komunismus a dopadlo to katastrofálně. Československé jaro 1968 vrcholící Vysočanským sjezdem je v tomto příběhu jedním z mála pozitivních zázraků, a to v dějinách komunismu celosvětového.

Na závěr bych chtěl ještě jednou konstatovat, že nedbaní náboženských potřeb obyvatelstva, jak ve své hantýrce říkali bolševici, může být jednou z příčin například i daňového řádění ve Sněmovně a Senátu. Babička v jakémsi literárním textu z šedesátých let říká: „To máte z toho, že se nemodlíte.“