Pomníky a nepoučení z minulosti

Odstranění Koněvova pomníku by bylo rozporuplné, jeho setrvání na místě ale také. Dá se u pomníků vůbec nějak poučit z minulosti?

Tahanice okolo pomníku maršála Koněva na Praze 6 vzbuzují otázku, zda se z pomníků vůbec dá nějak poučit o minulosti, nebo dokonce se nějak poučit z minulosti. Zdá se, že pomníky namísto poučení jen dál a dál předávají předpojatost a jitří spory. Je to možná dáno tím, že velká část veřejných pomníků všude po světě nevznikla z potřeby přesně a spravedlivě zachytit určitou událost nebo roli některého dějinného aktéra, ale oslavit jednu stranu historického konfliktu.

Najdeme tak velice mnoho pomníků, které by při poctivějším zvážení skutečné historické role dané osoby vůbec stát neměly. A pokud ano, pak nikoli ve formě oslavné a triumfální, ale nějaké výrazně jiné. Jen namátkou – v Bruselu je k vidění jezdecká socha belgického krále Leopolda II., který má na svědomí podle těch nejkonzervativnějších odhadů nejméně milion životů obyvatel Konga. V Londýně zase hrdě stojí maršál Horatio Kitchener, zakladatel koncentračních táborů pro jihoafrické Búry za búrské války.

Rozdíl mezi oběma jmenovanými (a mnoha podobnými) příklady a sovětským maršálem v pražské Bubenči je ten, že se vždy jednalo o „naše hrdiny“ spojené s imperiálním a koloniálním vzmachem dané země. Na životy „těch druhých“ někde daleko se v takových případech příliš nehledí. Převažuje hrdost nad tím, co jsme dokázali, jak jsme slavně porazili ty druhé, rozšířili vlastní území, předvedli svou moc, kulturu a znamenitost světu atd.

Koněv byl sice mezi vítězi druhé světové války, ale v Československu nikdy nebyl „náš“. V roce 1945 měl roli osvoboditele, v roce 1980, kdy byl jeho pražský pomník vztyčen, ale již byl nezpochybnitelným symbolem cizí, okupační velmoci, byť spoléhající na masivní a ochotnou domácí kolaboraci. Jediný pomník, jeden fyzický monument tak v sobě nese dva navzájem protichůdné významy, pozitivní a negativní. Jeho odstranění by bylo rozporuplné, rozporuplné ale nutně musí být i jeho setrvání na místě.

Co tedy v dané situaci udělat? Co je zcela zřejmé, je to, že historie, kterou pomník sovětského maršála připomíná, je ještě velmi živá, doslova žhavá. Vzbuzuje silné emoce, což příliš nesvědčí poučení z minulosti, ale naopak velmi svědčí využívání historie pro politické účely. Když starosta šesté pražské části rozvíjí úvahy o odstranění pomníku, počítá s tím, že u jeho voličů nabroušených na cokoli spojeného s komunismem mu to pomůže, a nemusí ho příliš zajímat, že v jiných částech republiky by si tím získal podstatně menší sympatie.

V polském Krakově odstranili pomník maršála Koněva v roce 1991. Foto Stanisław Gawliński

To platí pochopitelně ve stejné, ne-li větší míře i pro druhou stranu. Pro představitele KSČM se každý podobný incident stává příležitostí hrát si před svými stoupenci na odvážné obránce tupeného odkazu osvoboditelů, bojovníky proti přepisování dějin, případně proti revanšismu, sudetoněmeckému landsmanšaftu a tak podobně. Vlastně se jim každá taková příležitost velmi hodí. Stejně jako nacionalistům z řad SPD, z okolí prezidenta a dalším.

Pomník, jehož cílem oficiálně měla být připomínka 35 let od osvobození a porážky vražedného nacismu, se dnes stává shromaždištěm lidí oslavujících mimo jiné ruského prezidenta Putina, za jehož vlády nastává v Rusku oficiální rehabilitace Stalina a podobně vražedného stalinismu. To ovšem znamená, že se u Koněvova pomníku reálně děje oslava ovládání a okupace Československa, Maďarska a dalších zemí sovětským impériem, jakkoli by s tím účastníci demonstrace „za Koněva“ nesouhlasili a ukazovali namísto toho na jiné cizí impérium, totiž to „bruselské“.

To, že se zrovna dnešní ruský prezident stává pro někoho ztělesněním odporu proti „cizímu impériu“, nebo dokonce svobody a nezávislosti, je paradoxní a těžko pochopitelné, ale zjevně tomu tak je. Nic s tím nenadělá ani případné odstranění Koněvova pomníku. Pomník může být přemístěn, ale názory a postoje, které vyjadřují jeho dnešní obránci, nezmizí. Naopak, odstranění pomníku by je mohlo ještě posílit, bylo by nutně interpretováno jako přepisování historie. Jako pokus část historie vymazat, zakrýt – tak jako dnes sochu zakrývá plachta.

Kdybychom žili v ideálním světě, bylo by asi nejlepší pomník kontroverzního maršála nahradit jiným, který by připomínal všechny ty nespočetné obyčejné ruské, ukrajinské a další vojáky v uniformách Rudé armády, kteří padli při osvobozování nejen Prahy, ale hlavně celého území Československa. A když už je to ideální svět, mohli by být připojeni i vojáci z řad Ruské osvobozenecké armády – „Vlasovci“, kteří právě při osvobozování Prahy sehráli důležitou úlohu. Autorem by mohl být ruský umělec.

To by mohlo být místo, kde by se – opět v nějakém ideálním světě, ale možná, snad, i v tom reálném – mohli scházet lidé s různými názory, připomínat si konec druhé světové války, porážku nacismu a osvobození, i s jeho tragickou odvrácenou tváří, například pro ruské imigranty žijící v Československu a odvlečené NKVD hned v květnových dnech. A přemýšlet o tom, co následovalo, a hlavně o tom, co to všechno pro nás znamená dnes, o bezmála tři čtvrtě století později.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.